Před nedávnem vyhlásil Ústavní soud nález ze dne 30. 3. 2016, sp. zn. I. ÚS 834/15, jímž vyhověl ústavní stížnosti ženy, která se u obecných soudů domáhala přiznání náhrady újmy na zdraví v penězích, ve výši 35 100 000 Kč. Ústavní soud se sice v této věci zabýval pouze dílčí otázkou počátku běhu promlčecí lhůty, i tak se jedná o rozhodnutí mající význam jak pro probíhající soudní řízení, tak pro obdobné případy.

Skutkový základ věci

Stěžovatelka se dne 14. 11. 2002 ve Fakultní nemocnici Královské Vinohrady podrobila koronarografickému vyšetření, při němž u ní pravděpodobně došlo k zúžení pravé koronární tepny. Přestože si zdravotnickému personálu opakovaně stěžovala na dušnost a bolest u srdce, byla uložena na běžné nemonitorované lůžko, kde byla později nalezena v bezvědomí. Po půlhodinové resuscitaci u ní sice byly obnoveny životní funkce, nicméně z důvodu nedostatku kyslíku došlo k těžkému poškození mozku, v jehož důsledku stěžovatelka není prakticky vůbec schopna samostatně jednat (rozhodnutím soudu byla proto zbavena způsobilosti k právním úkonům a jejím opatrovníkem byl ustanoven její manžel).

V řízení před obecnými soudy se stěžovatelka domáhala po Fakultní nemocnici Královské Vinohrady náhrady výše popsané rozsáhlé újmy na zdraví, kterou vyčíslila na částku 35 100 000 Kč.

Promlčení

Jak bylo výše zmíněno, pro celou věc hrála zásadní roli otázka promlčení. Nároku na náhradu újmy na zdraví, stejně jako většiny jiný civilněprávních nároků, se lze u soudu úspěšně domáhat prakticky pouze před uplynutím zákonem jasně stanovené promlčecí lhůty. Poté, co tato lhůta uplyne, je sice stále teoreticky možné podat žalobu, o ní však může soud kladně rozhodnout pouze, pokud v průběhu jednání žalovaná strana nevznese námitku promlčení, k čemuž dochází prakticky ve všech případech (případ stěžovatelky nevyjímaje).

V době, kdy nastala popsaná situace, upravoval otázku náhrady újmy na zdraví zákon č. 40/1964 Sb., tzv. starý občanský zákoník, který v § 106 stanovoval, že právo na náhradu újmy na zdraví se promlčí za dva roky ode dne, kdy se poškozený dozví o újmě a o tom, kdo za ni odpovídá. V praxi to tedy znamená, že promlčecí lhůta v případě újmy na zdraví nemusí bez dalšího běžet od okamžiku, kdy k újmě došlo, ale až od okamžiku, kdy poškozená osoba zjistí jak skutečnost, že jí byla tato újma způsobena (resp. sezná její rozsah), tak skutečnost, kdo je za tuto újmu odpovědný. Právě určení okamžiku, od kdy promlčecí lhůta skutečně běží, je pak pro úspěšnost v žalobě vzneseného nároku klíčová.

Důležitost zkoumání počátku promlčecí lhůty vyzdvihl v citovaném nálezu také Ústavní soud. Ten předně konstatoval, že základním smyslem § 106 starého občanského zákoníku je ochrana poškozeného a nikoliv osoby, která mu způsobila újmu, přičemž s odkazem na svá dřívější rozhodnutí uvedl, že nárok na náhradu újmy na zdraví odráží její specifický charakter, neboť škodlivý následek se může projevit i s určitým časovým odstupem. Tyto závěry ostatně korespondují s judikaturou Nejvyššího soudu.

Postup obecných soudů

Žaloba byla podána dne 14. 3. 2007. Obvodní soud pro Prahu 10 rozhodl tzv. mezitímním rozsudkem o tom, že je co do základu důvodná (s tím, že o výši nároku a nákladech řízení bude rozhodnuto v konečném rozsudku), přičemž ke vznesené námitce promlčení nároku (v souladu s tvrzením stěžovatelky) uvedl, že dvouletá promlčecí lhůta nemohla běžet dříve než od 15. 5. 2006, kdy opatrovník stěžovatelky požádal o předání videozáznamu vyšetření, a žaloba tak byla podána včas.

Fakultní nemocnice Královské Vinohrady podala proti tomuto rozsudku odvolání, na jehož základě Městský soud v Praze žalobu zamítl, neboť ji posoudil coby opožděnou. Tento závěr Městský soud v Praze založil na úvaze, že promlčecí lhůta začala běžet nejpozději již dne 23. 2. 2005, kdy opatrovník stěžovatelky nahlížel do zdravotnické dokumentace, jelikož pro počátek běhu promlčecí lhůty není rozhodující, kdy se poškozený dozví, jakým konkrétním úkonem či opomenutím bylo poškozeno zdraví. Dovolání, které podala stěžovatelka, Nejvyšší soud odmítl, s tím, že rozhodnutí Městského soudu v Praze je v souladu s jeho dosavadní judikaturou, a to jak v otázce promlčení, tak ve zbylých ve věci řešených otázkách.

