V předcházející dvojici článků jsme obecně hovořili o možnostech přístupu k informacím týkajících se úmrtí blízkého člověka. Jedná-li se o zjištění neznámé příčiny úmrtí či na tuto příčinu navazující určení osoby za toto úmrtí odpovědné, představuje často nenahraditelný zdroj informací samotné tělo zemřelého, a tedy výstupy z jeho posmrtného zkoumání. Tento článek se tedy věnuje problematice prohlídky těla zemřelého a pitev a dále přístupu k informacím při těchto úkonech zjištěných.

V článku jsou obsaženy odpovědi na následující otázky:

  • Kdo a kdy provádí prohlídku těla zemřelého?
  • Za jakých okolností se provádí pitva a jaké jsou její druhy?
  • Kdo jednotlivé druhy pitev provádí a jaký je mezi nimi rozdíl?
  • Jaké informace lze získat z prohlídky těla zemřelého a pitvy?
  • Jakým způsobem mohou získat údaje z prohlídky těla zemřelého a pitvy pozůstalí?

Prohlídka těla zemřelého

Poté co dojde k úmrtí člověka, následuje vždy (bez výjimky) oficiální prohlídka těla zemřelého. Jejím účelem je zjistit smrt konkrétní osoby (tedy zda je daná osoba skutečně mrtva), pravděpodobné datum a čas úmrtí, pravděpodobnou příčinu smrti a dále určit, jestli bude provedena pitva (je li splněna některá z podmínek pitvy uvedených níže).

Kdo a kdy prohlídku těla zemřelého provádí?

Prohlídky těl zemřelých jsou na základě zákona obecně povinni zajišťovat:

  • u svých registrovaných pacientů poskytovatelé zdravotních služeb v oboru všeobecného praktického lékařství a v oboru praktického lékařství pro děti a dorost – tedy klasičtí praktičtí lékaři, a to v rámci své provozní (ordinační) doby a v rozsahu provádění návštěvních služeb; provedení prohlídky nesmí vést k narušení poskytování zdravotních služeb;
  • v případě, kdy došlo k úmrtí v nemocnici nebo jiném zdravotnickém zařízení, poskytovatel zdravotních služeb, v jehož zdravotnickém zařízení se tak stalo – tedy lékař pracující v dané nemocnici;
  • poskytovatel zdravotnické záchranné služby v případě, kdy k úmrtí došlo při poskytování přednemocniční neodkladné péče – tedy při výjezdu zdravotnické záchranné služby či během převozu do nemocnice, případně jiného zdravotnického zařízení;
  • ve zbytku případů (tedy např. v případě úmrtí nastalých v nočních hodinách mimo zdravotnické zařízení) pak lékař vykonávající lékařskou pohotovostní službu nebo poskytovatel či lékař, se kterým má konkrétní kraj pro tyto účely uzavřenu smlouvu.

Zvláštní případy představují úmrtí osob, k nimž došlo ve výcvikovém prostoru, zařízení ozbrojených sil, při výkonu vojenské služby nebo při výkonu vazby, trestu odnětí svobody, eventuálně zabezpečovací detence. V těchto případech provádějí prohlídky těla zemřelých primárně lékaři ozbrojených sil, resp. lékaři Vězeňské služby České republiky.

Jaké informace prohlídka těla zemřelého přináší?

Prohlídka těla zemřelého je jakýmsi předběžným neinvazivním (nedochází při něm zpravidla k otevření těla zemřelého) zhodnocením základních ukazatelů poskytujících informace o úmrtí konkrétního člověka. Její výsledek může podnítit další možné zkoumání příčin smrti a ostatních okolností s úmrtím spojených. S ohledem na skutečnost, že je prohlídka těla zemřelého prováděna pouze za účelem zjištění základních faktů a ve sporných případech je pouze jakousi branou pro následující postup spočívající především v provedení pitvy, nepředstavuje tato, resp. z ní pořízený list o prohlídce zemřelého příliš obsáhlý zdroj informací.

Pro účely pozůstalých obsahuje formulářový list o prohlídce zemřelého především datum, čas a místo úmrtí zemřelého a dále hlavně určení předpokládané příčiny úmrtí, a to včetně uvedení eventuálních příčin stavu, který bezprostřední příčinu úmrtí představoval. Na uvedené určení příčiny úmrtí se v tomto případě nicméně nedá stoprocentně spoléhat, jelikož ta je skutečně v danou chvíli lékařem odhadována, a to nezřídka bez znalosti širší anamnézy konkrétní osoby. V jednoznačnějších případech úmrtí, kdy o příčině úmrtí není rozumného sporu (např. při úmrtích způsobených střetem s automobilem apod.), by sice mohla už samotná prohlídka teoreticky postačovat, v případech komplikovanějších nicméně představuje tato prohlídka spíše „předstupeň“ důkladnějšího posmrtného vyšetření – pitvy.

