Ústavní soud před nedávnem opět řešil jednu z otázek, majících významný dopad do oblasti zdravotnického práva. Tentokrát se jednalo o významnou procesní otázku spojenou s dokazováním – přenesení tzv. důkazního břemene (tedy povinnosti prokázat učiněná tvrzení), a to v případě, kdy jediným zdrojem informací potřebných pro prokázání skutkového stavu je zdravotnická dokumentace vedená nemocnicí či jiným poskytovatelem zdravotních služeb, která ovšem nebyla vytvořena nebo byla posléze ztracena či zničena a není ji tedy možno v řízení coby důkaz provést.

Skutkový základ věci a původní názor Krajského soudu v Brně

Stěžovatel (nezletilé dítě zastoupené před soudy matkou) se u civilních soud domáhal po Nemocnici Boskovice a Zdravotnické záchranné službě Jihomoravského kraje náhrady újmy na zdraví (bolesti a snížení společenského uplatnění), která mu byla způsobena tvrzenými pochybeními zdravotnických pracovníků těchto poskytovatelů zdravotních služeb v průběhu převozu jeho rodící matky do zdravotnického zařízení a dále v průběhu jeho porodu.

Stěžovatel byl s tímto nárokem před obecnými soudy nejprve úspěšný, když po zamítnutí žaloby před soudem prvního stupně bylo Krajským soudem v Brně (na základě odvolání) konstatováno, že Zdravotnická záchranná služba Jihomoravského kraje pochybila, když rozhodla o převozu matky stěžovatele do Boskovické nemocnice namísto do zdravotnického zařízení vyššího typu – Fakultní nemocnice v Brně, a dále, že Nemocnice Boskovice pochybila, když na základě indikace matky stěžovatele nerozhodla urychleně buď o akutním porodu císařským řezem, nebo o akutním transportu do zařízení vyššího typu (Fakultní nemocnice v Brně).

Stěžejní skutečností ve věci bylo určení okamžiku, kdy došlo k nezvratnému poškození zdraví stěžovatele. Zajímavé je, že už Krajský soud v Brně s ohledem na skutečnost, že Nemocnice Boskovice o zdravotním stavu stěžovatele či jeho matky nepořídila žádnou dokumentaci (resp. jediný záznam KTG se ztratil), dospěl k závěru, že je namístě přenést důkazní břemeno stran zdravotního stavu stěžovatele v době předání jeho matky zdravotnickému personálu na tuto nemocnici – tedy zatížit ji povinností prokázat, jaký zdravotní stav byl v době předání dán. Protože žádný důkaz prokazující zdravotní stav obou osob při přijetí do Boskovické nemocnice nebyl předložen, konstatoval Krajský soud v Brně, že příčinou újmy na zdraví stěžovatele bylo výše zmíněné prodlení s nezbytným akutním porodem, vzniklé souběhem porušení povinností oběma žalovanými. Nemocnice Boskovice a Zdravotnická záchranná služba Jihomoravského kraje tak byly společně shledány odpovědnými za vzniklou újmu na zdraví.

K uvedenému je nutno dodat, že povinnost vést a uchovávat zdravotnickou dokumentaci (a její rozsah), je všem poskytovatelům zdravotních služeb uložena v § 53 a násl. zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách (další podrobnosti pak stanoví vyhláška č. 98/2012 Sb., o zdravotnické dokumentaci). V konkrétní situaci k porušení povinnosti vést a uchovávat zdravotnickou dokumentaci pak v daném případě došlo a tato skutečnost sama o sobě tedy nebyla sporná (jak uvedl také Ústavní soud).

Ani nemocnice nemůže těžit ze svého protiprávního jednání

O podané ústavní stížnosti rozhodl ústavní soud nálezem ze dne 9. 5. 2018, sp. zn. IV. ÚS 14/17, jímž shledal porušení základních práv stěžovatele a napadená rozhodnutí Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Brně zrušil.

Ústavní soud předně připomenul, že přestože pravidla rozložení důkazního břemene, tedy určení, která strana sporu je povinna prokázat v soudním řízení rozhodné skutečnosti, vycházejí především ze zákonné úpravy, nicméně právní teorie připouští v určitém okruhu (odůvodněných) případů důkazní břemeno obrátit a oproti standardním situacím jím zatížit stranu sporu, která jím standardně zatížena není. Specifickou kategorií je v tomto směru obrácení důkazního břemene kvůli zmaření důkazu, k němuž přistupuje soud z důvodu, že strana, kterou důkazní břemeno ohledně určité skutečnosti běžně netíží, disponovala potřebným důkazem, avšak jeho provedení protistranou sama zmařila, v důsledku čehož není možno skutečnosti v něm obsažené prokázat.

