Ústavní soud se v nedávno vyhlášeném nálezu ze dne 12. 4. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3035/15, zabýval v minulosti často diskutovanou otázkou, zda je možné (v souladu s ústavou), aby nemocnice zpoplatňovaly účast otce dítěte u jeho porodu. V citovaném nálezu, jehož dopady značně přesahují konkrétní případ, ve vztahu k němuž byl vydán, Ústavní soud dospěl k závěru, že zpoplatnění samotné přítomnosti otce u porodu není možné, přičemž dále stanovil jasné podmínky, které je nutno splnit, aby bylo možno zpoplatnit poskytování služeb, které s touto účastí přímo souvisejí.

Skutkový stav a postup okresního soudu

Družka stěžovatele byla v říjnu 2011 přijata do Nemocnice Chomutov (provozované společností Krajská zdravotní, a. s.), kde následně proběhl její porod, jehož se účastnil rovněž stěžovatel – otec narozeného dítěte. Před tím, než se mohl stěžovatel porodu zúčastnit, byl zdravotnickým personálem nemocnice vyzván, aby zaplatil částku 500 Kč, přičemž pokud by tak neučinil, nebyl by vpuštěn na porodní sál. Pod tíhou okolností stěžovatel tuto částku zaplatil, nicméně jelikož se zpoplatněním jeho účasti u porodu nesouhlasil, podal posléze žalobu na vydání bezdůvodného obohacení ve výši 500 Kč, a poté i ústavní stížnost.

Okresní soud v Ústí nad Labem uložil společnosti Krajská zdravotní, a. s. povinnost zaplatit stěžovateli 100 Kč (plus úroky), kterážto částka měla podle žalované představovat „přiměřený zisk“. Ve zbytku pak žalobu zamítl s odůvodněním, že požadovaní úhrady nákladů ve výši 400 Kč, jež měly představovat náhradu za jednorázový oblek a přezutí ve výši 150 Kč a za instruktáž osoby doprovázející rodičku ve výši 250 Kč, bylo v tomto případě oprávněné.

Ve své ústavní stížnosti, která směřovala proti rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem, stěžovatel namítal zásah do práva na ochranu rodinného života a práva na spravedlivý proces, přičemž přítomnost u porodu potomka stěžovatel považoval za projev ústavně zaručeného práva na rodinný život, jehož výkon nelze nijak zpoplatnit. Dále pak namítal, že konkrétní výše nákladů, které měly nemocnici vzniknout, a které tedy měly být stěžovatelem zaplaceny, nebyla žádným způsobem doložena (prokázána).

Nešlo o pouhý bagatelní spor

Na rozdíl od většiny jiných případů, které Ústavní soud řešívá, v této věci nerozhodovalo postupně několik obecných soudů (např. odvolací soud a Nejvyšší soud), ale pouze Okresní soud v Ústí nad Labem. Důvodem pro tento stav je skutečnost, že zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, který upravuje pravidla pro vedení civilního soudního řízení, neumožňuje v případě tzv. bagatelních sporů, tedy sporů o finanční částku do výše 10 000 Kč, podat odvolání, natož dovolání k Nejvyššímu soudu (k podání jiného mimořádného prostředku nebyl v tomto případě důvod). V dané situaci tedy bylo možno podat ústavní stížnost hned proti rozhodnutí soudu první instance.

Na druhou stranu Ústavní soud konstatoval, že se v případě stěžovatele sice jednalo o spor co do výše žalované částky (500 Kč) marginální, z hlediska ústavnosti ovšem vykazující značný přesah nad rámec konkrétní kauzy, a to zejména v případech, kdy zaplacení nemocnicí požadované částky představuje podmínku vpuštění otce na porodní sál. V této věci tak Ústavní soud dospěl k závěru, že i přes nízkou výši nárokované částky je přezkum před ním možný.

Zákonný rámec a charakter smlouvy

Ústavní soud připomněl, že podle § 28 odst. 3 písm. e) bodu 3 zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách, má každý pacient při poskytování zdravotních služeb právo na přítomnost osoby blízké nebo jiné jím určené osoby, přičemž s ohledem na toto ustanovení uvedl, že takovou osobou může být nejen otec dítěte, jehož porod probíhá, ale také tzv. dula – soukromá porodní asistentka, která rodičku připravuje na porod, následně ji k němu doprovází a poskytuje jí asistenci i péči nad rámec péče ze strany pracovníků zdravotnického zařízení. Přítomnost osob podle uvedeného ustanovení, tedy rovněž přítomnost otce, pak není nadstandardní péčí, nýbrž jde o součást základních povinností porodnice podle zákona.

