Dnes zveřejňujeme příspěvek historika pana Jana Nováka. Text nám zaslal a dovolil nám jej publikovat. Děkujeme.
V dějinách lidstva se stále opakuje mechanismus spočívající v oklešťování práv jednotlivců, skupin, etnik a národů. Tento mechanismus je vždy vykonáván skupinou jedinců, kteří výměnou za určité výhody (například společenské postavení, vysoké finanční příjmy, podíl na moci atd.) plní přání a rozmary nejdominantnějšího jedince – diktátora. Pro většinu obyvatel tento mechanismus není výhodný, proto usilují o vytvoření či zachování modelu, který by jim garantoval práva, svobody a podíl na moci – odtud „vláda lidu“, tedy demokracie.
Touží-li jedinec po získání absolutní vlády v již zavedeném demokratickém systému, ideálně postupuje tak, aby si nikdo nevšiml, že demokracie byla nahrazena diktaturou. Zpravidla se mu to daří v situaci, kdy využije nějaké skutečné či domnělé vnější či vnitřní ohrožení národa / státu (například blížící se epidemii) a vyhlásí „nouzový stav“, kterým zlikviduje stávající poměry a nahradí je novými, vlastními.
Aby si potencionální diktátor „připravil půdu“ pro převzetí absolutní moci, musí být co nejvíce vidět a slyšet. Velmi dobře to pochopil Adolf Hitler, když v době hospodářské krize na přelomu 20. a 30. let 20. století neustále jezdil po Německu a promlouval k obyvatelstvu. Jako jeden z prvních německých politiků navíc velmi intenzivně využíval tehdy moderní technologický prostředek k šíření informací – rádio. Po několika letech tak německý lid mohl říct: „Ano, toho přece znám, toho jsem viděl/slyšel, ten se o mě zajímá, ten kritizuje tradiční politiky a chce změnu, toho budu volit.“
Stejně jako Hitler postupovali i českoslovenští komunisté v čele s Klementem Gottwaldem. Také oni si po skončení 2. světové války pohlídali, aby měli rozhodující vliv na masy – když v květnu roku 1945 vzniklo ministerstvo informací, v jeho čele stanul Václav Kopecký, člen ústředního vedení Komunistické strany Československa a dlouholetý redaktor Rudého práva.[1] Tím byl položen základ pro trvalou manipulaci s veřejným míněním, což vyústilo v masovou podporu komunismu a nástup nové diktatury.
Vliv médií je v moderní éře zcela zásadní. Jenom média mají tu moc masám namluvit, že existuje velké ohrožení, které si žádá „adekvátní odezvu“ – tedy vyhlášení výjimečného stavu. Andrej Babiš nejprve skoupil řadu tradičních českých médií (koncern Mafra) a pak jejich prostřednictvím začal na masy působit. Sám je velmi aktivní na poli tzv. „sociálních“ sítí, další novince v oblasti šíření informací. Díky svému obludnému majetku navíc získal možnost investovat do reklamních panelů, kterými rovněž působí na široké vrstvy obyvatel. Svým majetkem má moc ovlivňovat chování klíčových postav v zemi (například finanční podporou vybraného kandidáta na prezidenta výměnou za jeho protislužby po zvolení do úřadu). I Adolf Hitler se dostal k moci díky podpoře nejbohatších Němců, konkrétně průmyslových magnátů, neboť ti se obávali zabavení majetku ze strany německých komunistů a proto raději preferovali „pravicového“ kandidáta.
Není bez zajímavosti, že argument převzetí absolutní moci „z nouze“ či z důvodu „ohrožení“ se používal i k ospravedlnění záboru cizí země. Češi se s touto argumentací v dějinách mohli seznámit například v tzv. „Výnosu o zřízení Protektorátu Čechy a Morava“ z 16. března 1939. Tvrdilo se v něm, že československý stát „prokázal svou vnitřní neschopnost a propadl nyní také skutečnému rozkladu. Německá říše však nemůže v těchto pro její vlastní klid a bezpečnost stejně jako pro obecné blaho a obecný mír tak rozhodně důležitých oblastech trpěti žádné trvalé poruchy. Dříve nebo později musela by nésti nejtěžší důsledky jako mocnost dějinami a zeměpisnou polohou nejsilněji interesovaná a spolupostižená. Odpovídá tudíž příkazu sebezáchovy, jestliže Německá říše jest rozhodnuta zasáhnouti rozhodně zajištění základů rozumného středoevropského řádu a vydati nařízení, která z toho vyplývají.“[2]
Způsob relativně hladkého, nenápadného převzetí moci tedy dobře známe. Jak ale postupuje diktátor po převzetí moci?
Jeho strategie je v tomto případě jednoduchá – dál klamat veřejnost. To lze provést dvěma způsoby. Buď lze trvat na dočasnosti výjimečného stavu, jak to udělal Adolf Hitler v Německu, nebo lze zdůrazňovat fiktivní kontinuitu z doby před převzetím moci, což je případ Gaia Octavia, prvního římského císaře,[3] a do jisté míry je to i případ protektorátní vlády po zániku Československa.