Coby typický příklad Ústavní soud označil obrácení důkazního břemene u medicínských sporů (jímž byl také spor vedený stěžovatelem), v nichž na straně jedné vystupuje pacient, jakožto poškozený, a na straně druhé poskytovatel zdravotních služeb, jako škůdce. Ačkoliv standardně leží důkazní břemeno ohledně prokázání existence všech předpokladů odpovědnosti za újmu na poškozeném, je zřejmé, že ten nebude obvykle schopen (z objektivních důvodů) předložit veškeré důkazy na podporu svých tvrzení. Tak je tomu zvláště v případech, kdy některý z předpokladů odpovědnosti za újmu může být prokázán pouze za pomoci zdravotnické dokumentace, jíž však disponuje škůdce – poskytovatel zdravotních služeb.

K této otázce odkázal Ústavní soud jak odbornou literaturu, tak na předcházející judikaturu svou a Evropského soudu pro lidská práva, z níž vyplývá, že zásada rovnosti zbraní v civilním řízení obecně zahrnuje též rovnost břemen, která jsou na účastníky řízení kladena, a která nesmí být nepřiměřená, přičemž v opačném případě nelze řízení jako celek považovat za spravedlivé. Zmíněna byla také dřívější judikatura Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, z níž vyplývalo, že nikdo nesmí těžit ze svého nepoctivého nebo protiprávního činu. Již z těchto citovaných zdrojů podle našeho názoru vyplývalo, že k převrácení důkazního břemene ve věci stěžovatele mělo dojít.

Dále Ústavní soud konstatoval, že nastane-li popsaná situace, v níž disponuje potřebným důkazem (zdravotnickou dokumentací) osoba, kterou běžně důkazní břemeno netíží, nastupuje obecná povinnost účastníka řízení vydat důkaz (§ 129 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu), tedy možnost soudu uložit účastníku řízení, aby potřebnou zdravotnickou dokumentaci předložil k důkazu. K tomu Ústavní soud dodává, že když tak účastník řízení neučiní, může soud takovou skutečnost vzít v potaz v rámci hodnocení důkazů v tom směru, že jeho přístup k řízení lze považovat celkově nevěrohodný (což oslabuje jeho pozici a váhu tvrzení). Pokud pak uložení povinnosti předložit důkaz nepřichází v úvahu z důvodu, že předmětná zdravotnická dokumentace buďto v rozporu s právními povinnostmi škůdce nebyla vůbec pořízena, anebo ji (opět v rozporu se svými právními povinnostmi) tento neuchoval či „ztratil“, je podle Ústavního soudu na místě, aby obecný soud přistoupil k možnosti ultima ratio (nejzazšímu možnému řešení situace) spočívající v obrácení důkazního břemene ohledně skutečností, které měly být na základě zdravotnické dokumentace objasněny.

V těchto případech totiž lze podle Ústavního soudu akceptovat, aby nad ochranou právní jistoty žalovaného (škůdce), převážil požadavek na zachování principů spravedlivého procesu, jelikož je zřejmé, že v takovýchto situacích je to právě žalovaný, kdo ze svého protiprávního či nepoctivého jednání získává prospěch na úkor žalobce (poškozeného), jenž není schopen jeho vinou unést důkazní břemeno ohledně tvrzení, od nichž odvíjí svůj nárok na náhradu újmy. Opačný přístup, který ve výše popsaných rozhodnutích zaujal Nejvyšší soud, pak podle Ústavního soudu porušuje právo na rovnost účastníků řízení a zásadu rovnosti zbraní, a zároveň popírá základní zásady soukromého práva, dle níž nikdo nesmí těžit ze svého nepoctivého nebo protiprávního jednání.

V případě stěžovatele mělo dojít k převrácení důkazního břemene

Předestřená východiska bylo samozřejmě nutno aplikovat na konkrétní případ stěžovatele. Ve vztahu k němu Ústavní soud nejprve konstatoval, že nebylo pochyb jak o existenci protiprávního jednání (non lege artis) nemocnice Boskovice, tak o újmě na zdraví stěžovatele, a tedy úspěch stěžovatele ve sporu závisel na prokázání jeho tvrzení o existenci příčinné souvislosti mezi porušením povinnosti a škodlivým následkem.

