Usnesením Městského soudu v Praze č. j. 10 A 50/2020- 25 byla odmítnuta žaloba, kterou žalobce požadoval konstatování zásahu, že nemožností vycestovat v důsledku vládního usnesení č. 76/2020 Sb., o přijetí krizového opatření došlo k nezákonnému zásahu. Současně žalobce požadoval také zrušení usnesení o vyhlášení nouzového stavu jako opatření obecné povahy.

Soud žalobu odmítnul pouze na základě povrchního odkazu na odmítavé usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 4. 2020, sp. zn. Pl. ÚS 8/20. Ústavní soud měl sice dané rozhodnutí nepochybně vydat jako zamítavý nález (ostatně pouze nálezy se veřejně vyhlašují a Ústavní soud se v daném usnesení k řešeným otázkám věcně vyjadřuje), ale pokud tak neučinil, závaznost daného usnesení je velmi omezená.

Pokud jde o zmíněné usnesení Ústavního soudu, na které soud prvního stupně odkazuje, je nutno poukázat na řadu podivuhodných rozporů, z nichž první se zjevuje už v tom, když se v něm nejprve obecně tvrdí, že (zjevně jakékoli) rozhodnutí o vyhlášení nouzového stavu „neobsahuje žádné opakovatelné pravidlo“, že „nemá právně-normativní obsah, v důsledku čehož neplní funkci právního předpisu“ (bod 25 in fine), vzápětí se však napadené usnesení vlády o vyhlášení nouzového stavu klasifikuje tak, že „představuje „akt vládnutí“, který má normativní dopad“ (bod 26 in principio). Podobných rozporů je pak v usnesení celá řada. Např. v bodě 31 je ze strany Ústavního soudu výslovně konstatováno, že vláda publikovala rozhodnutí o nouzovém stavu ve Sbírce zákonů jako usnesení v rozporu s čl. 12 ústavního zákona o bezpečnosti).

Jak ve svém odlišném stanovisku uvádí soudkyně Tomková: „vyhlášení nouzového stavu představuje významnou změnu poměrů v zemi. Pominu-li skutečnosti ex lege nastávající s vyhlášením nouzového stavu bez dalšího (po dobu trvání nouzového stavu se např. nekonají místní a krajská referenda; § 5 odst. 2 zákona o místním referendu, § 5 odst. 2 zákona o krajském referendu), nouzový stav především svěřuje významné kompetence do rukou vlády (viz např. § 6 krizového zákona), ale i jiných orgánů veřejné moci (z mnoha viz např. § 14 zákona o úřednících územních samosprávných celků). Nouzový stav je také součástí skutkové podstat některých trestných činů (viz např. § 384 trestního zákoníku), umožňuje zpřístupnit utajované informace osobám, které k tomu běžně nejsou oprávněny (§ 60 zákona o ochraně utajovaných informací), je předpokladem pro změnu okamžiku nabytí účinnosti právních předpisů (§ 3 zákona o Sbírce zákonů a o Sbírce mezinárodních smluv) i pro mimořádné odchylky od postupů stanovených stavebním zákonem (§ 177 stavebního zákona), a tak by se dalo ještě velmi dlouho pokračovat.“ Skutečně tedy jde o akt vládnutí bez dopadů na práva a svobody osob, jak uvádí ÚS?

Argumentace v usnesení Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 8/20, o které své rozhodování opírá soud prvního stupně, je zcela nepřesvědčivá. Ústavní soud ve shodě s rozsudkem Městského soudu v Praze sp. zn. 14 A 41/2020 ze dne 23. dubna 2020 dospívá k závěru, že opatření vydávaná v posledních týdnech ze strany ministerstva zdravotnictví, jsou opatřeními obecné povahy. Na tom se tedy všichni shodneme.

Pak je ovšem neudržitelný závěr, že pokud takřka totožné opatření (opatření s totožným obsahem) vydá vláda, už najednou o opatření obecné povahy nejde, ale půjde najednou o právní předpis sui generis. Tady je na místě připomenout úsloví, které sám Ústavní soud s oblibou ve své rozhodovací praxi využívá a podle kterého „Když něco vypadá, plave a kváká jako kachna, bude to patrně kachna.“

Podanou kasační stížnost se souhlasem klienta zveřejňujeme zde.