Nejvyšší soud se v rozsudku ze dne 14. 12. 2018 (sp. zn. 30 Cdo 2622/2018) zabýval dovoláním ohledně odškodnění za nepřiměřenou délku řízení. Odvolací soud nepřiznal žalobkyni peněžní satisfakci s odůvodněním, že postačuje satisfakce morální, neboť žalobkyně je osobou iniciující vyšší množství soudních sporů (bezmála třicet řízení), a tedy újmu neprožívá tak intenzivně jako osoba, která vede jediné či málo soudních řízení. Odvolací soud s ohledem na výše uvedené považoval konstatování porušení práva za adekvátní odškodnění žalobkyně a peněžitou satisfakci jí nepřiznal. Žalobkyně se následně obrátila na Nejvyšší soud.
Nejvyšší soud se v dovolání převážně zabýval tím, za jakých podmínek lze počínání žalobce s ohledem na množství zahájených sporů považovat za litigiózní (sudičské) jednání a jaký vliv může mít tento způsob jednání na odškodnění za průtahy v řízení.
V rozsudku Nejvyšší soud konstatoval, že „soud je povinen se každou žalobou důkladně zabývat, přičemž ani litigiózní přístup žalobce jej nezbavuje povinnosti věc rozhodnout v přiměřeném čase. Pokud však soud poruší svou povinnost a žalobci vznikne nemajetková újma (byť nepatrná vzhledem k významu řízení pro žalobce), nelze odhlédnout od toho, že žalobce opakovaně zneužívá svého práva na přístup k soudu a že rovněž v daném případě lze podání žaloby takto posoudit.“ Nepřiznání peněžní satisfakce a poskytnutí pouze satisfakce morální v případě, že žalobce jedná šikanózně je tedy legitimním způsobem odškodnění.
Dále ale Nejvyšší soud uvedl, že „aby šlo o litigiózní (sudičské jednání), musí být splněny dvě podmínky. Zaprvé, musí být počet žalob podávaných jednou osobou mimořádně vysoký (v řádu desítek či stovek ze relevantní časové období). Za druhé, většina těchto žalob musí být neúspěšná.“ Vzhledem k tomu, že se odvolací soud splněním těchto podmínek nezabýval, Nejvyšší soud jeho rozsudek zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Soudy se tak budou muset nárokem žalobkyně znovu zabývat.
Karolína Michková