Dne 11. 7. 2017 vydal Ústavní soud důležitý nález sp. zn IV. ÚS 3168/16, který se zabývá výkladem smluv. Smlouvy by měly být vykládány pomocí skutečného úmyslu stran při uzavírání smlouvy, nikoliv pouze podle jejich přesného textového znění. Pokud soudy či jiné orgány veřejné moci nepřihlížejí ke skutečnému úmyslu stran, nerespektují tím autonomii vůle jedince, a tím porušují základní právo smluvních stran garantované Listinou základních práv a svobod.

I. Skutkové okolnosti

Stěžovatelé vlastnili dům v hodnotě 3.200.000,- Kč, který prodali synovi stěžovatelky za 1.500.000,- Kč. V kupní smlouvě se všichni dohodli, že stěžovatelé budou moci v převedeném domě i nadále bydlet po dobu 30 let a za nájemné 1.000,- Kč ročně. Mezi stěžovateli a synem stěžovatelky však panovaly vzájemné a trvající neshody, které vyústily po 3 letech společného bydlení v dobrovolné vystěhování stěžovatelů, kteří si nato pronajali byt za měsíční nájemné ve výši 10.600,- Kč plus poplatky za služby. Stěžovatelé se ocitli v tíživé životní situaci, kterou se se synem stěžovatelky dohodli řešit smluvně. Všichni uzavřeli smlouvu, kterou nazvali „dohodu o narovnání podle § 585 občanského zákoníku“, podle které mezi nimi nebylo sporu, že je legitimním požadavkem stěžovatelů žádat po synovi stěžovatelky finanční vyrovnání zohledňující plnění v jeho prospěch, jakož i spravedlivé dorovnání ceny předmětných nemovitostí. Dohodou o narovnání se syn zavázal zaplatit žalobcům částku 1.850.000,- Kč do 28 měsíců od uzavření této dohody. Syn však dohodnutou částku nezaplatil, a tak se stěžovatelé obrátili na soud.

II. Zamítnuto pro neurčitost dohody

Prvostupňový soud žalobě stěžovatelů vyhověl a uložil synovi povinnost zaplatit dohodnutých 1.850.000,- Kč. Nicméně odvolací soud rozsudek prvostupňového soudu změnil, a to tak, že žalobu zamítl. Dle odvolacího soudu nebyla dohoda o narovnání uzavřena platně, neboť ze zákona (§ 585 a 586 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku) plyne, že z takové dohody musí být seznatelné, jaké sporné právo či povinnost jsou smluvními stranami narovnávány. To dle soudu dohoda o narovnání mezi stěžovateli a synem nesplňovala, neboť v ní nebyly jednoznačně a určitě vymezeny nároky stěžovatelů (náhrada za ztrátu bydlení a dorovnání ceny nemovitosti) a stejně tak z dohody dle soudu nevyplývalo, že jí byla narovnána do té doby sporná práva či povinnosti. Dohoda proto byla dle odvolacího soudu neplatná pro svou neurčitost. Stěžovatelé rozhodnutí odvolacího soudu napadli dovoláním u Nejvyššího soudu, který ale dovolání odmítnul pro formální nedostatky.

III. Porušení autonomie vůle

Podle Ústavního soudu spočívala podstata sporu v otázce, zda nebylo rozhodnutím odvolacího soudu porušeno právo na autonomii vůle zaručené v čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod: „Každý může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá.“ Odvolací soud v tomto případě zasáhl do práva stěžovatelů, když dohodu o narovnání interpretoval příliš formalistickým způsobem a nezohlednil skutečnou vůli stran.

Ústavní soud k tomu uvádí, že: „[t]ext smlouvy je toliko prvotním přiblížením se k významu smlouvy, který si chtěli její účastníci svým jednáním stanovit. Doslovný výklad textu smlouvy může, ale nemusí být v souladu s vůlí jednajících stran. Směřuje-li vůle smluvních stran k jinému významu a podaří-li se vůli účastníků procesem hodnocení skutkových a právních otázek ozřejmit, má shodná vůle účastníků smlouvy přednost před doslovným významem textu jimi formulované smlouvy. Vůle je vnitřním stavem jednající osoby, který není bezprostředně přístupný interpretovi právního úkonu a není interpretem tohoto právního úkonu přímo poznatelný. Vůli je proto nutno dovozovat z vnějších okolností spojených s podpisem a realizací smluvního vztahu, zejména z okolností spojených s podpisem smlouvy a následným jednáním účastníků po podpisu smlouvy.“

V případě smluv je nutno nadto zohlednit, že jejich autoři často nejsou schopni koherentní struktury, pregnantní terminologie ani systematického uspořádání. Ústavní soud připomíná, že právní formalismus orgánů veřejné moci (tj. také soudů) a jimi vznášené přehnané nároky na formulaci smlouvy nelze z ústavněprávního hlediska akceptovat, neboť zasahují do smluvní svobody občana.

IV. Neplatnost smlouvy má být výjimkou, nikoliv zásadou

Ústavní soud také dodal, že odvolací soud nerespektoval požadavek, aby smlouva byla považována jako spíše platná než neplatná. Připouštěla-li dohoda o narovnání dva možné výklady (neplatná pro neurčitost vs. platná s přihlédnutím k zamýšlenému úmyslu stran), má upřednostnit výklad ve prospěch platnosti smlouvy.

Toto rozhodnutí Ústavního soudu tak připomíná důležitost autonomie vůle smluvních stran. Orgány veřejné moci by tak měly vykládat smlouvy jakožto projevy svobodné vůle smluvních stran v souladu se skutečným úmyslem stran, který se podaří u soudu dokázat, před formalistickým výkladem a lpěním pouze na textu smlouvy. V případě stěžovatelů to znamená, že přestože v dohodě o narovnání neuvedli, že narovnávají do té doby mezi nimi sporná práva a povinnosti, a přestože přesně neurčili nároky stěžovatelů, tato dohoda je platná. Stěžovatelům se totiž soudu podařilo dokázat, co bylo jejich skutečným úmyslem. Tím byla snaha právě narovnat do té doby sporné vztahy a zaplatit stěžovatelům částku, která dorovnávala cenu domu včetně náhrady za nájemné, které stěžovatelé vynaložili v důsledku vystěhování se z domu.

Pro platnost smlouvy, resp. její určitost, je tedy důležitý jak samotný text smlouvy, tak i skutečný úmysl smluvních stran. V případě, že se skutečný úmysl stran liší od textu smlouvy, má přednost úmysl stran. Vykládá-li soud či jiný orgán veřejné moci smlouvu pouze podle jejího textu, aniž by přihlédnul ke skutečnému úmyslu smluvních stran, nerespektuje tím autonomii vůle člověka, která je v ústavní rovině garantována čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.

Nález Ústavního soudu ze dne 11. 7. 2017, sp. zn. IV. ÚS 3168/16. Dostupný zde.

Autor: Jaroslav Hroch