Po smělé myšlence Rekonstrukce státu na vytvoření nového krizového zákona v tom nejnevhodnějším čase přišla vláda se svým vlastním nápadem, jak si uzurpovat moc ve státě a zničit demokracii. Jedná se o novelu zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví. Pod sepranou rouškou zájmu o naše životy se Andrej Babiš pokouší upevnit svoje pozice a stát se neomezeným diktátorem České republiky. Tomáš Sokol k tomu řekl, že střízliví poslanci mu návrh zákona odmávnout nemohou. Uvidíme, kolik máme ve Sněmovně příčetných lidí a kolik z nich už od května nemusí nosit roušku.
Je více než jasné, že Babišova vláda zneužívá stav legislativní nouze víc, než je přípustné v demokratickém právním státě. Nejen, že docílila toho že se vyjukaní poslanci sami a dobrovolně rozpustili a začali se scházet v jakémsi omezeném počtu, což znemožnilo poslancům, aby hlasovali v souladu se svým slibem (jsme zvědaví, jak toto budou svým voličům jednou vysvětlovat, že nechali za sebe hlasovat stranické kolegy), současně Sněmovnu donutila, ač není vůbec zřejmé, zda k tomu byly splněny podmínky, hlasovat ve „zkráceném procesu“, který mimořádně a velmi závažně omezuje práva demokratické opozice a redukuje projednání návrhů zákonů na pouhé zdvihání rukou bez diskuse a bez toho, že by zákony připravoval někdo, kdo legislativní práci alespoň trochu rozumí. Přitom se jedná o zákony, které mají naše životy výrazně ovlivnit. Některé zásahy budou dokonce nevratné, jestliže by se Babišovi podařilo schválit např. chystanou novelu zákona, která dá ministrovi zdravotnictví nad poddanými prakticky neomezené pravomoci.
Za běžného stavu věcí by bylo nemyslitelné, že by ministr zdravotnictví takové pravomoci dostal bez tuhých bojů a bez toho, že by se o návrhu zákona vedly sáhodlouhé diskuse, jak si taková věc zaslouží. Jak absurdní je to nápad, si přečtěte třeba na Advokátním deníku. Za „nouzového stavu“ vyvolaného a uměle prodlužovaného naší vládou je ale možné cokoli. Přitom samotný ústavní zákon o bezpečnosti České republiky č. 110/1998 Sb. vůbec nedovoluje, aby se v nouzovém stavu projednávaly návrhy zákonů ve zkráceném procesu. Jeho čl 8 odst. 1 to umožňuje jen ve stavu ohrožení státu a válečném stavu. To jsou stavy od toho nouzového odlišné a neskonale závažnější.
Zkrácený režim má dle čl. 8 odst. 2 zvláštní podobu: Sněmovna se musí o takovém návrhu usnést do 72 hodin od jeho podání a Senát do 24 hodin od jeho postoupení Poslaneckou sněmovnou. Jestliže se Senát v této lhůtě nevyjádří, platí, že je návrh zákona přijat. Vidíte, že jde o mimořádné situace, kdy je nutné reagovat skutečně rychle. A je zjevné, že naprosté pominutí veškerých demokratických pravidel nelze podle ústavního zákona zneužít jen tak pro nic a za nic.
Ve válce samozřejmě nejsme, i když by si to podle vlastních vyjádření mnozí politikové přáli. Urputné souboje s neviditelným nepřítelem se jako válka fakt, ale fakt nepočítají. Když vládě neumožňuje dělat psí kusy s naším právním řádem ústavní zákon, kde tedy bere oprávnění jednat zbrkle a bez ladu a skladu?
Vláda vychází z Jednacího řádu Poslanecké sněmovny (zákon č. 90/1995 Sb.). Proces se označuje jako zákonodárný proces ve stavu legislativní nouze a je upraven v § 99 daného zákona. Umožňuje Sněmovně, aby za mimořádných okolností, kdy jsou zásadním způsobem ohrožena základní práva a svobody občanů nebo bezpečnost státu nebo kdy státu hrozí značné hospodářské škody, vyhlásil předseda Sněmovny na návrh vlády stav legislativní nouze na určitou dobu. Sněmovna může stav legislativní nouze zrušit nebo omezit dobu, na niž byl vyhlášen.
