(Klikněte na obrázek pro zobrazení v plné velikosti).
Stěžovatel je otcem nezletilého syna (nar. v roce 2009), kterého má ve své péči. Bylo mu předběžným opatřením uloženo, aby umožnil prarodičům styk s nezletilým v každém sudém kalendářním týdnu vždy v sobotu od 9 hodin do neděle 16 hodin. Usneseními Okresního soudu v Lounech byly stěžovateli uloženy dvě pokuty v celkové výši 24 000 Kč (10 000 a 14 000 Kč) za nerealizování styků nezletilého s prarodiči. Tyto byly odvolacím soudem sníženy na 7 000 Kč (6 000 Kč a 1 000 Kč).
Ústavní soud napadená usnesení zrušil. Konstatoval, že tuto pokutu nelze vnímat primárně jako sankci za porušení práva, ale jako prostředek donucení povinného, aby respektoval právní poměry založené vykonávaným titulem. Pokud proto ze zjištěných okolností vyplývá, že povinný nemůže plnit povinnost stanovenou soudem, a to i přes zjevnou a odpovídající snahu, nelze považovat podmínky stanovené zákonem pro uložení pokuty za naplněné. Ústavní soud také připomněl, že v rámci přezkumu rozhodnutí týkajících se problematiky úpravy výchovných poměrů k nezletilým dětem je třeba především vycházet z nejlepšího zájmu dítěte.
Krajský soud uložení pokuty odůvodnil především tím, že nelze akceptovat nenaplňování pravomocného rozhodnutí o zatímní úpravě styku. Jak však Ústavní soud zjistil, k uložení pokuty došlo i přesto, že nezletilý verbálně odmítl kontakt s prarodiči. Lze přitom předpokládat, že nezletilý již dokázal ve svých téměř 9 letech o následcích svého jednání uvažovat a posoudit povinnost uloženou soudem otci, jakož i charakterizovat svůj vztah k prarodičům, byť s přihlédnutím k jeho věku. Je proto třeba odmítnout způsob, jakým krajský soud postoj samotného nezletilého ke stykům s prarodiči hodnotil. Přání nezletilého se k věci vyjádřit, které soudům tlumočil stěžovatel, nebylo vyslyšeno, a negativní postoj nezletilého ke kontaktům s prarodiči nebyl vůbec zohledněn.
Ústavní soud konečně uvádí, že uvedené závěry by neměly být vnímány jako „vítězství“ otce či „prohra“ prarodičů. Na nyní projednávaný případ totiž plně dopadají následující slova krásné literatury (McEwan, I. Myslete na děti! Praha: Odeon, 2015, s. 11) „Bohatí obvykle selhávali v úsilí o rozdávání štěstí. Rodiče se záhy naučili nový slovník a zdlouhavé právní procedury a zničehonic se octli v lítém boji s těmi, které kdysi milovali. A za bitevní scénou čekali chlapci a dívky, označovaní v soudních spisech jen křestními jmény, utrápení malí Benové a Sáry, choulící se k sobě, zatímco bohové tyčící se ve výškách nad nimi bojovali do posledního dechu, od zvláštního soudu pro rodinné právo k Vrchnímu soudu a odtud k soudu odvolacímu.“
Podle Ústavního soudu tak stěžovatel i prarodiče mají na výběr: buď setrvají ve svých „výškách“ a budou nezletilého nadále vystavovat zjevně traumatizujícím zážitkům, nebo sestoupí níže a naleznou společnou řeč s cílem spolupůsobit k zajištění jeho všestranného rozvoje. Nezbývá než doufat, že si dospělí uvědomí, že bolestných okamžiků nastalo v útlém věku nezletilého již více než dost, a upřednostní druhou možnost.
Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3573/18 ze dne 19. 3. 2019 je dostupný zde.