Je-li vyjasněna příčina smrti a dále, je-li dáno povědomí o tom, kdo je za tuto smrt pravděpodobně odpovědný, kterýmžto otázkám se věnují předcházející články z tohoto cyklu, je načase zamyslet se nad tím, jakým způsobem je možno domoci se náhrady újmy, která úmrtím pozůstalým vznikla.

Tento článek zodpovídá mj. následující otázky:

  • Kdo může uplatnit nárok na náhradu vzniklé újmy?
  • Jaké faktory mají vliv na výši přiznané náhrady vzniklé újmy?

Okolnosti významné pro účely stanovení rozsahu způsobené nemajetkové újmy a výše jí odpovídající náhrady

Přestože nárok na náhradu újmy způsobené úmrtím člověka vychází přímo ze zákona, nejedná se o ryzí samozřejmost, nýbrž naopak o nárok závisející na celé řadě skutečností, které je nutno hodnotit, a to jak při určení, zda konkrétní osoba (pozůstalý), která se náhrady domáhá, v souvislosti s nastalým úmrtím tvrzenou újmu utrpěla, tak při určení rozsahu této újmy a tím výše zadostiučinění v penězích, které jí za ni náleží.

Kdo může náhradu újmy nárokovat?

První potíž spočívá již v samotném vymezení okruhu osob, jimž při úmrtí jedince nárok na náhradu újmy svědčí (které se jej ze zákona mohou domáhat) – osob s tzv. aktivní legitimací. Občanský zákoník výslovně uvádí, že nemajetková újma (duševní útrapy), jež vznikla při usmrcení druhé osoby, má být odčiněna manželu, rodiči, dítěti nebo jiné osobě blízké.[1] První tři pojmy (manžel, rodič a dítě zemřelého) lze považovat za jednoznačné. Občanský zákoník mezi osoby blízké obecně řadí všechny příbuzné v řadě přímé (tedy rodiče, prarodiče, děti apod.), sourozence, manžela či partnera podle jiného zákona upravujícího registrované partnerství a dále jiné osoby v poměru rodinném nebo obdobném, pokud by újmu, kterou utrpěla jedna z nich, druhá důvodně pociťovala jako újmu vlastní.[2]

Lze tedy uzavřít, že s ohledem na výše rozebrané platí, že nárokovat náhradu újmy způsobené úmrtím jiné osoby jsou oprávněni její manžel, její partner podle zákona upravujícího registrované partnerství, její rodiče, prarodiče, děti, vnoučata nebo jiní příbuzní v řadě přímé, její sourozenci a dále jiné osoby, jako např. druh či družka, vzdálenější příbuzní a eventuálně přátelé, pokud byl jejich vztah se zemřelou osobou natolik intenzivní, že by újmu, která by zemřelé osobě vznikla, pociťovali jako újmu vlastní (a jestli se v tomto případě takovou intenzitu povede prokázat). Těmto osobám se pak občas říká sekundární oběti, jelikož jejich újma je odvozena od újmy vzniklé zemřelé osobě (její smrti).

Na jakých okolnostech závisí výše náhrady újmy?

Určením, která osoba se vůbec může náhrady újmy v tomto případě domáhat, proces posuzování zdaleka nekončí, naopak ve své hlavní části teprve začíná. Je li jasno o tom, zda osoba, která se rozhodla uplatnit nárok na náhradu újmy vzniklé na základě úmrtí jiné osoby, je k tomuto nároku ve výše uvedeném smyslu oprávněna, přichází na řadu otázka posouzení skutečného rozsahu újmy, která v tomto případě nastala (či v krajním případě určení, zda se vůbec o újmě hovořit dá).

Újma vzniklá v důsledku úmrtí blízké osoby je podle občanského zákoníku vždy odčiňována ve formě peněžité náhrady vyvažující v plné výši konkrétní utrpení.[3] Aby bylo možno odpovídající výši peněžité náhrady stanovit, je logicky potřeba učinit závěr právě o skutečném rozsahu újmy, kterou je potřeba vyvážit; pro tento závěr je pak nutno zvážit celou řadu relevantních okolností.

