Nález Ústavního soudu k odškodnění nákladů právního zastoupení v přestupkovém řízení podle zákona č. 82/1998 Sb.

Ústavní soud ČR se ve svém nálezu ze dne 19. května 2015 (sp. zn. II. ÚS 3005/14) zabýval otázkou nároku na náhradu škody spočívající ve vynaložených nákladech na právní zastoupení v průběhu přestupkového řízení podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem.

Skutkový stav

Stěžovatel se domáhal náhrady škody, způsobené mu „nesprávným úředním postupem správních orgánů a nezákonnými rozhodnutími“ Městského úřadu Žďár nad Sázavou a Krajského úřadu Kraje Vysočina. Na základě rozhodnutí těchto orgánů byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání přestupku proti plynulosti a bezpečnosti silničního provozu podle § 22 odst. 1 písm. f) bod 2 zákona o přestupcích, kterého se měl dopustit tím, že překročil povolenou rychlost 50km/h více jak o 40 km/h.

Stěžovatel oprávněnost svého nároku na náhradu škody (odpovídající vynaloženým nákladům na právní zastoupení v přestupkovém řízení) spatřoval ve skutečnosti, že předmětné rozhodnutí krajského úřadu bylo následně ke správní žalobě stěžovatele zrušeno, a to pro vady řízení.

Vadu řízení krajský soud shledal v tom, že správní orgány nerespektovaly práva stěžovatele, zaručená mu § 36 správního řádu, když svá rozhodnutí vydaly, aniž by jej předvolaly k ústnímu jednání a přistoupily k jeho výslechu, ačkoliv o to žádal. Soud se rovněž ztotožnil s námitkou stěžovatele ohledně nevypořádání se s jím navrženými důkazními prostředky ze strany správních orgánů. Krajský úřad tak v následně vydaném rozhodnutí prvostupňové rozhodnutí městského úřadu zrušil a řízení o přestupku stěžovatele zastavil z důvodu uplynutí jednoroční prekluzivní lhůty. Odpovědnost stěžovatele za spáchání předmětného přestupku tak uplynutím této lhůty zanikla.

Ministerstvem ani obecnými soudy následně stěžovatelově žádosti o odškodnění nebylo vyhověno.

Závěr Ústavního soudu ČR

Ústavní soud ČR obecným soudům vytkl, že dostatečně nezohlednily skutečnost, že krajský soud ve svém rozsudku závazně deklaroval, že se správní orgány dopustily procesních pochybení v intenzitě, která „mohla mít za následek vydání nezákonného rozhodnutí ve věci samé“.

Dle Ústavního soudu ČR skutečnost, že z důvodu uplynutí zákonné prekluzivní lhůty pro projednání přestupku již nemohlo být pokračováno v dalším řízení, v němž by byla napravena procesní pochybení správních orgánů, a které by případně vyústilo ve vydání nového meritorního rozhodnutí, nezatíženého procesními vadami či nezákonností, nelze klást k tíži stěžovatele. A to proto, že k uplynutí prekluzivní lhůty došlo v projednávaném případě v důsledku procesního postupu správních orgánů, které jej zatížily procesními vadami v intenzitě, mající vliv na zákonnost vydaných meritorních rozhodnutí, pro která také krajský soud rozhodnutí odvolacího správního orgánu následně zrušil. Nadto nelze ani přehlédnout liknavý procesní postup odvolacího správního orgánu v rámci řízení o stěžovatelem podaném odvolání ze dne 19. 8. 2010, když o něm odvolací správní orgán rozhodl až dne 4. 5. 2011 (rozhodnutí bylo vypraveno dne 6. 5. 2011), tzn. pouze několik dnů před uplynutím zákonné prekluzivní lhůty pro projednání přestupku, jehož spáchání se měl stěžovatel dopustit dne 17. 5. 2010.

Ústavní soud ČR dospěl k závěru, že pokud se správní orgány v přestupkovém řízení dopustily procesních pochybení v intenzitě, která „mohla mít za následek vydání nezákonného rozhodnutí ve věci samé“ (§ 76 odst. 1 písm. c) soudního řádu správního) a proto bylo odvolací správní rozhodnutí zrušeno krajským soudem, nicméně pro uplynutí zákonné prekluzivní lhůty pro projednání přestupku (§ 20 odst. 1 zákona o přestupcích)  již nemohlo být pokračováno v dalším řízení, v němž by byla napravena zjištěná procesní pochybení, nelze tuto okolnost klást k tíži stěžovatele v tom směru, že mu nenáleží nárok na náhradu škody spočívající ve vynaložených nákladech na právní zastoupení v průběhu přestupkového řízení podle zákona č. 82/1998 Sb.

Ústavní soud ČR ve svém nálezu nicméně upozornil na to, že jeho výše uvedený závěr neznamená, že by každé zahájení přestupkového řízení či procesní postup správních orgánů v jeho průběhu, které by nevyústily v pravomocné meritorní rozhodnutí správních orgánů o projednávaném přestupku, bylo možné paušálně považovat za „nesprávný úřední postup“, resp. „nezákonné rozhodnutí“, zakládající bez dalšího odpovědnost státu za škodu podle zákona č. 82/1998 Sb.

Ústavně zaručená ochrana na náhradu škody podle čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod se totiž neuplatní např. tehdy, je-li uplynutí zákonné prekluzivní lhůty k projednání přestupku spíše přímým důsledkem procesní taktiky obviněného, příp. jeho právního zástupce, založené na „obstrukčním“ jednání, než liknavosti či jiného pochybení správního orgánu.

Celý nález Ústavního soudu ČR ze dne 19. května 2015, sp. zn. II. ÚS 3005/14, je dostupný zde.