Před projednáním pořadu schůze musí Sněmovna posoudit, zda stav nouze trvá. Pokud dojde k závěru, že ne, může stav legislativní nouze (pozor, nikoli nouzový stav – tyto dva stavy spolu nesouvisí) zrušit. Základní otázka tedy je – trvá ještě nyní stav legislativní nouze? Těžko. Sněmovna by tedy neměla dále projednávat návrhy zákonů zkráceně. To za prvé.
Za druhé musí Sněmovna před projednáváním každého vládního návrhu zákona ve stavu legislativní nouze posoudit, zda jsou mimořádné důvody pro jeho projednání ve zkráceném jednání. Pokud pro tento mimořádný proces nejsou důvody, zákon musí být projednán řádně! Znamená to, že ne každý návrh zákona má být projednán ve stavu legislativní nouze, i když je tento vyhlášen. Zvláště to nesmí být takové zákony, které nesměřují k řešení akutních a jinak zvládnutelných situací nebo třeba k vyřizování politických či podnikatelských účtů.
Stavu legislativní nouze se samozřejmě nepokusil zneužít jen Babiš. Napadne to asi každého premiéra – je to totiž dobrá cesta, jak efektivně vyšachovat opozici. Proto máme k danému problému jeden moc povedený nález Ústavního soudu. Pojďme se na něj podívat zblízka:
Ústavní soud mj. říká: „Ústavní soud musel v této souvislosti přihlédnout i k tomu, že ústavní pořádek explicitně připouští možnost projednat vládní návrh zákona ve zkráceném jednání pouze na základě čl. 8 ústavního zákona č. 110/1998 Sb., o bezpečnosti České republiky, a to v době stavu ohrožení státu nebo válečného stavu. Stanoví-li tedy ústavní pořádek takovouto možnost pouze v jediném případě, je zřejmé, že za jiných situací to obecně možné není. Nejde přitom o mezeru v Ústavě České republiky, pokud ústavní pořádek možnost projednat návrh zákona ve zkráceném jednání zná. Ústavodárce se toliko rozhodl tuto možnost připustit jen v extrémních a mimořádných situacích. Lze sice připustit, že na úrovni zákona (jednacího řádu) se zakotví další případy, kdy lze zákony projednat ve zkráceném řízení (legislativní nouze), avšak protože jde o úpravu praeter constitutionem a protože smyslem ústavněprávní reglementace zkráceného projednávání je ochrana práv a principů ovládajících legislativní proces v demokratickém právním státě, využití institutu legislativní nouze je možné jen za předpokladu širokého konsenzu v Parlamentu (aklamace, případně alespoň taková většina, která je srovnatelná s většinou vyžadovanou k přijetí ústavního zákona) anebo (a) jen tehdy, kdy typová závažnost situací, v nichž bude legislativní nouze použita, odpovídá závažností situacím, s nimiž počítá ústavní pořádek pro zkrácené projednání návrhu zákona (stav ohrožení státu, válečný stav).“
Víme, že zpočátku se Poslanecká sněmovna na nutnosti vyhlášení nouzového stavu a na stavu legislativní nouze shodla. Tato shoda však postupně při každé další žádosti vlády o prodloužení nouzového stavu oslabuje. Proto je nutno ji nepochybně znovu a znovu vyhodnocovat s každým hlasováním o jednotlivém vládním návrhu zákona. Jakým směrem by se úvahy poslanců měly ubírat, nastínil Ústavní soud: „Posouzení povahy hrozících škod není exaktně kontrolovatelné, jejich vznik a rozsah se pohybuje jen v rovině pravděpodobných tendencí a vyžaduje vážení řady skutečností nebo souvislostí – např. zájmů jednotlivých dotčených subjektů, dopady z hlediska veřejných financí, vnitropolitické a zahraničněpolitické souvislosti. Z povahy věci přitom může být v řadě případů nezbytné reagovat bezprostředně bez toho, aby byly známy všechny relevantní informace, jež by jinak mohly případný závěr o důvodnosti přijetí zákona ve zkrácené proceduře relativizovat. Právě s ohledem na tyto souvislosti je posouzení uvedených okolností svěřeno v první řadě vládě, jejíž žádostí je vyhlášení stavu legislativní nouze podmíněno, protože lze předpokládat, že právě vláda je s ohledem na svoji působnost a rozsah kompetencí nejvhodnějším orgánem pro to, aby dokázala dostatečným způsobem a v relativně krátkém období vyhodnotit závažnost určitých okolností, a to i při případném omezeném rozsahu informací, a na jejich základě posoudit důvodnost urychleného projednání určitého návrhu zákona ve stavu legislativní nouze.“