Soudy se nevypořádaly s námitkami stěžovatelky

Postup odvolacího a dovolacího soudu se stal terčem kritiky Ústavního soudu, který v citovaném nálezu konstatoval, že se zcela nedostatečně zabývaly argumentem stěžovatelky o tom, že subjektivní promlčecí lhůta mohla běžet nejdříve po dni 15. 5. 2006. Odůvodnění obou rozhodnutí (především pak rozhodnutí o odvolání) podle něj postrádají jak obecné zásady logiky, tak především řádné posouzení, zda se stěžovatelka (její opatrovník) skutečně dozvěděla o tom, že jí byla postupem zdravotnického personálu způsobena újma na zdraví, v tom okamžiku, který za rozhodný oba tyto soudy označily.

Logické nedostatky Ústavní soud spatřoval v tvrzení, že opatrovník stěžovatelky pro nedostatek odbornosti nemohl z koronarografického záznamu učinit žádný skutkový závěr, neboť tak podle něj logicky nemohl učinit ani z dalších dokumentů, které mu již dříve byly poskytnuty k nahlédnutí. Rovněž je logicky neudržitelný stejný závěr obecných soudů z důvodu, že ty hovoří nejprve o přístupu stěžovatelky k části zdravotnické dokumentace, avšak ve vztahu k vědomosti o újmě již hovoří o dostupnosti veškerých rozhodných informací.

Nedostatek ve formě absence posouzení, zda se stěžovatelka dozvěděla, resp. vůbec mohla skrze svého opatrovníka dozvědět o újmě a tom, kdo za ni odpovídá, již ze samotného náhledu do zdravotnické dokumentace, pak Ústavní soud spatřuje v tom, že se oba jmenované soudy vůbec nevěnovaly opakovaným a důrazným stěžovatelčiným tvrzením, dle nichž zdravotnická dokumentace neobsahuje veškeré informace, ze kterých by bylo možno závěry o újmě a tom, kdo za ni odpovídá, dovodit. Městský soud v Praze a Nejvyšší soud tak prakticky vůbec nezohlednily, které konkrétní informace byly stěžovatelce v průběhu času dostupné, a zda s ohledem na jejich obsah mohla (a kdy) v odpovídajícím rozsahu seznat vznik předmětné újmy.

Na základě těchto skutečností Ústavní soud konstatoval, že Městský soud v Praze a Nejvyšší soud svými rozhodnutími porušily právo stěžovatelky na spravedlivý proces.

Důsledky názoru Ústavního soudu

Jak bylo již naznačeno, citovaným nálezem Ústavního soudu celá věc zdaleka nekončí, a to ani v rámci dílčí otázky promlčení, neboť tou se nyní bude znovu zabývat Městský soud v Praze. Ten se však bude muset daleko podrobněji zabývat otázkou skutečného počátku běhu promlčecí lhůty ve smyslu výtek vznesených Ústavním soudem, tedy především zohlední veškeré okolnosti, které byly jak jím, tak Nejvyšším soudem při dosavadním rozhodování opomíjeny.

Uvedeným nálezem Ústavní soud sice primárně korigoval průběh konkrétního soudního řízení. Na druhou stranu se jedná o názor šíře aplikovatelný i v jiných obdobných případech. Ústavní soud v tomto nálezu navázal na svou předešlou judikaturu, když opět zdůraznil povinnost obecných soudů vypořádat se se všemi relevantními skutečnostmi a námitkami a logicky a vyčerpávajícím způsobem svá rozhodnutí odůvodnit. Dále pak ve vztahu ke konkrétní věci vymezil dílčí otázky, které by soudy měly zvažovat při určení okamžiku, od nějž počíná běžet promlčecí lhůta. Mezi nimi zdůraznil především zohlednění obsahu částí zdravotnické dokumentace a jiných odborných dokumentů, které jsou poškozené osobě k dispozici a skutečnosti, zda a kdy mohla tato osoba s ohledem na obsah těchto dokumentů skutečně v odpovídajícím rozsahu zjistit, že došlo ke konkrétní újmě na jejím zdraví a kdo je za ni odpovědný.

Jak obecné soudy, tak Ústavní soud sice vycházely z právní úpravy účinné do dne 31. 12. 2013, nicméně uvedený právní názor lze aplikovat rovněž v budoucnu. Také zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, účinný od 1. 1. 2014 obsahuje obdobným způsobem pojatá ustanovení o promlčení, přičemž jediným rozdílem oproti dřívější právní úpravě je prodloužení promlčecí lhůty (nejen) v případě újmy na zdraví ze dvou na tři roky. Okolnosti rozhodné pro posouzení okamžiku počátku běhu promlčecí lhůty tak setrvávají totožné.

Text nálezu Ústavního soudu ze dne 30. 3. 2016, sp. zn. I. ÚS 834/15, je dostupný zde