Dále se pak ústavní soud pozastavil rovněž nad charakterem smlouvy, jíž je mezi otcem a nemocnicí stanovena platba spojená s jeho účastí u porodu, když konstatoval, že se jedná prakticky o spotřebitelskou smlouvu, předkládanou ve formulářové podobě a uzavíranou z pohledu nemocnice se slabší stranou – otcem, který zpravidla není odborníkem na zdravotnické otázky a navíc se nachází ve vypjaté životní situaci.

Přítomnost otce u porodu není možno zpoplatnit

S ohledem na výše popsaný zákonný rámec dospěl Ústavní soud k závěru, že samotná přítomnost otce dítěte při jeho porodu, nemůže být jakkoliv zpoplatněna, jelikož příslušný zdravotnický personál je povinen ji umožnit s ohledem na přání osoby, které jsou poskytovány zdravotní služby. Dále uvedl, že nelze v souvislosti s jeho přítomností u porodu po otci požadovat ani úhradu běžných výdajů na provoz zdravotnického zařízení, mezi něž patří nejen náklady na osvětlení, topení či užitkovou vodu, ale i na (jednorázový) hygienický oděv, dezinfekční prostředky, roušku či návleky na boty, neboť i zde se jedná o základní provozní podmínky, které musí být zajištěny hromadně a ohledně všech, kdo se ve zdravotnickém zařízení nacházejí, ať již zaměstnanců, osob zajišťujících provoz či zásobování, pacientů, jejich doprovodu nebo návštěv.

Na druhou stranu Ústavní soud připustil, že v souvislosti s přítomností otce u porodu je obecně možno vybírat úhradu, avšak pouze za plnění, která jsou poskytována nad rámec povinností stanovených zákonem. Coby příklady uvedl náklady na občerstvení, poskytnutí dodatečných přikrývek, cvičebních nebo relaxačních pomůcek či v případě stěžovatele relevantní proškolení (instruktáž). Ohledně těchto služeb a jejich úhrady je však podle Ústavního soudu nutno dát dotčené osobě prostor k vyjádření, zda má o službu zájem, typicky např. ve vztahu k občerstvení či poskytnutí doplňkových pomůcek, a výše požadované platby pak musí být alespoň rámcově přiměřená – nesmí být v diametrálním nepoměru k pořizovací ceně, potřebnému rozsahu a skutečně poskytnutým úkonům. Je pak povinností konkrétního poskytovatele zdravotních služeb, který provozuje zdravotnické zařízení (nemocnici), aby logicky a srozumitelně zdůvodnil, jaké náklady mu v této souvislosti vznikají, tedy zda se např. jedná v případě poskytování instruktáže o nutnost navýšení počtu zaměstnanců či dodatečné náklady na jejich vzdělávání oproti nákladům, které by byly s jeho činností spojeny jinak apod.

Závěrem pak Ústavní soud zdůraznil, že i pokud osoba opodstatněnou platbu předem nezaplatí, nesmí to mít vliv na vlastní výkon práva být přítomen u porodu (tedy nesmí tato skutečnost v krajním případě vést k neumožnění její přítomnosti), a dále vyjádřil požadavek, aby jakákoliv přípustná platba byla vybírána v rozumných mezích a jen tak, aby svojí výší či způsobem výběru neomezovala ani neodrazovala otce od přítomnosti u porodu, či dokonce nesloužila k vytváření zisku za účelem vynahrazování příjmů ze systému veřejného zdravotního pojištění.

Okresní soud se nezabýval relevantními skutečnostmi

V návaznosti na uvedené dospěl Ústavní soud k závěru, že Okresní soud v Ústí nad Labem jako soud první instance nedodržel ústavní povinnosti své rozhodovací činnosti tím, že bez dalšího akceptoval obecné zdůvodnění poskytnuté žalovanou Krajskou zdravotní, a. s. jako poskytovatelem zdravotních služeb, že stěžovatelem uhrazená platba představuje náhradu za jednorázový oblek, přezutí ve výši 150 Kč a instruktáž ve výši 250 Kč, a na základě toto zamítl žalobu v částce 400 Kč.