Jak se dostanu k informacím zjištěným při prohlídce těla zemřelého?

List o prohlídce zemřelého, resp. jeho části se po vyplnění odesílá na několik oficiálních míst. Konkrétně příslušnému matričnímu úřadu, provozovateli pohřební služby zajišťujícímu pohřbení či jiné osobě zajišťující pohřbení a Ústavu zdravotnických informací a statistiky České republiky. Kopie části zasílané do posledně jmenované instituce je pak uložena ve zdravotnické dokumentaci vedené o zemřelém poskytovatelem zdravotních služeb, jehož lékař provedl prohlídku těla zemřelého.

O zdravotnické dokumentaci a přístupu do ní se bylo hovořeno v tomto článku. Pokud je list o prohlídce zemřelého součástí zdravotnické dokumentace, mají k němu (stejně jako ke zbytku této dokumentace) pozůstalí volný přístup, jestliže spadají mezi osoby blízké ve smyslu občanského zákoníku nebo byli zemřelým výslovně určeni. Pro rekapitulaci uvádíme, že mezi osoby blízké ze zákona spadají všichni příbuzní v řadě přímé, sourozenci, manžel či partner podle zákona upravujícího registrované partnerství a dále jiné osoby v poměru rodinném nebo obdobném, pokud by újmu, kterou utrpěla jedna z nich, druhá důvodně pociťovala jako újmu vlastní.

Když není z nějakého důvodu možno dostat se k listu o prohlídce zemřelého u uvedeného poskytovatele zdravotních služeb (např. pokud došlo k jejímu nechtěnému zničení), je možno domáhat se jeho zpřístupnění na příslušném matričním úřadu, který jej uchovává v rámci tzv. sbírky listin (na jejichž základě se provádějí zápisy do matričních knih). Přístup do této sbírky listin je podobný přístupu do zdravotnické dokumentace; vychází z § 25 zákona č. 301/2000 Sb., o matrikách, jménu a příjmení a o změně některých souvisejících zákonů. K nahlížení (a pořizování výpisů a kopií) jsou kromě fyzické osoby, které se zápis týká (tedy v tomto případě zemřelého), oprávněni členové její rodiny (za ně se považují manžel, partner, rodiče, děti, prarodiče, vnuci a pravnuci), její sourozenci a zmocněnci těchto osob (na základě plné moci). Nad rámec tohoto výčtu může do sbírky listin na matričním úřadu nahlížet také osoba, která prokáže, že je to nezbytné pro uplatnění jejích práv před orgány státu nebo před orgány územních samosprávných celků, přičemž mezi tyto situace spadá rovněž potřeba pro účely uplatnění nároku na náhradu újmy způsobené úmrtím osoby (tato situace může dopadat na osoby blízké, které nejsou zahrnuty ve výčtu rodinných příslušníků apod.).

Pitva

Jsou li dány pochybnosti o skutečné příčině smrti a na tuto skutečnost navazující informaci o případné odpovědnosti za toto úmrtí, představuje velmi hodnotný zdroj informací pitva zemřelého, tedy invazivní posmrtné vyšetření jeho těla.

Zákon rozlišuje několik druhů pitev dělených podle účelu, jehož má být jejich provedením dosaženo. Konkrétně se jedná o pitvu patologicko-anatomickou, pitvu zdravotní, pitvu soudní a pitvu anatomickou. Nad posledním jmenovaným druhem pitvy není pro účely tohoto manuálu potřeba se pozastavovat, neboť anatomická pitva bývá konána k výukovým účelům nebo pro účely vědy a výzkumu v oblasti zdravotnictví, a jejím primárním účelem tedy není zjištění příčiny úmrtí a dalších informací, jichž se pozůstalí zpravidla domáhají.

Kdy a proč se který druh pitvy provádí

Patologicko-anatomická pitva je podle zákona prováděna za účelem zjištění základní nemoci a dalších nemocí, komplikací zjištěných nemocí a k ověření klinické diagnózy a léčebného postupu u osob zemřelých ve zdravotnickém zařízení smrtí z chorobných příčin. Jednoduše tento druh pitvy slouží k poskytnutí zpětné vazby lékaři, který pacienta ošetřoval – má tedy ověřit (potvrdit či vyvrátit) veškeré jeho diagnózy uvedené v lékařské zprávě. Tato pitva je tedy konána především v případech, kdy nepanuje stran příčiny smrti a s ní souvisejících okolností zásadní nejasnost anebo pochybnost, ale i tak je dán zájem na ověření závěrů, které lékaři zastávají.

