Do celkové délky řízení pro účely odškodnění za nepřiměřenou délku je nutno počítat dobu od zahájení řízení do skončení řízení a poté dobu ode dne, kdy nabylo právní moci usnesení o povolení obnovy řízení. Řízení o povolení obnovy řízení se do celkové délky řízení nezapočítává. Uvedený závěr shrnul Nejvyšší soud ČR v rozsudku ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2780/2015.

V rozsudku Kulnev proti Rusku ze dne 18. 3. 2010, stížnost č. 7169/04, ESLP zopakoval již dříve vyslovený závěr, že pro určení relevantní délky řízení je třeba vzít do úvahy pouze období, kdy řízení před orgány veřejné moci trvalo, tedy kdy zde nebylo pravomocného rozhodnutí ohledně obvinění stěžovatele. Naopak období, kdy národní soudy rozhodovaly o obnově řízení nelze zahrnout pod účinky čl. 6 odst. 1 Úmluvy.

Výše uvedený závěr byl vysloven ve vztahu k trestnímu řízení, přičemž rozhodující bylo právě to, že stěžovatel po dobu rozhodování o obnově řízení již nebyl obviněn, resp. nebylo zde žádné řízení, v němž by se o oprávněnosti jeho obvinění rozhodovalo.

Otázkou, zda uvedený závěr lze vztáhnout i na civilní řízení, se zabývala Evropská komise pro lidská práva v rozhodnutí ve věci X. proti Rakousku ze dne 8. 5. 1978, stížnost č. 7761/77. Komise dospěla k závěru, že čl. 6 odst. 1 Úmluvy nezavazuje členské státy, aby jedincům umožnily žádat obnovu řízení, pokud se rozhodnutí ve věci samé stalo pravomocným. Dané ustanovení se tak nevztahuje ani na ta řízení, v nichž má být rozhodnuto o obnově řízení v civilních věcech. Od uvedeného závěru se ESLP neodchýlil ani v pozdější judikatuře (srov. rozhodnutí Markin proti Rusku ze dne 16. 9. 2004, stížnost č. 59502/00, nebo Rudan proti Chorvatsku ze dne 13. 9. 2001, stížnost č. 45943/99, či Petersen proti Dánsku ze dne 16. 4. 1998, stížnost č. 28288/95).

Dle ustanovení § 228 odst. 1 o. s. ř.: „Žalobou na obnovu řízení účastník může napadnout pravomocný rozsudek nebo pravomocné usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé:

  1. jsou-li tu skutečnosti, rozhodnutí nebo důkazy, které bez své viny nemohl použít v původním řízení před soudem prvního stupně nebo za podmínek uvedených v ustanovení § 205a a 211a též před odvolacím soudem, pokud mohou přivodit pro něho příznivější rozhodnutí ve věci;
  2. lze-li provést důkazy, které nemohly být provedeny v původním řízení před soudem prvního stupně nebo za podmínek uvedených v ustanovení § 205a a 211a též před odvolacím soudem, pokud mohou přivodit pro něho příznivější rozhodnutí ve věci.“

Právě z důvodu, že okolnosti, jež mohou být důvodem obnovy řízení, nemohou být přičítány k tíži rozhodujícího orgánu, resp. státu, činí tento mimořádný opravný prostředek natolik odlišným od jiných opravných prostředků (např. žaloby pro zmatečnost – viz níže), že jej nelze zahrnout do celkové délky řízení. Umožňuje-li právní řád nad rámec povinností uložených čl. 6 odst. 1 Úmluvy prolomit právní moc rozhodnutí i z důvodů objektivní povahy, tedy nikoliv z důvodů pochybení rozhodujících orgánů, pak řízení, v němž je rozhodováno o tom, zda řízení bude obnoveno, či nikoliv, nelze zahrnout pod čl. 6 odst. 1 Úmluvy, neboť v době rozhodování o obnově řízení již účastník původního řízení není v nejistotě ohledně jeho výsledku.

Výše uvedený závěr tak není v rozporu s rozsudkem Nejvyšší soudu ČR ze dne 10. 3. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2742/2009, v němž soud uvedl, že pokud „…právní řád poskytuje účastníkům řízení určité procesní prostředky, prostřednictvím nichž se mohou domáhat nápravy pro ně dosud nepříznivého vývoje soudního (či jiného) řízení, je třeba řízení o těchto prostředcích zahrnovat do celkové doby řízení pro účely aplikace § 13 odst. 1 a § 31a OdpŠk…“

V případě, že bude povolena obnova řízení, čímž dojde k prolomení právní moci rozhodnutí, však již je nutné k dalšímu průběhu řízení přihlížet.

U žaloby pro zmatečnost je tomu jinak

V rozsudku ze dne 11. 9. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2303/2011, Nejvyšší soud dospěl k závěru, že v případě řízení o žalobě pro zmatečnost je nutno do celkové délky řízení započítat i dobu, která případně uplynula od skončení řízení, jehož zmatečnost je tvrzena, a podáním této žaloby k soudu. Nejvyšší soud přitom poukázal na odlišnost žaloby pro zmatečnost a žaloby na obnovu řízení. Uvedl, že pochybení projevující se v tvrzené zmatečnosti řízení leží vždy, pokud bude zmatečnost potvrzena, na straně rozhodujícího státního orgánu, tedy soudu (v tomto ohledu typicky na rozdíl od žaloby na obnovu řízení).