Výslovný text občanského zákoníku ani jiného právního předpisu odpověď na otázku, na jakých konkrétních okolnostech závisí hloubka újmy způsobené úmrtím blízké osoby, bohužel neposkytuje. Tuto „mezeru“ vyplňuje rozhodovací praxe soudů, která postupně stanovila dvě množiny základních kritérií, jež je nutno v každém případě individuálně hodnotit, a to jak na straně pozůstalého, tak rovněž na straně osoby, která je za úmrtí odpovědná. Velmi přehledně tato kritéria shrnuje např. nález Ústavního soudu ze dne 22. 12. 2015, sp. zn. I. ÚS 2844/14, který mezi okolnostmi na straně pozůstalého jmenuje:

  • intenzitu vztahu pozůstalého se zemřelým;
  • věk zemřelého a pozůstalých;
  • hmotnou závislost pozůstalého na usmrcené osobě;
  • případné poskytnutí jiné satisfakce.

Nad rámec těchto kritérií doporučuje odborná literatura zohlednit také další relevantní okolnosti, jež mohou prohloubit újmu vzniklou v důsledku smrti druhé osoby, jako např. zvlášť traumatizující způsob usmrcení, skutečnost, že pozůstalý byl očitým svědkem usmrcení apod.[4]

Jestliže se dohromady domáhá náhrady újmy větší množství pozůstalých, což bývá jev poměrně častý, jsou všechna uvedená kritéria zkoumána nikoliv společně, nýbrž u každého z nich zvlášť, neboť rovněž otázka újmy vzniklé ztrátou blízkého člověka je pro každého otázkou ryze individuální.

Na straně osoby za úmrtí zemřelého odpovědné je pak nutno posoudit:

  • její postoj;
  • dopad události do její duševní sféry (pokud se jedná o fyzickou osobu);
  • její majetkové poměry;
  • míru zavinění, eventuálně spoluzavinění usmrcené osoby.

Všechna z uvedených kritérií je nutno hodnotit nikoliv pouze samostatně (vytržené z kontextu), naopak závěr o celkovém rozsahu újmy, a tedy výši náhrady, která má za ní být poskytnuta, je nutno učinit na základě jejich společného posouzení, ve vztahu ke všem specifickým okolnostem konkrétního případu.

Hodí se dodat, že tato kritéria byla stanovena na základě právní úpravy účinné do 31. 12. 2013, která se od současného právního stavu poněkud lišila. Na druhou stranu až na eventuální drobné výjimky jsou tato kritéria aplikovatelná rovněž za současného právního stavu.

Intenzita vztahu pozůstalého se zemřelým

Prvním a nejspíše nejvýznamnějším kritériem je intenzita (hloubka) vztahu pozůstalého se zemřelým. O intenzitě vztahu, resp. nutnosti ji zkoumat se již hovořilo výše stran otázky určení okruhu oprávněných osob, nicméně rozhodně se v této fázi nejedná o kritérium duplicitní. Jak ještě vyplývá z výše uvedeného, podstatná část, v praxi často drtivá většina osob oprávněných k uplatnění nároku na náhradu újmy způsobené úmrtím jiné osoby (např. manžel, oficiální partner či dítě) je určena již na základě textu zákona, tedy na základě jejich formálního právem definovaného vztahu (ten je ve vztahu k aktivní legitimaci zkoumán pouze u „zbylých“ osob blízkých).

Jedna věc je však formální vztah a blízkost osob předpokládaná právem, druhá pak jejich faktická citová blízkost, která se (bohužel) může od zákonného vztahu výrazně lišit. Nezřídka spolu např. rodiče a děti pro vzájemné rozpory vůbec nekomunikují a fakticky se až nenávidí, přičemž takovýto vztah nelze hodnotit jako citově blízký; rovněž pak např. manželé mohou žít dlouhodobě odděleně bez faktického zájmu jeden o druhého či právě procházet rozvodovým řízení, nebo může být manželství z jejich strany čistě účelové (např. z důvodu nabytí občanství).

