Ústavní soud se v nálezu ze dne 9. října 2019, sp. zn. IV. ÚS 1002/19, věnoval případu, ve kterém matka (následně stěžovatelka) neúspěšně usilovala v řízení před obecnými soudy o změnu příjmení svého nezletilého syna. Názor nezletilého na možnou změnu jeho příjmení nebyl v řízení před krajským soudem nijak (přímo) zjišťován. Vzhledem k tomu, že nezletilému bylo v době vydání napadeného rozhodnutí 7 let, Ústavní soud byl nucen, s ohledem na ústavní povinnost zajistit dodržování závazků, které pro ČR plynou z mezinárodního práva (čl. 1 odst. 2 Ústavy), posoudit, zda měl a mohl být rovněž zjištěn jeho názor. Ústavní soud dospěl k závěru, že názor nezletilého v tomto případě zjištěn být měl.
Učinit závěr o neschopnosti nezletilého docenit dosah případné změny jeho vlastního příjmení bez toho, aby soud s nezletilým hovořil, aby jej vyslechl a učinil si sám kvalifikovaný názor na jeho duševní a rozumový vývoj v této otázce, je přinejmenším rozporné s čl. 12 Úmluvy o právech dítěte. Nezletilý totiž není pouhým objektem soudního řízení, ale přímo jeho zásadním subjektem, a soud musí při posouzení této otázky s ním jednat tak, aby chránil jeho osobnostní práva jako u každé jiné osoby a umožnit přímo jemu se k předmětné otázce vyjádřit. V případě, že by i po takto provedeném pohovoru s nezletilým měl obecný soud pochybnosti např. o tom, do jaké míry se jedná o skutečné přání nezletilého, či do jaké míry je např. ovlivňován svým okolím, má soud procesní možnosti k objasnění skutkové situace (např. znaleckým posudkem dětského psychologa). Toto platí tím spíše, že krajský soud neměl žádné indicie, že by posečkáním vydání jeho rozhodnutí hrozilo okamžité nebezpečí z prodlení. Krajský soud v dané věci tím, že nerespektoval ani názor orgánu sociálně-právní ochrany dětí, ani přání nezletilého, kterého ani nevyslechl, postupoval přespříliš paternalisticky.
Ústavní soud tak dospěl k závěru, že pokud obecný soud nepřihlédne k právu dítěte podle čl. 12 odst. 2 ve spojení s čl. 9 odst. 2 Úmluvy o právech dítěte zúčastnit se řízení v jeho věci, sdělit své stanovisko a být slyšeno v soudním řízení, nedostojí požadavku posouzení jeho nejlepšího zájmu podle čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, čím rovněž poruší právo jednoho z rodičů na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
(Klikněte na obrázek pro zobrazení v plné velikosti).
Nález Ústavního soudu ze dne 9. října 2019, sp. zn. IV. ÚS 1002/19, je dostupný zde.