Uvedený závěr je jednak v rozporu s předestřeným názorem Ústavního soudu, dle nějž realizaci práva na přítomnost u porodu nelze podmínit úhradou běžných výdajů na provoz zdravotnického zařízení. Dále pak prvoinstanční soud nezkoumal, zda se v případě vyčíslených nákladů na instruktáž jednalo o alespoň rámcově přiměřenou náhradu za skutečně vynaložené náklady. Okresní soud v Ústí nad Labem nezjišťoval, jaký byl časový rozsah instruktáže, co bylo jejím obsahem, nakolik byla potřebná či stěžovatelem vyžádaná a zda byla skutečně poskytnuta, a prakticky tak úvahu o přiměřenosti její výše učinil bez zjištění čerpaných z důkazů v řízení provedených, umožňujících založit úvahu na určitém a konkrétním kvantitativním posouzení základních souvislostí souzené věci.

S ohledem na uvedené dospěl Ústavní soud k závěru, že napadeným rozsudkem bylo porušeno stěžovatelovo právo na spravedlivý proces.

Nejedná se o součást práva na rodinný život?

Byť Ústavní soud stěžovateli vyhověl, učinil tak z důvodu, že v jeho případě shledal porušení práva na spravedlivý proces, nikoliv však výslovně práva na rodinný život otce dítěte, které stěžovatel původně rovněž namítal. K této otázce Ústavní soud krátce konstatoval, že přítomnost otce u porodu představuje toliko jeden z dílčích, v jistém smyslu nadstavbových, prvků realizace rodičovského práva, který je především součástí mateřského práva ženy na to, aby měla u porodu osobu blízkou, která jí pomůže i přes anonymní prostředí zdravotnického zařízení vytvořit určitý pocit zázemí, bude ji podporovat a během těchto náročných okamžiků „držet za ruku“.

Tento závěr se na první pohled může jevit jako částečné zklamání a jisté oslabení výše uvedeného postoje Ústavního soudu, nicméně na jeho intenzitě, a tím skutečnosti, že v souvislosti s přítomností otce u porodu jeho dítěte nelze vybírat takřka žádné platby, se nic nemění.

Důsledky právního názoru Ústavního soudu

Jak v citovaném nálezu konstatoval sám Ústavní soud, mimo dopadů na konkrétní případ má v něm vyjádřený právní názor značný přesah dopadající na stovky a tisíce jiných situací, které nastaly v nedávné minulosti, a především, které nastanou v budoucnu. Ústavní soud jím poprvé jednoznačně stanovil, že samotná přítomnost osoby blízké nebo jiné osoby uvedené rodičkou (tedy nejen otce dítěte, ale také např. soukromé porodní asistentky) není možno samo o sobě zpoplatnit, stejně jako není možné vyžadovat finanční účast těchto osob na běžných výdajích zdravotnického zařízení (které také ve zkratce definoval).

Dále pak byly Ústavním soudem stanoveny jasné podmínky pro zpoplatnění služeb poskytovaných nad rámec zákonných povinností, ukázkově např. instruktáže poskytnuté otci, který se bude porodu účastnit, přičemž ve vztahu k nim Ústavní soud zdůraznil, že poskytovatelé zdravotních služeb jsou povinni účelnost požadavku takových úhrad logicky odůvodnit, a především uvedl, že jimi nesmí být podmíněno umožnění samotné účasti u porodu (vpuštění na porodní sál).

Takto vyjádřený právní názor je možno aplikovat na celou řadu totožných či obdobných případů, k nimž dochází prakticky denně, a troufám si říct, že znamená konec praxe některých nemocnic, které bez odůvodnění v minulosti vybíraly, či stále ještě vybírají, za účast otce či porodní asistentky u porodu částky i v řádu tisíců korun. Rovněž pak Ústavní soud učinil významný krok k odstranění právní nejistoty, která v oblasti účasti třetích osob u porodu již delší dobu panovala, přičemž díky citovanému nálezu lze očekávat, že případné budoucí právní spory se budou týkat již jen méně zásadních otázek, spočívajících v detailech aplikace uvedeného právního názoru na konkrétní případ.

Řízení ve věci stěžovatele bude nyní dále pokračovat před Okresním soudem v Ústí nad Labem, který se ve smyslu pokynů Ústavního soudu bude zabývat otázkou, zda vůbec a v jakém rozsahu byla stěžovateli před jeho účastí u porodu poskytnuta instruktáž a jaké byly na její poskytnutí vynaloženy náklady, přičemž tyto skutečnosti bude muset žalovaná Krajská zdravotní, a. s. prokázat. Pokud se tak nestane, nebo pokud se tak nestane v plném rozsahu 250 Kč, bude jí stanovena povinnost vyplatit stěžovateli coby bezdůvodné obohacení další peníze.

Text nálezu Ústavního soudu ze dne 12. 4. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3035/15 je dostupný zde.