Ústavní soud dospěl ve svém rozhodnutí k závěru, že zánik nároku na odškodnění imateriální újmy za nezákonné trestní stíhání v důsledku uplynutí promlčecí doby může být v individuálních případech nepřiměřeně tvrdým postihem poškozeného ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil

Nezákonné trestní stíhání

Žadatel o odškodnění byl trestně stíhán od června roku 2005 do června roku 2007, kdy bylo trestní řízení skončeno usnesením Okresního soudu v Znojmě, a věc byla předána Městskému úřadu ve Znojmě, neboť se nejednalo o trestný čin, ale pouze o možný přestupek.

Odškodňovací řízení

Žadatel o odškodnění se domáhal po ČR podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem zaplacení částky 35.364.343,70 Kč jako náhrady škody a částky 100.000.000 Kč jako náhrady nemajetkové újmy.

Žadatel o odškodnění se domáhal odškodnění nemajetkové újmy za psychickou a fyzickou újmu zejména z titulu úmrtí manželky v době projednání kauzy (spáchala sebevraždu) a za ztrátu dobré pověsti.

Obvodní soud pro Prahu 2 neshledal příčinnou souvislost mezi usnesením o zahájení trestního stíhání a stěžovatelem tvrzenou majetkovou škodou. Ohledně nároku na nemajetkovou újmu soud shledal důvodnou námitku promlčení, kterou vznesla žalovaná ČR. Městský soud v Praze prvostupňové rozhodnutí potvrdil a Nejvyšší soud odmítl dovolání žadatele o odškodnění jako nepřípustné. Žadatel o odškodnění se následně obrátil na Ústavní soud se stížností.

Nález Ústavního soudu ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. I. ÚS 3391/15

Zánik nároku v důsledku uplynutí promlčecí doby může být v individuálních případech nepřiměřeně tvrdým postihem poškozeného ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil. Ústavní soud tak v některých konkrétních případech zejména s ohledem na jejich mimořádné okolnosti shledal, že vznesení námitky promlčení a její akceptace obecnými soudy může znamenat porušení dobrých mravů. Je tomu tak zejména z důvodu, že (ne)přiměřenost délky promlčecí lhůty dle zákona č. 82/1998 Sb. se nachází na samé hranici ústavnosti.

Obdobně tomu bylo i v popisovaném případě.

Ústavní soud částečně vyhověl ústavní stížnosti a zrušil usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2015 č. j. 30 Cdo 1506/2015-248, rozsudky Městského soudu v Praze ze dne 16. 10. 2014, č. j. 64 Co 264/2014-187, a Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 28. 3. 2014, č. j. 42 C 226/2009-159, v částech, v nichž byla zamítnuta žaloba o náhradu nemajetkové újmy, neboť jimi bylo porušeno základní právo stěžovatele na spravedlivý proces a právo na náhradu škody.

Ústavní soud spatřuje pochybení obecných soudů v akceptaci námitky promlčení ze strany státu, aniž by soudy tuto námitku posoudily optikou dobrých mravů.

V projednávaném případě, měly soud zohlednit neopodstatněnost trestního stíhání, které vyústilo v postoupení věci správním orgánu a následné rozhodnutí o odložení věci. Trestní řízení bylo vedeno ve formální rovině a včetně přípravného řízení trvalo několik let. Po celou tuto dobu byl žadatel o odškodnění vystaven všem negativním důsledkům, jež trestní stíhání a jeho pokračování v přestupkovém řízení v jeho soukromém, profesním i podnikatelském životě způsobilo. Důvody, proč žadatel o odškodnění nakonec uplatnil svůj nárok u soudu po uplynutí subjektivní promlčecí lhůty lze spatřovat již v procesní komplikovanosti řízení, v jehož průběhu navíc musel řešit nejen majetkové záležitosti, týkající se jeho do té doby úspěšného podnikání, ale rovněž se vypořádat s úmrtím nejbližší osoby, manželky a matky jeho nezletilé dcery, což se projevilo i na jeho zdravotním a duševním stavu.

Nález Ústavního soudu ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. I. ÚS 3391/15 je dostupný zde.