Záruky právního státu dávají člověku obviněnému ze spáchání trestného činu celou řadu záruk, které mají zamezit justičnímu omylu. Níže uvedený příběh ovšem dokládá, že ani tyto nemusejí nespravedlivému odsouzení zabránit.
Podvod?
Pan František byl v roce 2007 shledán vinným ze spáchání trestného činu podvodu, který měl spočívat v tom, že „ačkoli věděl, že v důsledku své špatné finanční situace není schopen dostát svým povinnostem vyplývajícím ze sjednávaných závazků, v době od srpna 1998 do května 1999 v Chomutově i jinde odebíral jako samostatně hospodařící rolník … se zaměřením výroby na rostlinnou a živočišnou výrobu … různé dále specifikované zboží, které se zavazoval v pevně stanovených lhůtách zaplatit, přičemž dodavatelům svoji finanční situaci zatajil…“
Pan František byl přesvědčen, že se pouze snažil zachránit své podnikání. Byl však neúspěšný a škoda způsobená uvedeným „podvodem“ byla stanovena na více než milion korun. Vzhledem k tomu, že už pan František měl starší „podmínku“, byl mu uložen trest nepodmíněného vězení na 6 a půl roku a zákaz podnikání na 5 let.
Nikdo nesmí být dvakrát souzen za stejnou věc
Jistě, každý by měl nést následky svého jednání, problém je ale v tom, že pan František byl za stejný trestný čin již v roce 2004 zproštěn obžaloby, čímž byla porušena zásada ne bis de idem, tedy že nikdo nesmí být dvakrát souzen za stejnou věc. Odvolací soud se pana Františka nezastal a soudy tak porušily základní práva pana Františka poprvé.
Porušení této zásady konstatovalo ve svém vyjádření k dovolání pana Františka také Nejvyšší státní zastupitelství, ale Nejvyšší soud podané dovolání přesto vůbec neposuzoval. Dovolání totiž bylo podáno advokátem, který v daném řízení figuroval také jako svědek. Z toho Nejvyšší soud dovodil, že tento advokát nebyl oprávněn dovolání za pana Františka podat a vzhledem k tomu, že dovolání může být podáno pouze skrze advokáta, dovolání soud vyhodnotil tak, že advokátem podáno nebylo a není tedy vůbec projednatelné.
Pan František tedy podal s novým advokátem ústavní stížnost. Ta ale pro změnu byla odmítnuta z toho důvodu, že advokát ani na výzvu Ústavního soudu k podané stížnosti nedoložil kopii napadených rozhodnutí. Podruhé tedy pouze z procesních důvodů byl odmítnut opravný prostředek pro pochybení obhájce. Tento advokát byl následně za dané pochybení vyloučen z České advokátní komory a pozbyl tak oprávnění advokacii vykonávat, ale to nic nezměnilo na skutečnosti, že pan František si musel „odsedět“ svůj trest.
Pomůže ministryně spravedlnosti?
Když jsem se o tomto případu dozvěděl, přišlo mi to neuvěřitelné, že by v jednom případě mohli takto k nespravedlivému odsouzení přispět soudci i advokáti, přestože účelem soudů je ochrana práv a oprávněným zájmů jednotlivce a také účelem práva na obhajobu je ochrana zájmů obviněného. Ve prospěch pana Františka jsme tedy podali podnět ke stížnosti pro porušení zákona. Pokud by se ji ministryně spravedlnosti rozhodla podat, mohl by o věci konečně rozhodovat Nejvyšší soud a odsuzující rozsudek zrušit. Věřím, že se tak stane.
Zmíněný případ vedle dvou fatálních pochybení advokátů poukazuje také na formalismus českého nejvyššího soudu. Pokud Nejvyšší soud pro pochybení advokáta odmítnul dovolání pana Františka meritorně posoudit, přestože i podle vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství bylo důvodné, dopustil se odepření spravedlnosti, tedy jednání přesně opačného, než ke kterému jsou soudy zřízeny.
Uveřejněno se souhlasem klienta na blogu Aktuálně.