Ústavní soud ČR se ve svém nálezu z minulého týdne zabýval otázkou, zda je námitka promlčení nároku na odškodnění pronajímatelů bytů s regulovaným nájemným vznesená ze strany státu v rozporu s dobrými mravy. Ústavní soud ČR přitom dospěl k jednoznačnému závěru, že takováto námitka je “nemravná“. Soud dokonce zašel tak daleko, že celou situaci ohledně odškodňování pronajímatelů bytů s regulovaným nájemným (vytvořenou státem) přirovnal k příslovečné Hellerově Hlavě XXII.

Odškodňovací řízení

Žadatelé o odškodnění se v řízení před obecnými soudy neúspěšně domáhali po České republice – Ministerstvu financí zaplacení částky 12.183.276,64 Kč z titulu náhrady škody, která jim vznikla v důsledku protiústavní regulace nájemného u bytových jednotek (za nucené omezení vlastnického práva), a to za období od 1. 1. 2002 do 31. 12. 2006. Jejich žaloba ze dne 31. 1. 2012 však byla zamítnuta v důsledku uplatněné a obecnými soudy všech tří stupňů akceptované námitky promlčení. Obecné soudy poukázaly i na zásadu „vigilantibus iura scripta sunt“, kterou se dle jejich názoru žadatelé o odškodnění neřídili.

Ústavní stížnost Žadatelé o odškodnění již v průběhu řízení argumentovali, že nepřehledný a matoucí přístup státu k otázce náhrady újmy způsobené regulací nájemného je jednou z okolností, které činí uplatněnou námitku promlčení rozpornou s dobrými mravy. Tuto námitku zopakovali žadatelé o odškodnění i v řízení před Ústavním soudem ČR. Žadatelé o odškodnění navíc nesouhlasili ani se závěrem soudů, podle nichž měli dostatek času, aby své nároky uplatnili dříve.

Nález Ústavního soudu ČR ze dne 31. 10. 2016, sp. zn.

II. ÚS 2062/14 II. senát Ústavního soudu vyhověl ústavní stížnosti žadatelů o odškodnění a zrušil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 (ze dne 5. 11. 2012, č. j. 16 C 8/2012-70), rozsudek Městského soudu v Praze (ze dne 17. 4. 2013 č. j. 54 Co 100/2013-98) a usnesení Nejvyššího soudu ČR (ze dne 26. 3. 2014, č. j. 22 Cdo 3622/2013-121), neboť jimi bylo porušeno základní právo žadatelů o odškodnění na spravedlivý proces a právo vlastnit majetek.

Dle Ústavního soudu ČR je institut dobrých mravů „…jakousi otevřenou „branou“, kterou mohou být do podústavního práva „vpuštěny“ ústavní hodnoty a principy v situacích, kdy výklad zákona vede k nespravedlivým či z ústavního hlediska jinak problematickým a nepřiměřeným důsledkům. Dobré mravy totiž mohou a mají napomáhat obecným soudům při hledání ústavně konformního řešení konkrétní projednávané věci.“ (viz str. 5 nálezu, bod 25)

Dle ustálené judikatury Ústavního soudu ČR (viz např. nález sp. zn. I ÚS 643/04) vznesení námitky promlčení samo o sobě dobrým mravům sice neodporuje, avšak mohou „…nastat situace, kdy uplatnění této námitky je výrazem zneužití práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil a vůči němuž by za takové situace zánik nároku v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil.“ Specifickým případem je pak vznesení námitky promlčení státem, jak tomu bylo v právě projednávaném případě.

Ústavní soud proto konstatoval, že i širší kontext věci, tj. důvody, proč právo nebylo uplatněno, může být pro posouzení souladu námitky promlčení s dobrými mravy relevantní (viz str. 6 nálezu, bod 28).

Celá geneze případu, od vzniku nároku, přes jeho neúspěšné uplatňování stěžovateli až po podání projednávané ústavní stížnosti, je dílem státu, který vytvořil stav ne nepodobný příslovečné Hellerově Hlavě XXII. Stát totiž jednak vzdor svým povinnostem i opakovaným apelům ze strany Ústavního soudu ignoroval trvající zásah do základních práv stěžovatelů spočívající v protiústavní regulaci nájemného (k tomu srov. nález Ústavního soudu ČR ze dne 28. 2. 2006, sp. zn. Pl. ÚS 20/05 (N 47/40 SbNU 389)). Stát pak dále již prostřednictvím soudů udržoval dlouhodobou nejistotu adresátů práva stran toho, jak se náhrady újmy způsobené protiústavní regulací nájemného vlastně mohou domoci. V této nejistotě byla celá řada pronajímatelů (včetně žadatelů o odškodnění) udržována ještě několik let po přijetí výše uvedeného nálezu.

Stát tedy na jedné straně prostřednictvím Parlamentu toleroval vznik situace, v níž docházelo k rozsáhlému porušování základních práv, a na straně druhé těmto právům po dlouhou dobu (prostřednictvím soudů) neposkytoval adekvátní ochranu. V důsledku dlouhodobých a trvalých rozporů v judikatuře (i na úrovni Ústavního soudu) přitom bylo fakticky „sázkou do loterie“, zda podaná žaloba bude úspěšná či nikoliv. V době před přijetím stanoviska Ústavního soudu ČR sp. zn. Pl. ÚS st.-27/09 (přinejmenším tedy ještě v prosinci 2008) totiž nejen obecné soudy, nýbrž i sám Ústavní soud, přistupovaly zcela rozdílně k otázce, za jaké období má být stát žalován až po vyčerpání efektivních prostředků nápravy vůči nájemci. Tuto situaci lze prizmatem ochrany základních práv vnímat jako selhání státu; v takovém případě ovšem břemeno tohoto selhání v materiálním právním státě musí nést právě stát a nikoliv jednotlivec, který svá práva hájil s dostatečnou péčí.

Žadatelům o odškodnění tedy rozhodně nelze vyčítat nedostatek bdělosti, tak jak to učinily obecné soudy, naopak lze konstatovat, že hájili vzhledem k okolnostem svá práva s dostatečnou péčí. I pokud by bývali podali žalobu na stát již v roce 2006, jak zmiňuje ve svém rozhodnutí odvolací soud, byla by přinejmenším část nároku vztahující se k roku 2002 promlčena tak jako tak.

Obecné soudy tedy dle Ústavního soudu ČR měly konstatovat rozpor vznesené námitky promlčení s dobrými mravy. Věc se nyní vrátí k Obvodnímu soudu pro Prahu 1, který v novém řízení bude muset posoudit otázku promlčení v souladu s právními závěry vyslovenými v nálezu Ústavního soudu ČR. O dalším vývoji případu budeme informovat na našich stránkách.

Text nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 31. 10. 2016, sp. zn. II. ÚS 2062/14, je dostupný zde.