Současný premiér Babiš nepochybně bude trvat na tom, že jeho restriktivní opatření jsou dočasná. To je ale relativní pojem, neboť výjimečný stav lze bez ohledu na zákony prodlužovat prakticky do nekonečna.[4] Důležité je, že výjimečný stav může být v zemi minimálně po dobu ohrožení státu. To znamená, že může platit v i době, kdy se v České republice nebude nacházet ani jeden nemocný člověk, neboť ohrožení v tomto případě může být „vnějšího“ charakteru, tzn. nemoc se může vyskytovat v jiných státech. Média vlastněná Andrejem Babišem navíc mohou v budoucnu přistoupit k záměrnému poskytování falešných informací o počtu nemocných v ČR či v sousedních státech, aby výjimečný stav bylo možné snáze prodlužovat.
Zásadním krokem je také umlčení opozice. V případě Andreje Babiše je věc jasná: jeho média nepustí opozici vůbec ke slovu. Česká televize v posledních dnech rovněž vystupuje způsobem, ze kterého se nelze zbavit dojmu, že její vedoucí složka je ovládána šéfem politické strany „ANO“. Nezávislá česká média se starají spíš o sledovanost, která produkuje finance nutné k přežití novinářů. Sledovanost je vysoká mj. tehdy, když novinářské články vyvolávají nejistotu, jež nutí čtenáře znovu a znovu hledat nejaktuálnější informace. Z tohoto důvodu se nezávislá média stejně jako ta Babišova přehnaně věnují zpravodajství o nové viróze, čímž šíří strach. Srovnejte si procentuální množství článků o nové nemoci například na tradičním českém webu www.seznam.cz a na irských zpravodajstvích www.theirishtimes.com či www.rte.ie. Ze srovnání vychází, že se česká média prostě zbláznila, neboť zcela rezignovala na komplexní zpravodajství o různých tématech. Paradoxně tak pomáhají Babišovi udržet si moc nad vystrašenou částí české populace.
Samotná podstata výjimečného stavu v současné republice kriminalizuje pořádání demonstrací proti režimu, a to s odvoláním na „ohrožení veřejného zdraví“. Jak je něco takového možné, když podle vlády povinné nošení roušek efektivně brání šíření nemoci?[5]
Dalším zásadním krokem je cenzura. Adolf Hitler knihy s nebezpečnými informacemi nechal veřejně pálit, komunisté je vyřazovali z knihoven a zamykali do trezorů. Andrej Babiš prostě knihovny a knihkupectví zavřel. Internet sice zakázán nebyl, avšak ten nemůže být plnohodnotnou náhradou za knihy, neboť některé informace se na internetu nenachází, nebo jsou nepřesné či přímo smyšlené. Zavření hranic ČR nás pak vede ke konstatování hlášky z filmu „Simpsonovi ve filmu“ o tom, že jsme „chycení jako mrkve“. Co ale bude dál?
Není žádným tajemstvím, že lidskou společnost kdekoliv na světě tvoří široké spektrum jedinců, kteří se liší svými vlastnostmi a různou mírou inteligence a morálky. Široké masy ovládané médii budou bohužel podléhat panice tak dlouho, dokud nezjistí, že strachu a ohlupování již bylo příliš. Klíčovou roli hrají též skupiny, které fyzicky chrání představitele režimu a působí jako donucovací složky – tedy policie a armáda. Také ony mají zásadní vliv na budoucí vývoj. Dokud budou bezduchým způsobem plnit nařízení z „vyšších pater“, režim bude moci zastrašovat nikoliv jen informacemi, ale i drakonickými tresty. Pokud se naopak proti zvůli postaví, režim nepřežije jediný den.
Mgr. Jan Novák Brno, 20. 3. 2020
[1] KONČELÍK, Jakub – VEČEŘA, Pavel – ORSÁG, Petr: Dějiny českých médií 20. století. Praha 2010, s. 115.
[2] Celý text volně dostupný na: https://www.holocaust.cz/dejiny/soa/zide-v-ceskych-zemich-a-konecne-reseni-zidovske-otazky/protizidovska-politika-po-zrizeni-protektoratu-cechy-a-morava/protektorat-cechy-a-morava/vynos-vudce-a-risskeho-kanclere-o-protektoratu-cechy-a-morava-ze-dne-16-brezna-1939/
(k datu 20. 3. 2020).
[3] Gaius Octavius (1. století př. n. l. a 1. st. n. l.) se snažil vyvolávat dojem, že římská republika dál existuje, byť to byla iluze. Aby se vyhnul podezření, nechal si od senátu udělit tituly „první“ (princeps, odtud principát) a „vznešený“ (augustus) namísto nepohodlného titulu „král“, které nepřipadalo v úvahu, neboť by skrze něj vyšlo najevo to, co mělo zůstat skryto – že republika přešla v monarchii.
[4] Vzpomeňme si, že pobyt vojsk Varšavské smlouvy byl prezentován jako dočasný, v realitě se ovšem protáhl na více než 20 let (1968-1991).
[5] Nošení roušek ve skutečnosti nemůže zastavit šíření viru, neboť žádná rouška není schopna zachytit mikroskopické částice. Pravým účelem opatření je dokázat méně rozumné části populace, že vláda se o ně „stará“ a že „chrání“ jejich zdraví. Jakmile část populace spolkne tuto „návnadu“ a souhlasí s totalitou, stává se nástrojem k udržení absolutní vlády A. Babiše.