Esenciálním důkazem o zdravotním stavu stěžovatele v době přijetí jeho matky v Nemocnici Boskovice byla příslušná zdravotnická dokumentace, která však nebyla k dispozici a to jednak proto, že zdravotnický personál nebyl na avizovaný příjezd matky stěžovatele zcela připraven a především pak proto, že žádná vyšetření (krom KTG) v rozporu se svými zákonnými povinnostmi neprovedl. Nadto jediný důkaz o stavu stěžovatele v době, kdy se jeho matka nacházela v nemocnici v Boskovicích (zmíněný záznam o provedeném KTG), se ztratil, resp. (opět) v rozporu se zákonnými povinnostmi nebyl zdravotnickým personálem uchován, a to ani ve formě kopie. Nepřípadnou Ústavní soud shledal argumentaci Nemocnice Boskovice, že příslušný záznam byl předán Zdravotnické záchranné službě Jihomoravského kraje, která transportovala matku stěžovatele z Boskovic do Brna, neboť v takovém případě měla být pořízena alespoň kopie zdravotnické dokumentace.

S ohledem na uvedené pak ústavní soud uzavřel, že je zřejmé, že na základě skutkových zjištění obecných soudů byl závěr o nutnosti obrácení důkazního břemene ze stěžovatele, který vinou nemocnice Boskovice nemohl předložit důkaz o zdravotním stavu sebe a své matky v době, kdy se nacházeli v dané nemocnici, zcela namístě. Tím, že Nejvyšší soud takový postup odmítl, dopustil se podle Ústavního soudu porušení základní zásady soukromého práva, že nikdo nesmí těžit ze svého protiprávního nebo nepoctivého jednání.

Praktické dopady nálezu

Jak bylo již výše uvedeno, Ústavní soud příslušným nálezem zrušil nejen chronologicky poslední rozhodnutí Nejvyššího soudu, ale rovněž jemu předcházející v pořadí druhý rozsudek Krajského soudu v Brně a především rozsudek Nejvyššího soudu, který v minulosti zvrátil dosavadní průběh věci tím, že jím byl zrušen rozsudek Krajského soudu v Brně, jímž bylo stěžovatelově žalobě vyhověno. Vyhovující rozsudek Krajského soudu v Brně tedy znovu „obživl“.

Spor se nyní vrací před Nejvyšší soud, který bude opět rozhodovat o dovolání v minulosti podaných Nemocnicí Boskovice a Zdravotnickou záchrannou službou Jihomoravského kraje, v čemž bude nyní již vázán právním názorem Ústavního soudu, vyjádřeném ve výše předestřeném nálezu. Dá se tedy očekávat, že s ohledem na postoj Ústavního soudu bude stěžovateli vyhovující rozsudek Krajského soudu v Brně potvrzen. Proti takovému rozhodnutí Nejvyššího soudu budou moci podat eventuální ústavní stížnost osoby žalované, a tedy nelze vyloučit, že věc v budoucnu před Ústavním soudem absolvuje „druhé kolo“.

Jak tomu obecně bývá, i tento nález Ústavního soudu, resp. právní názor v něm vyjádřený, svým významem dalece přesahuje mantinely jednoho konkrétního řízení a naopak se stává významným vodítkem pro postup obecných soudů v obdobných situacích s rámci jiných případů. V tomto ohledu citovaným nálezem Ústavní soud, na podkladu obsáhle shrnuté odborné literatury a především dřívější judikatury významných soudních stolic, definitivně vymezil situace, v nichž je (nejen) v případě medicínských sporů nutno v zájmu zachování základních právních zásad přistoupit k převrácení zákonem stanoveného důkazního břemene. Na podkladu nejen dřívější judikatury, která, jak vyplývá i z postupu Nejvyššího soudu v rozebírané věci, nebyla vždy respektována, a dále tohoto shrnujícího nálezu je tak dána naděje, že soudní spory v obdobných situacích v budoucnu již k Ústavnímu soudu nedostoupají, a naopak obecné soudy, vedeny jeho předestřeným jasným právním názorem, budou v odůvodněných situacích přenášet důkazní břemeno již od počátku soudních řízení.

Plný text nálezu Ústavního soudu ze dne 9. 5. 2018, sp. zn. IV. ÚS 14/17 je dostupný zde.

V ilustrované podobě byl popisovaný případ zachycen rovněž v rámci jednoho z našich komiksů.

Více o přístupu ke zdravotnické informaci, pitevní zprávě apod. se dočtete v našem manuálu PRÁVNÍ RÁDCE PRO POZŮSTALÉ.