Obecně se sice dá předpokládat, že coby intenzivnější bude hodnocen vztah mezi rodičem a zemřelým dítětem než mezi tímto dítětem a jeho tetou, nelze však vyloučit opak, pokud např. tato teta dítě fakticky vychovávala a rodiče o něj zájem nejevili. Zůstaneme li u příkladu dětí, je možno coby intenzivnější vnímat vztah rodičů k jejich jedinému dítěti než k jednomu z více jejich dětí, resp. újmu způsobenou ztrátou jediného dítěte jako zásadnější než újmu způsobenou ztrátou jednoho z dětí, jakkoliv to zní cynicky (v takových případech může dojít až k rozvrácení vztahu rodičů v důsledku smrti jediného dítěte).[5] Rovněž nelze nijak zaručit, že měl li zemřelý více dětí, bude (zvláště bavíme li se o dětech již dospělých) vztah každého z nich hodnocen jako stejně intenzivní, ba naopak mohou být při posuzování daných vztahů zjištěny zásadní rozdíly; přičemž obdobných modelových příkladů by mohla být uvedena celá řada. Celkově tedy při posouzení faktické intenzity vztahu není možno ustrnout na obecně přijímaných (formálních) předpokladech, nýbrž je nezbytné nahlížet na každý posuzovaný vztah individuálně.

S ohledem na kritérium intenzity vztahu je tedy nutno zkoumat, jaký vztah mezi pozůstalým, který se domáhá náhrady, a zemřelým skutečně panoval. Obdobně jako výše v případě posuzování, zda osoba, která se domáhá náhrady újmy, je či není osobou blízkou, také zde je potřeba, aby osoba, která se náhrady újmy domáhá, intenzitu vztahu se zemřelým potvrdila, tedy popsala jeho konkrétní obsah, a následně, nebude li soud mít z nějakého důvodu uvedená tvrzení za nesporná, rovněž tvrzenou intenzitu vztahu prokázala; a to (stejně jako u prokázání, že se jedná o osobu blízkou) počínaje svědectvími společných přátel přes společné fotografie a videonahrávky se zesnulým, vzájemnou korespondenci po cokoliv, co může o předmětném vztahu něco relevantního vypovědět.

Není snad třeba dodávat, že čím intenzivnějším bude konkrétní posuzovaný vztah vyhodnocen, tím hlubší bude hodnocena újma, která v důsledku úmrtí jednoho z jeho aktérů nastala, a tím vyšší bude rovněž částka, jejímž úkolem bude tuto újmu vyvážit.

Věk zemřelého a pozůstalých

Kritérium věku velmi úzce navazuje na předcházející kritérium intenzity vztahu. Věk hraje v mezilidských vztazích, zejména pak ve vztazích navzájem blízkých osob, důležitou, nicméně rozličnou roli ve spojitosti s dalšími okolnostmi konkrétního případu. Nelze obecně určit, že vyšší újma je spojena s věkem vysokým či naopak nízkým.

Nejčastěji hraje věk roli v případech malých dětí, ať už se nacházejí v pozici zemřelého, nebo pozůstalých (ostatně přítomnost dětského prvku je zdrojem větší traumatizace v případě snad každé újmy). Coby maximálně intenzivní bývá vnímána ztráta dítěte, zvláště pak v případě pozůstalých, kteří byli jeho rodiči (eventuálně jinými osobami fakticky jej vychovávajícími). To je způsobeno především vysokou intenzitou vztahů rodičů a dětí v první fázi jejich života (koneckonců výchova dětí je stěžejní funkcí intimního vztahu dvou osob). Naopak při usmrcení rodiče malého dítěte přichází pozůstalé dítě o životní oporu – osobu, po jejímž boku mělo vyrůstat a která mu měla být průvodcem jeho životem;[6] o to je pak újma dítěte intenzivnější, pokud pro svůj velmi nízký věk svého rodiče prakticky „nepozná“.

Kritérium věku se však promítne rovněž na opačné straně spektra – u lidí vyššího věku. Typickým příkladem je ztráta životního partnera po desítkách let společného soužití,[7] přičemž taková újma je o to intenzivnější, čím déle spolu pozůstalý se zemřelým žili a čím vyšší je v době úmrtí věk pozůstalého. Lze si pak představit též případy, kdy bude vysoký věk pozůstalého důvodem pro hodnocení újmy jako vyšší v případě úmrtí jiné osoby než jeho životního partnera (např. již dospělého dítěte apod.), s ohledem na skutečnost, že ve vysokém věku (na sklonku života) se s takovou ztrátou člověk vyrovnává obecně složitěji než na vrcholu svých fyzických a duševních sil.

Případů, v nichž bude věk zemřelého nebo pozůstalých hrát odůvodněně zásadní roli, je zkrátka celá řada, přičemž podstatné jsou vždy i další okolnosti dané v konkrétní věci.

