Nejvyšší správní soud se před nedávnem zabýval otázkou, na základě jakých podmínek má být rozhodováno o důsledcích zjištěných porušení dotačních podmínek, a dále otázkou, na základě jakých podmínek má být určena výše tzv. (zpětného) odvodu poskytnutých finančních prostředků. Řešení tohoto konkrétního případu mu pak posloužilo coby příležitost ke sjednocení do té doby značně roztříštěné judikatury.

Skutkový základ případu

Na počátku stála dotace na výstavbu infrastruktury, která byla Ministerstvem pro místní rozvoj přiznána městu Krnov. To však nepodalo žádost o vydání kolaudačního souhlasu ve stanoveném termínu, což byla jedna ze sjednaných dotačních podmínek. Toto porušení dotačních podmínek pak bylo hodnoceno coby porušení rozpočtové kázně vedoucí k odvodu poskytnutých finančních prostředků do příslušného veřejného rozpočtu podle § 44a odst. 4 písm. c) zákona o rozpočtových pravidlech.

S ohledem na tyto zjištěné skutečnosti podalo Ministerstvo pro místní rozvoj podnět orgánům finanční správy k zahájení řízení, které vyústilo ve vydání platebního výměru v plné výši dotace, tedy 7 780 000 Kč. Město Krnov se postupně bránilo neúspěšným odvoláním a následně správní žalobou, jíž bylo Krajským soudem v Brně vyhověno. Na základě kasační stížnosti podané Odvolacím finančním ředitelstvím pak věc doputovala až k Nejvyššímu správnímu soudu.

Rozpor v judikatuře a postoupení věci rozšířenému senátu

Věc byla předělena prvnímu senátu tohoto soudu, který po provedení rešerše dosavadní rozhodovací praxe shledal zásadní rozpory ve způsobu, jakým Nejvyšší správní soud doposud k obdobným otázkám přistupoval.

V počátcích rozhodování o této problematice byl vysloven striktní právní názor, který při rozhodování o porušení rozpočtové kázně nepřipouštěl žádné posuzování proporcionality (viz rozsudek ze dne 28. 6.2005, č. j. 1 Afs 92/2005-98, publ. pod č. 1450/2008 Sb. NSS). Na tento názor pak navazovala i pozdější rozhodnutí, např. rozsudek ze dne 30. 5. 2014, č. j. 7 Afs 91/2013-28. Vedle tohoto názorového proudu se však současně objevily dva další, dle nichž naopak posuzování porušení rozpočtové kázně musí být vedeno zásadou proporcionality, a to buď již ve fázi posuzování, zda konkrétní pochybení je vůbec porušením rozpočtové kázně (např. rozsudky ze dne 10. 10. 2014, č. j. 4 As 117/2014-39, nebo ze dne 12. 3. 2015, č. j. 9 As 122/2014-34), nebo až ve fázi stanovení konkrétní výše odvodu do veřejného rozpočtu (např. rozsudky ze dne 26. 9. 2014, č. j. 2 As 106/2014-46, nebo ze dne 5. 12. 2014, č. j. 4 As 215/2014-40).

Jinými slovy v prvním z těchto názorových proudů je porušení dotačních podmínek shledáno porušením rozpočtové kázně vždy, ať už bylo marginální, či nikoliv. V druhém již dochází k posouzení, zda vůbec k porušení došlo, podle zásady proporcionality (přihlédnuto má být především k tomu, zda porušením dané podmínky došlo k nedodržení účelu dotace). V posledním zmíněném proudu dochází k porušení rozpočtové kázně vždy, když nebyla některá z dotačních podmínek dodržena, nicméně hledisko proporcionality je třeba uplatnit také, a to při následném určování výše odvodu.

Tento stav byl pochopitelně hledán nežádoucím, tím spíše, že jedno ze základních poslání Nejvyššího správního soudu, je zajišťování jednoty rozhodování ve správním soudnictví. S ohledem na existenci popsaných vzájemně rozporných proudů v rámci dosavadní praxe postoupil první senát Nejvyššího správního soudu věc rozšířenému senátu, jehož účelem je primárně (vnitřní) sjednocování judikatury tohoto soudu. Sám první senát se pak ztotožnil s poslední z uvedených možností, tedy aplikací hlediska proporcionality až ve stádiu stanovení konkrétní odváděné částky.

