Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. I. ÚS 2078/16 ze dne 2. 1. 2017 zdůraznil povinnost všech respektovat svobodné rozhodnutí osoby odmítnout lékařskou pomoc. Toto obecné pravidlo Ústavní soud aplikoval na konkrétní případ a dospěl k závěru, že obecné soudy porušily stěžovatelovo právo vyjádřené v čl. 39 Listiny základních práv a svobod, tj. že nikdo nemůže být odsouzen za čin, který není podle zákona trestným. Tím, že nemocná odmítla nechat se léčit, byl totiž stěžovatelův čin neposkytnutí lékařské péče zbaven protiprávnosti.
Skutkové okolnosti
Stěžovatel byl odsouzen k podmíněnému trestu odnětí svobody ve výši osmi měsíců s odkladem na zkušební 16měsíční dobu za to, že neposkytl odbornou lékařskou pomoc své matce. Ta se dlouhodobě nacházela ve špatném zdravotním stavu, se kterým byl stěžovatel seznámen. Dle soudů stěžovateli jako lékaři vyplývala ze zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách, povinnost poskytnout jeho matce lékařskou pomoc, a to přes její odpor. Když byl k matce stěžovatele přivolán jejím manželem praktický lékař, byla ihned odvezena přivolanou RZS do nemocnice, kde po krátké hospitalizaci na důsledky vážných zranění zemřela.
Souhlas se zákrokem jako projev svobodné vůle člověka
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti vznesl několik námitek. Ústavní soud se však nakonec zabýval pouze jednou – obecné soudy se nedostatečně a chybně vypořádaly s argumentem, že matka stěžovatele lékařskou pomoc odmítala.
Úmluva o lidských právech a biomedicíně v čl. 5 stanoví, že jakýkoliv zákrok v oblasti péče o zdraví je možno poskytnout pouze s informovaným a svobodným souhlasem dotčené osoby. Dále dle judikatury Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva jsou zákroky činěné bez takového souhlasu zásahem do práva na nedotknutelnost osoby podle čl. 7 Listiny základních práv a svobod, resp. čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod. Takové zásahy mohou být ospravedlněny pouze v souladu s výjimkami, které jsou obsaženy v čl. 6, 7, 8 a 26 Úmluvy o lidských právech a biomedicíně (např. léčení duševní poruchy či stav nouze, kdy nelze souhlas získat).
Ústavní soud dále zdůrazňuje, že institut svobodného a informovaného souhlasu s každým lékařským zákrokem je založen na autonomii volby a svobody rozhodovat o vlastním těle. Jedná se také o vyjádření úctě k lidské důstojnosti a svobodě člověka vést svůj život způsobem dle vlastního výběru, a to i takovým způsobem, který zahrnuje činnosti fyzicky škodlivé či sobě samému nebezpečné. K tomu nakonec Ústavní soud dodává: „lékař může pacienta přesvědčovat, může se snažit přimět ho ke změně postoje […], ale v konečném důsledku nemůže zabránit realizaci rozhodnutí o odmítnutí péče, které bylo učiněno na základě svobodné a vážné vůle dospělé svéprávné osoby.“
Poskytnout či neposkytnout?
Jednání stěžovatele, který neposkytl jeho matce lékařskou pomoc, Ústavní soud hodnotí jako v souladu s právem, neboť ten pouze respektoval rozhodnutí své matky pomoc odmítnout. Ústavní soud také v projednávaném případě neshledal možnost uplatnění některé z výjimek z povinnosti učinit lékařský zákrok pouze s informovaným a svobodným souhlasem dotčené osoby. Obecné soudy tak porušily stěžovatelovo právo dle čl. 39 Listiny základních práv a svobod, když jej odsoudily za čin, který nenaplňoval znak protiprávnosti.
Ústavní soud stížnosti vyhověl a předmětná rozhodnutí obecných soudů zrušil.
Zdroj: Nález sp. zn. I. ÚS 2078/16 ze dne 2. 1. 2017. Dostupné zde.
Autor: Jaroslav Hroch, spolupracovník advokátní kanceláře