Lze si jen s maximálními obtížemi představit, že mají podnikatelé neodolatelnou chuť pustit se do sporů se státem o náhradu škod. Jednak vědí, že dokazování bude mimořádně náročné, jednak vědí, že se stát bude tvrdě bránit, jednak vědí, že to bude na řadu let a do té doby stejně buď jejich byznys padne, nebo se nějak zmátoří. A jednak se jim třeba ani nechce.


Je zřejmé, že kdyby teď vláda jednala férově, málokterý podnikatel by měl zálusk na to jít proti ní. Proč by to dělal. Jestliže ale máme krizový zákon, který přesně pro tyto případy řeší otázku náhrad škod, pak stát musí počítat s tím, že nějakou odpovědnost za celou situaci má. Když stát žádá, aby mu lidé právě teď poskytli veškerou pomoc, aby se vzdali svých příjmů, aby zásadním způsobem zasáhli do svého podnikání a aby plně respektovali vše, co stát nařizuje, pak musí nabídnout řešení.

Proto jsou až úsměvné texty některých právníků, ve kterých se dočteme, že sice máme krizový zákon, ale nebylo by překvapením, kdyby bylo „nešťastné“ znění § 36 novelizováno. Věříme, že autorka měla na mysli změnu do budoucna. Snad tím nebylo míněno, že by se měla pravidla změnit teď, vprostřed hry a stát by s nonšalancí sobě vlastní veškerou odpovědnost svalil na občany a obchodní společnosti? Těžko také říct, kteří advokáti se jen třesou na soudní spory o náhrady, jak se v textu paní advokátky naznačuje. My je neznáme. Budou to řízení dost nudná, dlouhá, vyčerpávající, plná zášti a s mimořádně nejistým výsledkem – klientům můžete nabídnout tak leda čekání a za celý spor si nemůžete účtovat téměř žádné peníze, protože negarantujete skoro žádnou jistotu výsledku. Vždyť se není o co opřít, pokud jde o předchozí rozhodování třeba soudců Ústavního soudu. Těšit by se na to mohl tak leda úplný blázen. Klientům pomůžete, sepíšete žalobu, ale rozhodně nikdo nečeká žádný „vejvar“. Ve většině případů půjde o princip (i když náhrady některých škod se lidé snad dočkají). Něco jiného ale je, že je třeba státu ukázat, že musí nést odpovědnost a že nemůže exekutiva řádit jak černá ruka bez ohledu na důsledky. A k tomu se § 36 krizového zákona hodí.

Ostatně proti podobným postupům se ESLP vymezil už v případu Pressos Compania Naviera a další proti Belgii (rozsudek ze dne 20. 11. 1995, č. 17849/91). Zde se řada vlastníků lodí z různých států domáhala náhrady škody po Belgii. Tvrdili, že chybami belgických lodivodů, kteří vedli jejich lodě do ústní řeky Schelde, došlo k poškození jejich lodí. Lodivodi byli belgičtí veřejní zaměstnanci a o přičitatelnosti škody belgickému státu tedy nebylo pochyb. V reakci na řadu žalob o náhradu škody však  Belgie přijala novelu zákona o plavbě, kterou mimo jiné retrospektivně (30 let nazpět) vyloučila jakoukoli odpovědnost státu za pochybení způsobená lodivody. Za aplikace této novely pak belgické vnitrostátní soudy většinu žalob vlastníků lodí zamítly. ESLP konstatoval, že nárok na náhradu škody vzniká již okamžikem, kdy došlo ke škodné události. Stěžovatelé tak měli legitimní očekávání, že jejich situace bude
posuzována právě podle právní úpravy platné v okamžiku vzniku dané události. (1)

Zatím jen pro zajímavost upozorňujeme, že vláda změnila taktiku. V tichosti zrušila dvě opatření (o omezení pohybu osob a zákazu prodeje). Okamžitě je nahradila jinými dvěma, prakticky na chlup stejnými, i stejně mizerně odůvodněnými. Co tím sleduje? Chce se vyhnout odpovědnosti? Buďte opatrní. Babišovi nelze věřit, je skutečně všemi mastmi mazaný. Podrobný právní rozbor k tomu napsala advokátka Jitka Hořinová, která svůj text publikovaný na Advokátním deníku uzavírá takto: „Závěrem lze doporučit všem, vedle pevného zdraví, zvýšenou obezřetnost. Situace vzniklá v souvislosti s prokázáním výskytu koronaviru označovaného jako SARS CoV-2 sebou přináší celou řadu otázek, jejichž jasné zodpovězení si vyžádá ještě čas. Tím spíše je třeba si položit otázku, proč došlo ke změně postupu vlády a zda jejím jediným důvodem nebylo omezit možnost občanů a právnických osob uplatňovat právo na náhradu škody podle krizového zákona.“ (Aktualizováno po dohledání daného textu.)