Právní názor rozšířeného senátu

Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu identifikoval v popsané dosavadní rozhodovací praxi v případě, kdy se porušení dotačních podmínek týká dotace jako celku (a ne jen její oddělitelné části), následující dvojici možných přístupů:

  • Princip proporcionality se použije již při určování, zda došlo k porušení rozpočtové kázně, přičemž pokud pochybení bylo pouze formálního charakteru a nemá vliv na účel, který je poskytnutím dotace sledován, nemůže se jednat o kvalifikované porušení rozpočtové kázně (rozhodující je, zda byl naplněn účelu dotace).
  • Princip proporcionality se použije až při rozhodování o výši odvodu, a to tak, že individuální okolnosti rozpočtové kázně se musí promítnout ve výši odvodu, byť shledané pochybení zasahuje celý objem poskytnuté dotace, jelikož stoprocentní odvod nemůže být důvodný, jedná-li se o marginální nedostatek při čerpání dotace.

Ve svém rozhodování se nakonec rozšířený senát přiklonil, stejně jako první senát, ke druhé z uvedených variant. Upozornil při tom na fakt, že zákon o rozpočtových pravidlech jednak jasně definuje pojem „neoprávněné použití peněžních prostředků“, a dále rozlišuje mimo zákonem stanovený podmínek i případné další podmínky, které musí příjemce v souvislosti s použitím dotace splnit, na straně jedné, a ostatní povinnosti, které příjemce v souvislosti s poskytnutím dotace plní a jejichž nedodržení není tímto neoprávněným použitím, na straně druhé.

Podle rozšířeného senátu pak nelze jasnou zákonnou dikci obcházet tím, že správce daně nebo dokonce až soud zpětně prohlásí některou ze závazných dotačních podmínek za nevýznamnou, a proto nezakládající porušení rozpočtové kázně, přičemž takovýto výklad by závažným způsobem narušil vnitřní uspořádání poměrů dotačního vztahu. Dodal pak, že poskytnutí dotace představuje dobrodiní ze strany státu, čemuž odpovídá i oprávnění poskytovatele dotace svázat příjemce dotace přísnými podmínkami.

S ohledem na tyto úvahy dospěl rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v rámci usnesení ze dne 30. 10. 2018, č. j. 1 Afs 291/2017-33, k následujícímu závěru:

  • Každé porušení dotačních podmínek, které nejsou v rozhodnutí o poskytnutí dotace vymezeny jako méně závažné, zakládá porušení rozpočtové kázně.
  • Při stanovení výše odvodu za porušení rozpočtové kázně je třeba vycházet ze zásady přiměřenosti, tedy rozumného vztahu mezi závažností porušení rozpočtové kázně a výší za ně předepsaného odvodu. Správce daně musí zvážit, zda je důvod k odvodu v plné výši čerpaných či poskytnutých prostředků státního rozpočtu, či pouze k odvodu odpovídajícímu závažnosti a významu porušení povinnosti a své rozhodnutí náležitě odůvodnit.
  • Týká-li se porušení povinnosti oddělitelné části poskytnuté dotace, odvod bude stanoven pouze částkou odpovídající této části dotace. I zde však mohou vyvstat okolnosti, které mohou s ohledem na malou závažnost porušení povinnosti vést správce daně ke snížení odvodu ve smyslu zásady přiměřenost.

Důsledky rozhodnutí

Právní názor prezentovaný v daném usnesení rozšířeného senátu je fakticky závazný pro ostatní „běžné“ senáty Nejvyššího správního soudu a je tedy jisté, že napříště budou tyto jednotlivé senáty k obdobným případům přistupovat v jeho intencích (naděje na změnu tohoto postoje je nyní mizivá).

Pro příjemce dotací představuje tato skutečnost na jednu stranu špatnou zprávu, neboť bylo definitivně konstatováno, že v rámci rozhodování o samotné skutečnosti, zda došlo k porušení rozpočtové kázně a zda má být stanoven odvod, není dán prostor pro zohlednění faktické závažnosti zjištěného pochybení. Na stranu druhou bylo nyní Nejvyšším správním soudem jasně potvrzeno, že tyto úvahy mají své pevné místo při následném rozhodování o výši (zpětného) odvodu do veřejného rozpočtu, který může být s ohledem na závažnost pochybení podstatně redukován.

Text usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 10. 2018, č.j. 1 Afs 291/2017-33, je dostupný zde.

Natálie Dřínovská, Ivo Keisler