Hmotná závislost pozůstalého na usmrcené osobě

Okolnost hmotné závislosti na zemřelém oproti výše uvedenému kritériu (a většině dalších) vybočuje z čistě citové roviny a jde nad rámec samotné újmy způsobené duševními útrapami vzniklé úmrtím druhé osoby. Poměrně nelogicky posuzování tohoto kritéria pak vyznívá v kontextu existence zvláštní úpravy obsažené v § 2966 občanského zákoníku, který stanoví, že při usmrcení hradí škůdce peněžitým důchodem náklady na výživu pozůstalým, kterým zemřelý ke dni své smrti poskytoval nebo byl povinen poskytovat výživu. Samotná majetková újma spočívající ve ztrátě hmotné podpory, kterou pozůstalému zemřelý poskytoval, je tedy samostatným nárokem vyplývajícím z odlišného zákonného ustanovení než nemajetková újma vzniklá z důvodu úmrtí zemřelého. V rámci tohoto kritéria se asi nejvíce projevuje, že celý jejich rozebíraný seznam byl vytvořen na základě bývalé právní úpravy, která byla místy méně detailní než současná (byť většina těchto kritérií současné právní úpravě přiléhá). Z výše uvedených důvodů dospěl relativně nedávno Nejvyšší soud k závěru, že snahu o finanční zabezpečení pozůstalých nelze v rámci rozhodování o náhradě újmy způsobené úmrtím druhé osoby zohlednit, a naopak je nutno tento problém řešit samostatně.[8]

Navzdory výše uvedenému se může stát, že bude-li o újmě vzniklé v důsledku úmrtí druhé osoby a náhradě za ni rozhodováno v soudním řízení, bude soud rovněž kritérium hmotné závislosti hodnotit, protože rozhodovací praxe v této otázce doposud není zcela jednoznačná. V takovém případě bude závěr o výši stanovené náhrady odvislý od intenzity hmotné závislosti pozůstalého na zemřelém, jaká panovala v době jeho úmrtí, eventuálně v době, než došlo k událostem, které úmrtí zemřelého způsobily (pokud by např. jeho smrti předcházela dlouhá hospitalizace, při níž by již nemohl svou vyživovací roli k pozůstalému plnit). Nejvyšší intenzita této závislosti se dá logicky předpokládat v případě pozůstalého malého dítěte, které není schopno zabezpečit si výživu samo, nicméně bývá dána relevantní finanční závislost také mezi manžely či mezi dospělými dětmi a jejich starými rodiči (příkladů může být opět nepřeberná řada). Rovněž toto kritérium, pokud již zkoumáno bude, je nutno posuzovat nikoliv na základě formálních předpokladů, nýbrž podle faktického stavu, který bude v rámci soudního řízení zjišťován (a prokazován, když bude považován za sporný).

Případné poskytnutí jiné satisfakce

Posledním ze základních kritérií, jež soudní praxe uvádí na straně pozůstalého, je zhodnocení, zda nebyla pozůstalému doposud poskytnuta jiná satisfakce, která by do jisté míry újmu vzniklou smrtí zemřelého vyvažovala a tím odůvodňovala jisté snížení přiznané náhrady (např. zda se již odpovědná osoba v minulosti neomluvila apod.).

V současné době se jedná o kritérium do značné míry sporné a doposud příliš nevyjasněné. Stejně jako v případě hmotné závislosti zde problém působí skutečnost, že všechna nyní rozváděná kritéria byla definována na podkladu dřívější právní úpravy, jež pojímala náhradu újmy způsobené úmrtím jiné osoby poněkud odlišným způsobem, především na rozdíl od současného (výše citovaného) občanského zákoníku nestanovila povinnost vyvážit vzniklou újmu vždy v penězích a v plném rozsahu; takto stanovená povinnost fakticky možnost jiné než finanční satisfakce vylučuje.

Lze narazit na názor, že částečnou satisfakci pro pozůstalého představuje fakt, že viník úmrtí osoby jemu blízké byl za své jednání potrestán v trestním řízení. Na druhou stranu soudní praxe uznává, že takový účinek trestního rozhodnutí nad viníkem úmrtí má v jednotlivých případech, vzhledem ke specifickým okolnostem, značně rozdílnou intenzitu.[9] Nelze pak ani vyloučit, že v určitých situacích může být dopad trestního rozhodnutí opačný, tedy újma vzniklá pozůstalému se může pod tíhou zjištění skutečnosti, že jemu blízká osoba zemřela v důsledku trestného činu, ještě prohloubit.

