Rozsudek ESLP z února 2018 kritizuje Českou republiku za přílišnou délku řízení, kde stěžovatel požadoval odškodnění za jiné dlouho trvající řízení. ESLP dospěl k závěru, že řízení o náhradu újmy způsobené průtahy v jiném soudním řízeních by zpravidla nemělo trvat déle než 1 rok a 6 měsíců na jednom stupni soudní soustavy, případně 2 roky, pokud bylo podáno odvolání.

Skutkové okolnosti případu

Na Evropský soud pro lidská práva se s celkem sedmi stížnostmi obrátil Albert Žirovnický. Stěžoval si, že soudní řízení, která jsou s ním vedena, a na ně navazující řízení podle zákona č. 82/1998 Sb. nenaplňují požadavky na projednání věci v přiměřené lhůtě, jak státům ukládá čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy. Dále namítal, že řízení o náhradě škody za škodu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení není v praxi účinným prostředkem nápravy, jak vyžaduje čl. 13 Evropské úmluvy.

Porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě

ESLP dospěl k závěru, že některá řízení, které stěžovatel v České republice vede, skutečně nedostojí požadavkům na projednání v přiměřené lhůtě. Pokud jde však o druhou námitku směřující proti účinnosti procesu vymáhání náhrady škody, stížnost ESLP zamítl.

ESLP uvedl, že řízení na ochranu osobnosti stěžovatele trvalo v březnu 2016 9 let a 4 měsíce, přičemž věcí se zabývaly celkem tři stupně soudní soustavy, a stále nebylo definitivně skončeno. Tento stav je podle hodnocení Soudu neúnosný. Co se týče zbylých šesti řízení o náhradu škody, byla jejich délka bez započtení předběžného projednání Ministerstvem spravedlnosti následující:

  • 8 let a 9 měsíců na třech stupních soudní soustavy, neskončeno;
  • 8 let a 9 měsíců na třech stupních soudní soustavy, neskončeno;
  • 8 let a 5 měsíců na třech stupních soudní soustavy, neskončeno;
  • 6 let a 10 měsíců na čtyřech stupních soudní soustavy;
  • 5 let a 8 měsíců na čtyřech stupních soudní soustavy;
  • 4 roky a 3 měsíce na dvou stupních soudní soustavy, neskončeno.

ESLP v této souvislosti konstatoval, že řízení o náhradu škody způsobené průtahy v jiných soudních řízeních by zpravidla nemělo trvat déle než 1 rok a 6 měsíců na jednom stupni soudní soustavy a 2 roky na dvou stupních soudní soustavy, tedy v případě využití opravného prostředku. Žádné z těchto řízení tudíž požadavek projednání věci v přiměřené lhůtě zdaleka nedosahovalo.

Soud sice uvítal, že podle rozhodovací praxe českých soudů je možné navýšit odškodnění za situace, kdy je nepřiměřená také délka navazujícího řízení, v němž se účastník původního řízení domáhá náhrady škody. Zároveň však zkritizoval později vytyčené podmínky, které toto navýšení odškodnění omezují (povinnost o navýšení sám navrhnout, a to nejpozději do nastoupení účinků koncentrace řízení, tedy zpravidla do prvního jednání ve věci). Pokud účastník tento návrh na navýšení nepodal včas, musel se stejně jako stěžovatel Žirovnický náhrady škody domáhat novou žalobou.

Soud tedy uzavřel, že k porušení č. 6 odst. 1 Evropské úmluvy došlo. Nevyhověl však stěžovatelově argumentaci ve vztahu k porušení čl. 13 Evropské úmluvy, tedy že samotné odškodňovací řízení není účinným prostředkem nápravy. Navzdory tomuto závěru však ESLP zvedl pomyslný varovný prst, když konstatoval, že v případě, že by odškodňovací řízení bylo dále prodlužováno, mohlo by jej to v budoucnu vést k přehodnocení tohoto závěru a řízení by mohlo být hodnoceno jako neúčinné.

Nutno zdůraznit, že judikatura Nejvyššího soudu se v mezidobí změnila a nyní je již možno žádat o navýšení odškodnění i poté, co proběhla koncentrace řízení (viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 5189/2016 ze dne 19. července 2017). Určitý krok k odstranění dalších nadbytečných průtahů v řízení tak byl učiněn. Přesto existují případy, kdy délka odškodňovacího řízení požadavkům ESLP nevyhovuje.

 

Michal Staněk, David Zahumenský