Zvýší takový postup vlády důvěru podnikatelů v její jednání? V to, že je čestná a hodlá napravit škody aspoň zčásti? Pochybujeme.

Těžko také říct, kteří advokáti se jen třesou na soudní spory o náhrady, jak se v textu paní advokátky naznačuje. My je neznáme. Budou to řízení dost nudná, dlouhá, vyčerpávající, plná zášti a s mimořádně nejistým výsledkem – klientům můžete nabídnout tak leda čekání a za celý spor si nemůžete účtovat téměř žádné peníze, protože negarantujete skoro žádnou jistotu výsledku. Vždyť se není o co opřít, pokud jde o předchozí rozhodování třeba soudců Ústavního soudu. Těšit by se na to mohl tak leda úplný blázen. Něco jiného ale je, že je třeba státu ukázat, že musí nést odpovědnost a že nemůže exekutiva řádit jak černá ruka bez ohledu na důsledky. A k tomu se § 36 krizového zákona hodí.

Je prostě nezbytné nutné na odpovědnost státu poukazovat. Nemůžeme dělat, že problém neexistuje, že stát nejrůznějšími kroky, které ani neměl řádně odůvodněné, nepošramotil celou společnost, která se ze všeho bude lízat ještě hodně, hodně dlouho a následky mohou být děsivé. Protože nejsme ekonomové, odkazujeme na texty znalých. Vláda naštěstí už začala konat. Zatím máme jen velmi omezený program Antivirus. Uvidíme, co bude dál. Současně pevně doufáme, že vláda podpoří české firmy, které se horečně snaží vyrábět zdravotnické pomůcky, které měl mít dávno zajištěné stát. Obrovská finanční podpora pro výrobce třeba respirátorů by byla jen a jen vhodná, namísto placení Číně. Četli jste někde, že stát podpořil výrobu miliardami?

Každému je nad slunce jasné, že stát nikdy nebude mít dost peněz, aby sanoval vše, co nouzový stav spojený s pandemií vyvolá. Nikdo by to po něm nechtěl. Osobně se kloníme spíše k tomu názoru, že by stát měl bez debat nahradit zásahy do vlastnického práva a ostatní problémy řešit prostřednictvím nejrůznějších (funkčních!) podpor a injekcí. Jediné, co podnikatelé žádají je, aby se stát celé věci věnoval velmi odpovědně, spolupracoval se špičkovými ekonomy a aby připravil realistický plán, co a jak bude. Myslíme si, že podstatná většina podnikatelů žádnou žalobu vůči státu neuplatní, protože to prostě zvládnou jinak. Státu by ale neškodilo, kdyby dostal za uši, aby si uvědomil, že musí vždy a všude jednat s řádnou dávkou odpovědnosti vůči těm, kteří nemají, jak se proti rozhodnutím exekutivy reálně bránit. Na tento princip nesmíme rezignovat nikdy a za žádných okolností, máme-li Českou republiku považovat za právní stát. Proto je tak podstatné upozorňovat na existenci § 36 krizového zákona. Stát není syn od našeho souseda, kterému promíjíme klukoviny. V době nouzového stavu nemluvíme o kradení třešní, ale o bytostné povinnosti státní moci respektovat předem nastavená pravidla.

P. S.: Mimochodem, právě dnes nám volali z nemocnice, že odkládají zákrok u dítěte, který měl proběhnout příští týden. Do kdy budeme čekat (nejde přitom o úplnou banalitu), to jsme se nedozvěděli. Kolik lidí se dozví, že se nedostanou na někdy životně důležitou prevenci nebo že i jejich zákrok prostě počká, si netroufáme odhadnout. Jediné, co lze na celé situaci skutečně ocenit byl přístup zdravotníků, včetně paní primářky. Ač je vláda neschopná, profesionálové se skvěle drží. Přejeme všem zdraví, pokud to jen trošičku jde.

Vendula a David Zahumenští

Poznámky:

1) KMEC, Jiří, David KOSAŘ, Jan KRATOCHVÍL a Michal BOBEK. Evropská úmluva o lidských právech. Komentář. 1. vyd. Praha: C.H. Beck, 2012. 1696 s. Velké komentáře. ISBN 978-80-7400-365-3.