S ohledem na uvedenou spornost lze předpokládat, že ke konstatování, že vzniklá újma byla již nějak zčásti vyvážena, bude docházet spíše výjimečně, přičemž takový názor bude soud muset velmi pečlivě odůvodnit.

Postoj osoby, která úmrtí způsobila

Stran postoje osoby, která byla shledána viníkem smrti zemřelého, soud hodnotí primárně jeho chování v průběhu mimosoudní licitace s pozůstalými, pokud se na něj obrátili s žádostí o náhradu újmy smrtí zemřelého způsobené, a vůbec jeho chování ve vztahu k tomuto nároku, ať už v rámci mimosoudního jednání, nebo v průběhu soudního řízení.

Je logické, že kladně bude posuzován postoj osoby, která bude od počátku vyvíjet snahu o urychlené vyřešení celé záležitosti a poskytnutí požadované náhrady. Naopak negativně bude hodnocen postoj této osoby spočívající v obstrukcích a nepřiznání odpovědnosti nebo snahy svou odpovědnost nějak skrýt, a to tím víc, čím je zjištěný skutkový stav v její neprospěch jednoznačnější. Odmítavý postoj viníka je důvodem pro přiznání náhrady vyšší, a to rovněž z toho důvodu, že samotné obstrukční, odmítavé či přímo pohrdavé jednání může vzhledem k okolnostem úmrtí již vzniklou újmu pozůstalého dále prohloubit.[10] Naopak postoj viníka, který přijímá odpovědnost a snaží se vyjít pozůstalému vstříc, bude mít za následek setrvání na částce určené na základě zbylých okolností, ve speciálních případech může vést i k jejímu snížení.

Další otázkou spadající do této okolnosti je charakter zavinění osoby, která úmrtí způsobila, resp. jednání, jež k tomuto úmrtí vedlo. Logicky bude v situaci, v níž došlo k úmrtí zemřelého v důsledku úmyslného zavinění, dokonce pak v důsledku úmyslného trestného činu, újma tímto pozůstalým způsobená vyšší než v případě, kdy bude úmrtí sice způsobeno pochybením škůdce, nicméně toto bude neúmyslné.

Dopad události do duševní sféry osoby, která úmrtí způsobila

Toto a druhé níže uvedené kritérium jsou kritérii v eventuálních relevantních případech odůvodňujícími moderaci výše náhrady poskytnuté za vzniklou újmu pod úroveň částky, která by ji objektivně vyvážila. Dopad do duševní sféry je pochopitelně možno spatřovat pouze v případě fyzických osob, a nikoliv osob právnických (obchodních společností apod.), které sice mohou nést odpovědnost za úmrtí člověka (ta, jak je výše uvedeno, není vyhrazena pouze osobám fyzickým), nicméně jim není dána duševní sféra.

Obecně je toto kritérium také poněkud sporné. Na jednu stranu si lze představit situaci, v níž je sám škůdce zasažen skutečností, že způsobil úmrtí jiného člověka, a rozhodně u něj v takové situaci nelze spatřovat úmysl či lhostejnost. Na stranu druhou nelze opomínat primární účel náhrady nemajetkové újmy způsobené úmrtím, jímž je vyvážení zásahu, jejž ve své duševní sféře utrpěl pozůstalý, a nikoliv odpovědná osoba.[11] Rovněž pak nelze opomíjet, že i v případech, kdy není úmrtí způsobeno úmyslně, musí být pro závěr o odpovědnosti dáno ze strany odpovědné osoby porušení právní odpovědnosti alespoň ve formě nedbalosti, a tedy se tato osoba dopustila protiprávního pochybení.

Celkově tak lze konstatovat, že dopad, jaký mělo úmrtí zemřelého do sféry osoby, která je za jeho smrt odpovědná, může hrát jistou roli ve vztahu k úpravě výsledné náhrady, již bude tato osoba povinna zaplatit, nicméně bude se tak dít ve skutečně výjimečných případech (kdy bude dopad do duševní sféry škůdce značně rozsáhlý, eventuálně když bude zároveň úmrtí způsobeno neúmyslně), přičemž nelze očekávat, že takto odůvodněná moderace nebude mít zásadní výši.