Obecně platí, že provést pitvu lze pouze, pokud s tím zemřelý před smrtí projevil souhlas, vyjma případů výslovně stanovených zákonem. Zákon o zdravotních službách upravuje v případě patologicko-anatomické pitvy výčet následujících situací, v nichž je nutno tuto pitvu vykonat povinně:

  • u žen, které zemřely v souvislosti s těhotenstvím, porodem, potratem, umělým přerušením těhotenství nebo v šestinedělí;
  • u plodů z uměle přerušených těhotenství provedených z důvodů genetické indikace nebo indikace vrozené vývojové vady plodu;
  • u dětí mrtvě narozených a u dětí zemřelých do osmnácti let věku;
  • u pacientů, kteří zemřeli při operaci, při nechirurgickém intervenčním výkonu, v souvislosti s komplikací navazující na operaci či nechirurgický intervenční výkon nebo při úvodu do anestézie;
  • jestliže byl z těla zemřelého proveden odběr orgánu pro účely transplantací, tkání nebo buněk pro použití u člověka, případně odebrána část těla pro výzkum nebo k výukovým účelům;
  • v případě, že k úmrtí došlo v souvislosti se závažnou nežádoucí příhodou při klinickém hodnocení léčivého přípravku nebo při klinických zkouškách zdravotnického prostředku apod.;
  • v případě podezření, že k úmrtí došlo v souvislosti s odběrem orgánu za účelem transplantace nebo tkání či buněk pro použití u člověka;
  • v případě, kdy není dostatečně objasněna příčina smrti, základní nemoci, dalších nemocí nebo jejich komplikací anebo klinická diagnóza.

Uvedený výčet dopadá na situace, v nichž je obecně dán nejvyšší společenský zájem na ověření diagnózy a lékařských postupů. V ostatních případech může být patologicko-anatomická pitva provedena pouze, pokud s jejím provedením před smrtí souhlas vysloven byl, což v praxi dopadá téměř pouze na případy, kdy byl před smrtí zemřelý hospitalizován, a tedy mohl souhlas jednoznačně prokazatelně učinit (ten je pak obsažen v jeho zdravotnické dokumentaci).

Druhým typem pitvy je pitva zdravotní, která je prováděna za účelem zjištění příčiny smrti a objasnění dalších ze zdravotního hlediska závažných okolností úmrtí u osob, které zemřely mimo zdravotnické zařízení anebo sice zemřely ve zdravotnickém zařízení, ale náhlým, neočekávaným či násilným způsobem (včetně sebevraždy). Zdravotní pitva tedy bývá prováděna nikoliv primárně za účelem „ověření“ správnosti dosavadních domněnek o diagnóze zemřelého a příčině jeho úmrtí, nýbrž naopak především za účelem zjištění skutečné příčiny úmrtí člověka, která s ohledem na okolnosti (zpravidla neznámý kontext úmrtí či neočekávaný vývoj situace, jež k němu vedla) není na první pohled známá.

Stejně jako v případě patologicko-anatomické pitvy i u pitvy zdravotní zákon o zdravotních službách vymezuje okruh situací, v nichž je zdravotní pitva prováděna povinně bez ohledu na to, zda s ní zemřelý souhlasil, a to:

  • při náhlých a neočekávaných úmrtích, jestliže při prohlídce těla zemřelého nedošlo ke stanovení příčiny smrti nebo nebyla příčina smrti dostatečně objasněna;
  • při všech násilných úmrtích včetně sebevraždy;
  • při podezření, že úmrtí může být v příčinné souvislosti s nesprávným postupem při poskytování zdravotních služeb, které vyslovil zdravotnický pracovník zúčastněný na poskytování zdravotních služeb, lékař, který provedl prohlídku těla zemřelého, nebo osoba blízká zemřelému;
  • při podezření, že úmrtí mohlo být způsobeno v souvislosti se zneužíváním návykových látek;
  • u osob, které zemřely ve výkonu vazby, trestu odnětí svobody nebo zabezpečovací detence.

