Ústavní soud se zabýval stížností poškozených (podporovatelů squattingu), jejichž žaloba na odškodnění za nesprávný úřední postup policie byla zamítnuta s ohledem na námitku promlčení vznesenou státem. Otázkou, se kterou se musel soud vypořádat byla, zda námitka promlčení obstojí tváří v tvář principu předvídatelnosti, jelikož v čase, kdy poškození podávali žalobu, se dle judikatury na jejich případ promlčecí lhůta nevztahovala. Až po podání žaloby došlo ke změně judikatury. Poškození tak v čase podání žaloby objektivně nemohli vědět, že žalobu podávají pozdě.

Nesprávný úřední postup

Poškození se zúčastnili dne 12. 9. 2009 shromáždění na podporu myšlenky squattingu, kde byli společně s několika dalšími účastníky shromáždění zajištěni. Následně se žalobou ze dne 6. 10. 2010 domáhali po ČR (Ministerstvu vnitra) písemné omluvy a zaplacení 50.000 Kč každému z nich, jelikož byli přesvědčeni, že po svém zajištění byli podrobeni nepřiměřenému postupu policie.

Odškodňovací řízení

Obvodní soud pro Prahu 7 žalobu zamítl (dne 19. 4. 2012) s ohledem na státem vznesenou námitku promlčení. Městský soud v Praze poté rozsudek obvodního soudu v části, týkající se nepřiznání částky 50.000 Kč, potvrdil a ohledně požadavku na omluvu jej zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení, vycházeje z toho, že tento nárok nepodléhá promlčení, protože nejde o majetkové právo, ale morální satisfakci.

V dalším řízení obvodní soud zbylou žalobu na omluvu zamítl (dne 15. 10. 2013), neboť se v mezičase změnila relevantní judikatura týkající se promlčení nároku na morální satisfakci a stát opět vznesl námitku promlčení. Tento rozsudek poté potvrdil jak Městský soud v Praze, tak i Nejvyšší soud.

Nález Ústavního soudu ze dne 3. dubna 2018, sp. zn. II. ÚS 76/17

Dle soudu byla námitka promlčení v daném případě v rozporu s principem předvídatelnosti (str. 8 nálezu: „Princip předvídatelnosti práva, jakožto důležitý atribut právního státu, podstatným způsobem souvisí s principem právní jistoty a je nezbytným předpokladem obecné důvěry občanů v právo. Neopomenutelnou komponentou principu právní jistoty je předvídatelnost práva a legitimní předvídatelnost postupu orgánů veřejné moci v souladu s právem a zákonem stanovenými požadavky. Z charakteru právního státu lze dovodit i legitimní požadavek, že se každý může spolehnout na to, že mu státní moc dopomůže k realizaci jeho subjektivních nároků a nebude mu v jejich uplatnění bránit.“). Z tohoto důvodu Ústavní soud zrušil rozsudky obecných soudů.

Pro uplatnění nároku na náhradu imateriální újmy způsobené nesprávným předním postupem byla ustanovením § 32 odst. 3 zákona o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem stanovena krátká šestiměsíční lhůta. Z této úpravy vznikl problém, zda uvedená krátká lhůta platí i pro nepeněžní, resp. morální satisfakci (např. právě pro omluvu).

Definitivní moment sjednocení judikatury Nejvyšším soudem nastal až jeho rozsudek ze dne 23. 4. 2013 sp. zn. 30 Cdo 2387/2012 (R 72/2013). Tento rozsudek poskytl veřejnosti podrobnou interpretaci předmětného právního stavu, stvrdil překonání dřívějšího právního názoru, že nároky na morální satisfakci jsou nepromlčitelné, a podrobil tyto nároky režimu promlčení podle zákona č.82/1998 Sb. (tedy v šestiměsíční promlčecí lhůtě).

Žaloba žadatelů o odškodnění však byla podána již dříve, a v té době ještě poškození nemohli mít potřebnou jistotu o tom, zda ji podávají ještě v otevřené lhůtě; nemohli tedy dost dobře předvídat, zda o jejich uplatněném nároku na omluvu od státu bude meritorně rozhodováno či nikoli.

Ústavní soud však připomenul, že (str. 9 nálezu) „…změna judikatury by sama o sobě nemohla být důvodem pro kasaci napadeného rozhodnutí. Judikatura nemůže být bez vývoje a není vyloučeno, aby (a to i při nezměněné právní úpravě) byla nejen doplňována o nové interpretační závěry, ale i měněna, např. v návaznosti na vývoj sociální reality, techniky apod., s nimiž jsou spjaty změny v hodnotových akcentech společnosti. Ke změně rozhodovací soudní praxe, zvláště jde-li o praxi nejvyšší soudní instance povolané i k sjednocování judikatury nižších soudů, je ovšem třeba přistupovat opatrně a při posuzování jednotlivých případů tak, aby nebyl narušen shora uvedený princip předvídatelnosti soudního rozhodování a aby skrze takovou změnu nebyl popřen požadavek na spravedlivé rozhodnutí ve smyslu respektu k základním právům účastníků řízení.“

Nález Ústavního soudu ze dne 3. dubna 2018, sp. zn. II. ÚS 76/17, je dostupný zde.