Majetkové poměry osoby, která úmrtí způsobila

Dalšími z kritérií, které mohou vést ke snížení výsledné částky náhrady újmy vzniklé usmrcením, jsou majetkové poměry osoby, jež toto úmrtí způsobila. Toto lze vnímat tak, že výše náhrady, která bude stanovena coby odpovídající pro vyvážení vzniklé újmy, bude nějak úměrná výši majetku (bohatství) osoby, jež ji způsobila. Rozhodně nelze argumentovat, že velký majetek této osoby odůvodňuje přiznání náhrady újmy v podobě vyšší částky, než která je vzhledem k jejímu rozsahu adekvátní. Na druhou stranu nelze ani očekávat, že majetek nízký bude vždy důvodem pro stanovení náhrady nižší než rozsahu újmy odpovídající, jelikož primárním účelem náhrady nemajetkové újmy vzniklé úmrtím druhé osoby je stále vyvážení utrpení způsobeného pozůstalým.

Ekonomická situace odpovědné osoby je tedy kritériem, které důvod pro úpravu výše náhrady představuje, v praxi se však bude jednat skutečně jen o případy, kdy by stanovení povinnosti nahradit újmu v plném rozsahu, s ohledem na výši odpovídající náhrady, mělo být pro tuto osobu skutečně likvidační. Rozhodně s ohledem na primární účel institutu náhrady nemajetkové újmy však nemůže být důvodem pro zásadní snížení, či upuštění od náhrady újmy v plném rozsahu.

Míra zavinění (eventuálně spoluzavinění) usmrcené osoby

Oproti dvojici výše uvedených kritérií, která přicházejí ke slovu výjimečně, kritérium poslední (v rámci uvedeného výčtu) lze naopak označit v otázce výsledné výše náhrady za klíčové. Jednoduše existují situace, kdy je dána odpovědnost třetí osoby za úmrtí, nicméně jednání zemřelého v situaci, která v jeho smrt vyústila, je nutno hodnotit tak, že toto úmrtí bylo zčásti způsobeno rovněž jím. V takových případech pak viník nese jen část odpovědnosti sníženou o procento, v němž se na svém úmrtí podílel zemřelý sám.

Poměrně těžko si takovou situaci lze představit v případě úmrtí v důsledku postupu zdravotnických pracovníků ve zdravotnickém zařízení (což neznamená, že je zde spoluzavinění vyloučeno). Jednodušeji je pak spoluzavinění představitelné v případě dopravní či jiné nehody, kdy může poměrně jednoduše dojít sice k pochybení osoby, která bude ve výsledku za úmrtí zemřelého většinou odpovědná, ovšem za doprovodu pochybení samotného zemřelého, které k tragickému důsledku zásadně přispěje.

I toto kritérium je pak nutno odpovídajícím způsobem zohlednit a v úvahu připadá rovněž možnost jisté moderace výše náhrady újmy, již bude škůdce povinen pozůstalým zaplatit, a to úměrně míře zavinění samotného zemřelého.

Více o náhradě vzniklé újmy a dalších právních otázkách spojených s úmrtím blízké osoby se dočtete v našem Manuálu pro pozůstalé, který je ke stažení zdarma k dispozici ZDE.

[1] § 2959 občanského zákoníku.

[2] § 22 odst. 1 občanského zákoníku.

[3] § 2959 občanského zákoníku.

[4] RYŠKA, M. Odškodnění sekundárních obětí dle § 2959 ObčZ. Právní rozhledy. Praha: C. H. Beck, 2016. roč. 25. č. 11. s. 381. ISSN 1210-6410.

[5] Srov. rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 16. 12. 2011, sp. zn. 24 C 123/2011.

[6] Srov. rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 1 Co 366/2012.

[7] Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. 4. 2011, sp. zn. 1 Co 218/2010.

[8] Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2016, sp. zn. 4 Tdo 1402/2015.

[9] Např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2008, sp. zn. 30 Cdo 2545/2008.

[10] Např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2016, sp. zn. 4 Tdo 1402/2015.

[11] Nález Ústavního soudu ze dne 22. 12. 2015, sp. zn. I. ÚS 2844/14.