Mimo tento výčet situací je teoreticky možno zdravotní pitvu vykonat také na základě souhlasu pacienta, nicméně s ohledem na skutečnost, že zdravotní pitva přichází na řadu zpravidla po úmrtích neočekávaných a nastalých mimo zdravotnická zařízení, nebývá v praxi příliš reálných příležitostí k předsmrtnému udělení tohoto souhlasu, a drtivá většina zdravotních pitev bývá prováděna na základě některého z citovaných zákonných důvodů. Tyto důvody jsou navíc formulovány dosti široce a v praxi obvykle všechny situace, kdy je vhodné zdravotní pitvu provést, pokryjí.

Obě z uvedených pitev jsou si poměrně podobné a fakticky je podobný rovněž jejich průběh. Základní rozdíl spočívá již v účelu, pro nějž jsou prováděny. S ním souvisí také skutečnost, že pitva anatomicko-patologická je prováděna lékaři z odvětví patologické anatomie, kteří se specializují na diagnostiku onemocnění, kdežto pitva zdravotní je prováděna lékaři z odvětví soudního lékařství, kteří se blíže specializují na zjištění nejasné příčiny úmrtí. Jelikož může nastat situace, kdy konkrétní skutečnosti odůvodňují provedení jak patologicko-anatomické, tak zdravotní pitvy (podle uvedených zákonných výčtů), platí, že v takovém případě má přednost pitva zdravotní (konaná soudním lékařem).

Posledním z trojice blíže představených druhů pitev je pitva soudní. Soudní pitva je prováděna při podezření, že úmrtí člověka bylo způsobeno trestným činem. Soudní pitva bývá konána na základě nařízení orgánu činného v trestním řízení, tedy soudu, státního zástupce či policejního orgánu, a to bez nutnosti splnit další podmínky (jediným důvodem k jejímu nařízení je existence uvedeného podezření). Účelem soudní pitvy je primárně zodpovědět otázky vznesené orgánem činným v trestním řízení, který pitvu nařídil. Tyto otázky se zpravidla týkají skutečné příčiny smrti a dále jiných specifických okolností, které lze seznat z těla zemřelého a které mohou vést k potvrzení anebo vyvrácení podezření, že k úmrtí došlo v důsledku trestného činu či potažmo k dopadení pachatele, pokud se dané podezření potvrdí.

Soudní pitva je relativně podobná pitvě zdravotní, je však s ohledem na existenci podezření ze spáchání trestného činu (a s ním spojený zájem společnosti na jeho vyřešení) prováděna podrobněji, přičemž podrobnější a poněkud srozumitelnější (více laicky formulovaná) je
i zpráva, která je po provedení pitvy lékaři vyhotovena. Rozdíl spočívá také v tom, že lékaři, kteří soudní pitvu provádí, musí mít nejen specializaci v odvětví soudního lékařství, ale musí být i zapsáni v seznamu soudních znalců.

Pitva může být konána jako soudní od počátku, je li podezření na spáchání trestného činu dáno již při nálezu zemřelého, nebo může být zahájena původně jako pitva anatomicko-patologická či zdravotní, přičemž poté, co jsou v jejím průběhu zjištěny skutečnosti svědčící o tom, že k úmrtí došlo v souvislosti s trestným činem, je tato pitva coby pitva soudní dokončena (při splnění uvedených přísnějších podmínek).

Mohou se pozůstalí zasadit o provedení pitvy?

Pomineme li případy, kdy pozůstalí chtějí znát přesnou příčinu smrti zemřelého z důvodu vlastního ujištění, bývá zájem na zkoumání okolností jeho smrti motivován především podezřením, že smrt byla způsobena vinou jiné osoby (ať už formou trestného činu, či nikoliv), která za ni nese odpovědnost (buď trestní, nebo „pouze“ soukromoprávní). S ohledem na tuto motivaci připadají, s přihlédnutím na výše popsaný účel jednotlivých druhů pitev, v úvahu pitva zdravotní a pitva soudní.

Jak bylo uvedeno výše, ve velkém množství případů bývá zdravotní pitva prováděna přímo ze zákona, přičemž rozsah případů, kdy je dána povinnost ji vykonat, je sám o sobě velmi široký. Nad rámec těchto situací jsou pozůstalí, jedná li se o osoby blízké zemřelému (ve smyslu občanského zákoníku), oprávněni iniciovat provedení zdravotní pitvy, jestliže mají podezření, že úmrtí může být v příčinné souvislosti s nesprávným postupem při poskytování zdravotních služeb. Pokud z tohoto důvodu osoba blízká zemřelému o provedení zdravotní pitvy požádá, je poskytovatel zdravotních služeb povinen pitvu provést, a to i v případech, kdy eventuálně lékaři, kteří zemřelého léčili, popřípadě prováděli jeho posmrtnou prohlídku, tento názor nesdílejí.

