Dne 23. 8. 2017 prohlásil Ústavní soud za protiústavní letitou praxi Nejvyššího soudu, podle které v případě návrhů na odložení vykonatelnosti rozhodnutí není Nejvyšším soudem vydáno žádné rozhodnutí, neshledá-li tento důvod pro odložení vykonatelnosti rozhodnutí. Ústavní soud konstatoval, že postup Nejvyššího soudu odporuje ústavnímu principu, podle kterého lze státní moc uplatňovat pouze v mezích a způsobem, které stanoví zákon. Tedy platí, že jestliže neexistuje jiná zákonná úprava, o každém návrhu je třeba rozhodnout výslovně. NS by měl o těchto návrzích rozhodovat bezodkladně.
O návrhu nebylo přes rok rozhodnuto
Ústavní soud rozhodoval v dané věci, kde stěžovatelce bylo rozsudkem vrchního soudu uloženo uhradit protistraně částku takřka 150 milionů Kč. Přestože stěžovatelka podala proti rozsudku dovolání a současně navrhla, aby jeho vykonatelnost byla odložena, Nejvyšší soud zůstal v tomto ohledu přes urgence stěžovatelky po dobu více než jednoho roku nečinný a ohledně jejího návrhu na odložení vykonatelnosti nijak nerozhodl.
I když podle Ústavního soudu mohla stěžovatelka ohledně nečinnosti Nejvyššího soudu využít jiné procesní prostředky, přece se soud částí ústavní stížnosti, která směřovala proti praxi Nejvyššího soudu nevydávat negativní rozhodnutí právě ohledně návrhů na odklad vykonatelnosti, zabýval. Tato otázka totiž má ústavněprávní rozměr a navíc její zodpovězení má dopad i na další řízení před Nejvyšším soudem. Protože se jednalo o zavedenou praxi, ani stěžovatelčin případný návrh na určení lhůty pro rozhodnutí o jejím návrhu na odklad rozhodnutí by nemusel mít kýžený efekt.
Podle NS šlo jen o zažitou praxi
V průběhu řízení před Ústavním soudem Nejvyšší soud k nevydání rozhodnutí o návrhu na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí uvedl, že se nejednalo o jeho nečinnost, pouze v souladu s letitou praxí nevydal ve věci negativní rozhodnutí, neboť jiný postup z hlediska právní ochrany dotčené osoby nemá žádný podstatný význam a Nejvyšší soud by jen zbytečně zatěžovalo.
Právě v této souvislosti Ústavní soud uvedl: „Zásadní otázkou položenou v ústavní stížnosti je, zda lze z hlediska ústavnosti akceptovat postup Nejvyššího soudu, který k návrhu dovolatele vydává pouze „vyhovující“ usnesení o odkladu vykonatelnosti dovoláním napadaného rozhodnutí, a výslovně tedy rozhodne jen v případě, kdy takovému návrhu pro jeho důvodnost vyhoví, v opačném případě žádné („zamítavé“) rozhodnutí nevydává.“
ÚS: návrh na odložení vykonatelnosti má mnohdy zásadní význam
Ústavní soud však dospěl k závěru, že tuto praxi Nejvyššího soudu třeba odmítnout. Návrh na odložení vykonatelnosti rozhodnutí má jako procesní prostředek zásadní význam. Jeho smyslem je totiž zabránit zásadním a potenciálně nevratným následkům, které mohou v důsledku pravomocného rozhodnutí nastat. Navíc nelze rozhodovat „nevýslovně“, nestanoví-li tak zákon.
Nejvyšší soud tak měl rozhodnout písemně vyhotoveným usnesením opatřeným řádným odůvodněním, které mělo být doručeno účastníkům. V opačném případě i to nejpečlivější rozhodování se může jevit netransparentním, což zbytečně podkopává důvěru občanů v právo a ústavní instituce. Navíc jde-li o „nevýslovné“ rozhodnutí, nelze zkoumat ani to, rozhodl-li soud bez zbytečných průtahů, protože účastníci se ani nedozví, zda a kdy Nejvyšší soud o daném návrhu rozhodl.
Ohledně samotné lhůty, v rámci které by měl Nejvyšší soud o návrhu na odložení vykonatelnosti rozhodnout, je Ústavní soud toho názoru, že by se tak mělo stát bez zbytečného odkladu, popřípadě i neprodleně.
Výjimkou, kdy Nejvyšší soud o návrhu na odložení vykonatelnosti rozhodovat nemusí, je situace, kdy dojde k odmítnutí dovolání nebo zastavení dovolacího řízení. V takovém případě může Nejvyšší soud rozhodnout o návrhu na odklad vykonatelnosti současně s dovoláním, ovšem za předpokladu, že se tak stane v přiměřené lhůtě.
Tím, že Nejvyšší soud o návrhu stěžovatelky na odložení vykonatelnosti nerozhodl výslovně, porušil dle Ústavního soudu její právo na soudní ochranu a řádně vedené soudní řízení. Nejvyššímu soudu pak bylo Ústavním soudem zakázáno, aby v daném zásahu do těchto práv stěžovatelky pokračoval.
Závěrem: a co praxe na Ústavním soudu?
S argumentací Ústavního soudu lze nepochybně souhlasit. Co už se ale v jeho rozhodnutí nedočteme, je skutečnost, že praxe samotného Ústavního soudu je stejná jako postup, který kritizuje u Nejvyššího soudu. Také Ústavní soud v naprosté většině případů zvlášť o požadavku na přednostní vyřízení věci nerozhoduje a pouze se rozhodne, zda věc vyřídí přednostně, nebo ne.
József Madurkay, David Zahumenský
Nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, je k dispozici zde.