I banální zákrok, ze kterého se pacient rychle zotaví, může být v několika málo případech spojen s přenosem vážného nakažlivého onemocnění – žloutenky typu C. Nebezpečí se může skrývat např. v krevních konzervách, ve špatně dezinfikovaných nástrojích či v dialýze. Pacient pak většinou odchází z nemocnice, aniž by se o tom, že je žloutenkou nakažen, dozvěděl.

Z uvedeného lze dovodit, že nákaza žloutenkou není banálním problémem a může pacientovi způsobit významnou škodu, a to ať už ve formě vytrpěných bolestí a dalších nemajetkových újem, či ve formě ztíženého společenského uplatnění. [1]

Odpovídá zdravotnické zařízení

Kdo a podle jaké úpravy je ovšem za tuto škodu odpovědný? Jakým způsobem je nutné ji prokázat?
Z judikatury, konkrétně z rozhodnutí Nejvyššího soudu se sp. zn., 25 Cdo 4758/2008, které se však ještě řídí bývalou úpravou obsaženou v občanském zákoníku č. 40/1964 Sb., vyplývá, že náhradu újmy lze požadovat po zdravotnickém zařízení, ve kterém k nákaze došlo. Pacient ovšem musí spolehlivě prokázat, že škoda byla skutečně způsobena okolnostmi majícími původ v povaze použitého přístroje nebo jiné věci (např. vadnou krevní konzervou).

Judikát se zabýval také skutečností, zda lze nemocniční péči, a tedy i škodu způsobenou v nemocnici, podřadit pod škodu způsobenou provozní činností. V případě, že by to bylo možné, byla by důkazní povinnost na straně nemocnice a nikoliv na straně pacienta. Soud ovšem dospěl k názoru, že lékařský zákrok je svou povahou natolik specifickou činností, že jej nelze podřadit pod provozní činnost. Tento názor soudu podporují i další rozhodnutí. [2]

Úprava v novém občanském zákoníku a „stará“ judikatura

Otázkou zůstává, zda lze toto stanovisko aplikovat i na nový občanský zákoník, účinný od 1. ledna tohoto roku, který úpravu náhrady škody v mnohém rozšířil, ale také změnil. V rekodifikaci jsou v souvislosti s nákazou žloutenkou typu C stěžejní následující paragrafy:

  • § 2924 – škoda z provozní činnosti
  • § 2936 – škoda způsobená věcí
  • § 2958 – peněžitá náhrada za ublížení na zdraví
  • § 2960 – náklady spojené s péčí o zdraví

Přestože nové znění změnilo velmi výrazně náhled a škodu způsobenou provozní činností, nelze vyvodit, že by tyto změny měly vliv na posuzování zdravotnického zařízení jako provozu. Lze předpokládat, že i nadále zdravotnické zařízení nelze jako provoz posuzovat.

Vzhledem k tomu, že za nákazou žloutenkou typu C v nemocnici bude ve většině případů stát vada věci (např. vadná krevní konzerva, špatně dezinfikovaný nástroj aj.) bude klíčovým paragrafem pro posuzování odpovědnosti za újmu pacienta nově § 2935, který tvrdí: „Kdo je povinen někomu něco plnit a použije při tom vadnou věc, nahradí škodu způsobenou vadou věci. To platí i v případě poskytnutí zdravotnických, sociálních, veterinárních a jiných biologických služeb.“  

Toto ustanovení lze srovnat s původní úpravou podle § 421a původního zákona č. 40/1964, o kterou se také opírá výše zmíněná judikatura. Ustanovení §421a sice nehovoří přímo o věci, nýbrž o okolnostech, které mají původ v povaze přístroje, [3] nicméně ani tato změna nebude mít vliv na význam zmíněné judikatury pro současnou praxi. Lze dokonce tvrdit, že současná právní úprava výklad v této souvislosti usnadnila.

Závěrem lze poznamenat, že výše uvedená judikatura je použitelná i v rámci současného občanského zákoníku. Zdravotnické zařízení je odpovědné za újmu způsobenou pacientovi ve formě jeho nákazy infekční žloutenkou typu C, důkazní povinnost bude ovšem zcela na straně pacienta. Pacient bude prokazovat, že zdrojem nákazy byla skutečně věc použitá ve zdravotnickém zařízení. Toto dokazování ovšem může být poměrně složité. [4]

Prokazování příčinné souvislosti

Pacient by mohl příčinnou souvislost prokazovat formou poukázání na nesprávný postup při nakládání s krevními konzervami, kdy byla krev od pacientů nedostatečně testována, či na nesprávný postup při sterilizaci nástrojů. Bude ovšem nepochybně velmi komplikované se k takovým informacím dostat a lze se domnívat, že pokud byla nákaza způsobena opomenutím nebo nesprávným postupem zdravotnického zařízení, nebude tato informace v dokumentaci poznamenána.

Je možno doporučit také předložení znaleckého posudku, který bude určovat přesné datum, či rozmezí nákazy. Tuto strategii je nicméně vhodnější využít tehdy, kdy k nákaze došlo při dlouhodobějším pobytu v nemocnici a pacient tak může vyloučit, že by k nákaze došlo jinde. [5] O skutečnosti, zda bylo zdravotníkům známo, že se v určitém období objevilo více pacientů, kteří onemocněli žloutenkou typu C (případně také o známých pochybeních při sterilizaci nástrojů apod.), mohou svědčit také zdravotníci, kteří v nemocnici pracují, případně samotní bývalí pacienti.

Z výše uvedeného je zřejmé, že prokázat důkladně příčinnou souvislost v medicínsko právních sporech může být velmi komplikované a stoprocentní průkaznost často nebude možná. Povzbuzením však pacientům může být rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1919/08, které tuto skutečnost reflektuje a doporučuje soudům přijmout adekvátnější a realističtější výklad „způsobení škody“ v medicínsko právních sporech. [6]

Jitka Hrabovská, stážistka v AK 

Poznámky:

[1] § 2958 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník.

[2] Rozhodnutí Nejvyšší soudu, 25 Cdo 2542/2003 a rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové, 25 Co 167/97.

[3] § 421a zákona č. 40/1964:
„(1) Každý odpovídá i za škodu způsobenou okolnostmi, které mají původ v povaze přístroje nebo jiné věci, jichž bylo při plnění závazku použito. Této odpovědnosti se nemůže zprostit.
(2) Odpovědnost podle odstavce 1 se vztahuje i na poskytování zdravotnických, sociálních, veterinárních a jiných biologických služeb.“

[4] Více v HAMANOVÁ, Lucie. Prokazování příčinné souvislosti ve sporech o náhradu škody na zdraví způsobenou postupem lékaře non lege artis. [online]. [cit. 2014-06-30]. Dostupné zde.

[5] Srovnej s Rozhodnutí okresního soudu v Hradci Králové sp. zn. 16 C 9/2004-89.

[6] Rozhodnutí Ústavního soudu ČR ze dne 12. 8. 2008, sp. zn. I. ÚS 1919/08.