Existuje li podezření, že za smrt zemřelého nese odpovědnost jiná osoba, a pokud např. poskytovatel zdravotních služeb, v jehož zdravotnickém zařízení k úmrtí došlo, odmítl vyhovět žádosti pozůstalých o provedení zdravotní pitvy (přestože to byla jeho povinnost), nabízí se dále možnost podání trestního oznámení, jímž se bude zabývat policejní orgán. V rámci prověřování tohoto trestního oznámení může být policejním orgánem nebo jiným orgánem činným v trestním řízení nařízeno provedení soudní pitvy. Toto řešení je nicméně jakýmsi řešením náhradním, přičemž standardní cestou je započetí pitvy zdravotní a její přeměna na soudní až poté, jsou li při ní zjištěny skutečnosti nasvědčující spáchání trestného činu. Mělo by k němu tedy docházet pouze ve skutečně důvodných případech.

Jak se dostanu k informacím zjištěným při pitvě?

Po provedení pitvy je o stručné informace doplněn tiskopis listu o prohlídce zemřelého, a především pak je v souvislosti s ní vyhotoven průvodní list k pitvě, který obsahuje obecnější informace včetně širší anamnézy zemřelého, a pitevní protokol, jenž mapuje průběh pitvy a výsledná zjištěná fakta (včetně stanovení příčiny úmrtí). Podrobný popis údajů, který tyto dokumenty obsahují, je uveden v příloze vyhlášky o zdravotnické dokumentaci.

Průvodní list k pitvě a pitevní protokol jsou po pitvě zaslány poskytovateli zdravotních služeb v oboru všeobecného praktického lékařství, u nějž byl zemřelý registrován (tedy jeho praktickému lékaři), poskytovateli zdravotních služeb, v jehož zdravotnickém zařízení došlo k úmrtí, a dále by měly být archivovány také u poskytovatele zdravotních služeb, v jehož zdravotnickém zařízení byla pitva provedena. Oba tyto dokumenty jsou součástí zdravotnické dokumentace zemřelého, a tedy se jedná o dokumenty, k nimž mají pozůstalí volný přístup, spadají li mezi osoby blízké ve smyslu občanského zákoníku nebo byli zemřelým výslovně určeni.

Jestliže tedy tito pozůstalí požádají registrujícího poskytovatele nebo poskytovatele, u nějž byla pitva provedena, o nahlédnutí do průvodního listu k pitvě a pitevního protokolu či pořízení jejich kopií, jsou poskytovatelé zdravotních služeb povinni jim přístup k těmto dokumentům umožnit (stejně jako přístup do zbytku zdravotnické dokumentace).

Může nastat situace, v níž zemřelý zakázal určitým osobám (včetně osob blízkých) přístup ke své zdravotnické dokumentaci, přičemž tento zákaz lze prolomit pouze v případě, je li to v zájmu ochrany zdraví osoby blízké nebo ochrany zdraví další osoby (a lze tak učinit to pouze v nezbytném rozsahu). V takovém případě nelze náhled do zdravotnické dokumentace umožnit na základě pouhé potřeby informací pro účely vyvození uplatnění nároků vůči odpovědné osobě. Na druhou stranu tento zákaz platí pouze ve vztahu k poskytovateli zdravotních služeb, u nějž byl vysloven (a nikoliv ke všem, kteří ve svých zdravotnických zařízeních dokumentaci o zemřelém vedou). Je tedy pravděpodobné, že pokud byl např. zákaz přístupu do dokumentace učiněn u registrujícího poskytovatele zdravotních služeb, lze jej „obejít“ žádostí o zpřístupnění zdravotnické dokumentace ve zdravotnickém zařízení, kde byla pitva provedena, na které se daný zákaz nevztahuje (resp. kde existence tohoto zákazu není známa).

V případě, že bylo prokázáno, že k úmrtí zemřelého došlo v důsledku trestného činu, o němž je vedeno trestní řízení, je zpráva o výsledku soudní pitvy součástí příslušného trestního spisu vedeného policejním orgánem, potažmo soudem (podle toho, v jaké fázi se řízení nachází). Když pozůstalí vystupují v trestním řízení v pozici osoby poškozené, jsou v rámci tohoto trestního řízení oprávněni do příslušného spisu nahlížet, a to včetně této pitevní zprávy, přičemž policejní orgán nebo soud jsou povinny jim na žádost náhled umožnit.

Více o pitvách a dalších právních otázkách spojených s úmrtím blízké osoby se dočtete v našem Manuálu pro pozůstalé, který je ke stažení zdarma k dispozici ZDE