Nejvyšší soud ČR se v květnu tohoto roku blíže vyjádřil k tomu, jak mají soudy postupovat v situaci, kdy poškozený, který již byl odškodněn za část nepřiměřeně dlouhého (v té době ještě běžícího) řízení, žádá odškodnění za zbývající délku nepřiměřeně dlouhého řízení.

Odškodňovací řízení

Žalobce se domáhal po ministerstvu poskytnutí přiměřeného zadostiučinění ve výši 100.000 Kč za nemajetkovou újmu vzniklou v důsledku nepřiměřené délky řízení vedeného u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. E 442/99.

Na základě stanoviska žalované ze dne 4. 11. 2008, rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 23. 10. 2009, č. j. 17 C 180/2008-60, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 6. 2010, č. j. 23 Co 145/2010-91, však žalobce již v minulosti byl odškodněn částkou 120.000 Kč s příslušenstvím za dobu 10 let uvedeného řízení (tedy řízení vedeného u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. E 442/99). Žalobce tak požadované zadostiučinění žádal nikolv za celou délku řízení, ale jenom za dobu následnou, tedy za další cca 4 roky, které uběhly od konce doby, za kterou byl odškodněn.

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 11. 4. 2014, č. j. 12 C 98/2013-72, byla žaloba na odškodnění zamítnuta. Městský soud v Praze, jako soud odvolací, rozsudkem ze dne 27. 11. 2014, č. j. 64 Co 341/2014-92, potvrdil prvoinstanční rozsudek. Soudy vyšly z názoru, že při rozhodování o dalším nároku již nelze přihlížet k celkové době řízení (v rozsahu téměř 14 let), nýbrž je třeba vycházet pouze ze zbývající délky řízení, za kterou nebyl žalobce odškodněn (v rozsahu 3 let a 10 měsíců).

Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 16. 5. 2017, sp. zn. 30 Cdo 2328/2015

Nejvyšší soud ČR zrušil rozhodnutí Městského soudu v Praze i obvodního soudu z důvodu, že pokud soudy „…při posouzení přiměřenosti délky předmětného řízení zohlednily samostatně a izolovaně pouze jeho část po vydání pravomocného rozsudku v předchozím kompenzačním řízení, dopustily se nesprávného právního posouzení.“

Dle soudu by se poskytnuté zadostiučinění nemělo výrazně lišit v závislosti na tom, požádal-li poškozený o jeho poskytnutí jednorázově po skončení řízení trpícího průtahy, či žádal-li o zadostiučinění již za trvání řízení trpícího průtahy a žádá-li po jeho skončení o zadostiučinění za jeho dosud neodškodněnou část. Dojde-li k odškodnění již v průběhu řízení trpícího průtahy, může sice dojít k tomu, že míra strádání (úzkosti, duševního stresu a nejistoty z očekávaného výsledku sporu atp.) poklesne, nelze ovšem uzavřít, že by došlo ke skončení újmu působící situace a že by poškozený další trvání řízení trpícího průtahy vnímal jako řízení nově započaté.

Možnost požadovat zadostiučinění ještě za trvání řízení stiženého průtahy však nesmí vést k zneužívání práv. Nemělo by být připuštěno, aby daná možnost byla užívána ke svévolnému rozmnožování sporů, či dokonce k prodlužování řízení stiženého průtahy.

Je možné, aby poškozený požadoval náhradu újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení vícekrát i za trvání samotného řízení. Takovýt postup však Nejvyšší soud ČR pokládá za zdůvodnitelný jen za výjimečných situací, v nichž i po vyhlášení pravomocného rozsudku v kompenzačním řízení vykazuje řízení stižené průtahy opětovně zjevně nepřiměřenou délku, nebo jsou dány jiné konkrétní okolnosti případu (např. závažná choroba či stáří žalobce). Nebude-li v okamžiku, kdy bude rozhodovat soud v kompenzačním řízení, probíhající průtažné řízení trvat opětovně zjevně nepřiměřeně dlouhou dobu, zamítne soud žalobu pro předčasnost (sp. zn. 30 Cdo 2310/2012). Poškozenému však nic nebrání v tom, aby po skončení řízení nárok na náhradu újmy uplatnil.

Odlišnou je situace, pokud poškozený uplatňuje opětovně nárok na zadostiučinění za nemajetkovou újmu po skončení průtažného řízení. Jestliže řízení trvalo nepřiměřeně dlouho v okamžiku rozhodnutí o poskytnutí zadostiučinění, trvá nepřiměřeně dlouho i v dalším svém průběhu, čímž i zásadně působí újmu. „Nespravedlivým a proti smyslu věci by tedy bylo vázat poskytnutí zadostiučinění za další průběh již skončeného řízení na okolnost, že i v tomto samotném dalším průběhu bylo jeho trvání nepřiměřené, ostatně Stanovisko v tomto smyslu hovoří o nepřiměřené délce řízení založené na jeho další délce. Tzv. „dožalování“ újmy za další průběh průtažného řízení po jeho skončení zásadně není vyloučeno. Opačný závěr by vedl pouze k tomu, že by poskytnutá výhoda (spočívající v možnosti dřívějšího uplatnění práva) musela být nutně chápána za potenciální celkovou nevýhodu.“

Soud rozhodující v dalším odškodňovacím řízení však není vázán závěrem soudu v dřívějším odškodňovacím řízení, že průtažné řízení je či není nepřiměřeně dlouhým. Vyloučeným tedy není, aby soud rozhodující v dalším odškodňovacím řízení shledal, že délka předmětného řízení je přiměřená, a to navzdory existenci dřívějšího pravomocného rozhodnutí, jímž byl žalobce odškodněn za trvání téhož předmětného řízení.

Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 16. 5. 2017, sp. zn. 30 Cdo 2328/2015 je dostupný zde.

Andrej Lobotka