Ústavní soud ČR se dnes ve svém nálezu vyjádřil k případu týkajícímu se náhrady škody způsobené při výkonu veřejné moci rozhodnutím a nesprávným úředním postupem, konkrétně se zabýval otázkou odškodnění za nezákonné věznění stěžovatele (probíhající v letech 1983-1987), který v době nesvobody odmítl nastoupit vojenskou službu z důvodu svého přesvědčení.

Trestní stíhání

Stěžovatel byl dne 30. 8. 1983 vzat do vyšetřovací vazby, kde byl zadržován do 28. 7. 1987. Trestní stíhání pokračovalo dále a stěžovatel byl zproštěn obžaloby teprve rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. 4. 1998, podle ustanovení § 226 písm. a) trestního řádu („…nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro nějž je obžalovaný stíhán…“). Usnesením Okresního soudu v Náchodě ze dne 1. 9. 2010 byla vyslovena účast stěžovatele na soudní rehabilitaci.

Odškodňovací řízení

Stěžovatel následně žádal o odškodnění ve výši 800.000 Kč podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Obvodní soud pro Prahu 2 žalobu stěžovatele zamítl. Soud při tom konstatoval, že stěžovatelem uplatněný nárok lze opřít výhradně o čl. 5 odst. 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, protože nelze aplikovat zákon č. 119/1990 Sb. a také ani zákon č. 82/1998 Sb. Podle Úmluvy však lze postupovat jen v případě nemajetkové újmy vzniklé po její závaznosti v právním řádu České republiky, tzn. od 1. 1. 1993 (resp. jejího státoprávního předchůdce, tzn. od 18. 3. 1992), nikoliv však za újmu vzniklou vězněním v letech 1983-1987. Městský soud v Praze následně k odvolání stěžovatele potvrdil napadený rozsudek obvodního soudu, když se zcela ztotožnil s jeho právními závěry. Nejvyšší soud ČR následně usnesením odmítl dovolání stěžovatele.

Ústavní stížnost

Stěžovatel podal ústavní stížnost, ve které uvádí, že sporná otázka spočívá v tom, zda osoba nevinně vězněná přede dnem 18. 3. 1992 má nárok na náhradu nemateriální újmy. Stěžovatel k tomu odkazuje na nález Ústavního soudu ČR ze dne 23. 5. 2012, sp. zn. I. ÚS 3438/11, podle něhož jestliže dosavadní právní úprava umožňovala nahrazovat toliko škodu hmotnou, bylo povinností soudů přednostně aplikovat čl. 5 odst. 5 Úmluvy, který dle judikatury ESLP právo na nemateriální újmu zakotvuje. Stran účinnosti Úmluvy přitom nemá být určující, kdy byl poškozený osobní svobody zbaven, nýbrž kdy dosáhl zproštění obžaloby, resp. vydání rozhodnutí o úplné rehabilitaci. Stěžovatel se domnívá, že rozhodnutím Obvodního soudu pro Prahu 2, Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu ČR byla porušena jeho základní práva a domáhá se jejich zrušení.

Rozhodnutí Ústavního soudu ČR ze dne 8. 12. 2015, sp. zn. II. ÚS 2196/13

Případ stěžovatele nebyl ojedinělým případem. S obdobnými problémy se již musela česká justice několikrát vypořádávat. Vzhledem k tomu, že k nezákonnému věznění docházelo ještě předtím, než na území ČR vstoupila v platnost Úmluva, byly obdobné žaloby podávané proti ministerstvu obecnými soudy zamítány, čemuž několikrát přitakal i sám Ústavní soud. Poté však Ústavní soud v několika svých nálezech vyslovil právní názor, dle kterého je v případě uplatňování nároku na zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu stěžovatele způsobenou zatčením, zadržením a výkonem vazby nebo trestu potřeba postupovat podle čl. 5 odst. 5 Úmluvy bez ohledu na to, že k samotnému zatčení nebo zadržení a ke vzniku újmy došlo před 18. 3. 1992.

Ve stanovisku pléna ÚS ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 39/14, (dostupném zde) dospěl pak Ústavní soud k závěru, že tento přístup byl založen na chybném výkladu časových účinků Úmluvy a správně mají být na základě předmětného ustanovení odškodňovány jen případy, kdy k zásahu do osobní svobody došlo až poté, co se Úmluvy stala pro Českou republiku závaznou. Zároveň však Ústavní soud v tomto stanovisku založil fikci, že k dosud podaným žádostem je třeba přistupovat tak, jako by onen původní výklad byl správný, neboť právě na tomto předpokladu bylo založeno legitimní očekávání dosavadních žadatelů, že i jim bude poskytnuto přiměřené zadostiučinění stejně jako jiným osobám v obdobné situaci, které měly to „štěstí“, že o jimi uplatněných nárocích soudy již stihly rozhodnout.

Protože v nyní posuzovaném případě Ústavní soud shledal, že všechna ústavní stížností napadená rozhodnutí obecných soudů jsou založena výhradně na právním názoru, který s ohledem na stanovisko pléna Ústavního soudu neobstojí, přistoupil k jejich zrušení z důvodu porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Jakkoliv totiž Ústavní soud v citovaném stanovisku uznal svoji principiálně chybnou úvahu spočívající v použití čl. 5 odst. 5 Úmluvy i na případy, které se staly před její závazností pro Českou republiku (resp. ČSFR), zřetelně se vyslovil pro jeho aplikaci na tyto značně specifické případy, které byly zahájeny ještě před vydáním stanoviska, a zdůraznil, že je v těchto případech namístě volit extenzivní a nikoliv restriktivní přístup. Mezi tyto případy přitom bezesporu patří i případ stěžovatele. Právě v rozporu s právním názorem obsaženým v předmětném stanovisku proto spočívá ratio decidendi tohoto vyhovujícího nálezu.

Ústavní soud tak vyhověl ústavní stížnosti stěžovatele a zrušil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2, rozsudek Městského soudu v Praze a usnesení Nejvyššího soudu ČR, neboť jimi bylo porušeno základní právo stěžovatele na spravedlivý proces. Ústavní soud uložil obecným soudům, aby se v dalším řízení zabývaly uplatněným nárokem stěžovatele, přičemž budou vázány právním názorem obsaženým ve stanovisku pléna Ústavního soudu.

Závěr

Rozhodnutí Ústavního soudu ČR ze dne 8. 12. 2015, sp. zn. II. ÚS 2196/13, není nikterak překvapující a plně se drží právního názoru vysloveného ve stanovisku pléna ÚS ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 39/14 (vyjma odlišného stanoviska soudce Radovana Suchánka, jenž je možné společně s rozhodnutím najít pod níže přiloženým odkazem).

Nález Ústavního soudu ČR ze dne 8. 12. 2015, sp. zn. II. ÚS 2196/13, je možné stáhnout zde.