Úsatvní soudci dále zdůraznili: „Jak již bylo uvedeno, byť je institut vyhlášení stavu legislativní nouze výhradně zákonným institutem, je třeba jej vykládat prizmatem principů, které jsou odvoditelné od normativního principu demokracie (čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky), a proto musí být podmínky vyhlášení stavu legislativní nouze interpretovány velmi restriktivně. Důvody jeho aplikace musí být nesporně legitimní a ústavně aprobovatelné, jejich hodnocení musí podléhat nejpřísnějším měřítkům. Za účelem zamezení svévole (či zvůle) vládnoucí většiny musí být takové důvody podrobně, řádně a přezkoumatelně vyloženy tak, jak to vyžaduje doktrína omezování základních práv a jak plyne z idejí nároků kladených na spravedlivé rozhodování. Stejně přísnými měřítky, jsou-li již konkrétní důvody vyhlášení stavu legislativní nouze posouzeny jako legitimní a ústavně aprobovatelné, je pak nezbytné poměřovat i respektování všech svrchu zmíněných práv a principů ovládajících legislativní proces tentokrát již v rámci procedury předvídané pro stav legislativní nouze. Zejména proto, že v jejím rámci dochází jednak ke zřetelnému zkrácení legislativních procedur a omezení práv parlamentní opozice, jakož i k relativizování demokratických principů řádného legislativního procesu, a proto jakékoliv jejich další krácení či omezování práv a principů je třeba považovat za mimořádně závažné, neboť hrozí popření práv opozice, jakož i demokratického principu, což by mohlo ovlivnit vážně a trvale samu kvalitu demokracie přinejmenším v její sociální percepci občanskou společností...
Konkrétně je třeba zdůraznit, že podmínkou vyhlášení stavu legislativní nouze není jen hrozba určitých negativních důsledků, ale především existence mimořádné okolnosti, která má potenciál ohrozit základní práva a svobody zásadním způsobem anebo kdy státu hrozí značné hospodářské škody (§ 99 odst. 1 JŘPS). Za mimořádnou okolnost (posuzováno prizmatem ústavních principů) je možno považovat jen takovou okolnost, která se zjevně vymyká běžnému průběhu politických procesů vnitřních i vnějších, anebo může jít o okolnost, kterou představují přírodní katastrofy. Právě ona mimořádnost odůvodňuje nezbytnost bezprostřední reakce ze strany zákonodárce a s tím související omezení ústavních principů, jež se vztahují k parlamentní proceduře. Závěr o existenci této mimořádné okolnosti tak musí mít rozumný základ a musí být podložen skutkovými okolnostmi. Její typová závažnost musí být přitom srovnatelná s čl. 8 ústavního zákona o bezpečnosti České republiky.
Samotnou důvodnost vyhlášení stavu legislativní nouze je nezbytné posuzovat s ohledem na dobu rozhodování a rozsah informací, jež byly v této době k dispozici. Dále je nezbytné poměřovat též intenzitu důvodů stavu legislativní nouze ve vztahu k omezení dotčených ústavních principů, neboť zájem na zabránění nebo odstranění jejích důsledků by měl s ohledem na chráněné hodnoty podle § 99 odst. 1 JŘPS v konkrétním případě převážit nad zájmem na řádném průběhu legislativní procedury. Musí být zřejmé, jaké konkrétní důsledky hrozí podle vlády pro hodnoty vymezené v tomto ustanovení, tedy co odůvodňuje závěr o hrozbě značných hospodářských škod nebo ohrožení základních práv a svobod nebo bezpečnosti státu. Tyto důvody přitom nesmí být svévolné a konkrétní návrh zákona, jehož projednání ve zkráceném jednání vláda navrhuje, musí představovat vhodný prostředek k zamezení vzniku či trvání předmětného ohrožení veřejného zájmu.“
Poslanci jistě nejsou v zásadní tísni, mrtvé prakticky nemáme, na výbuch nezvladatelné epidemie, kterou bychom mohli přirovnat k ráně morové, to určitě ani podle vyjádření mnoha odborníků nevypadá. Ministerstvo zdravotnictví má již dnes velmi dobré nástroje k regulaci epidemií ve stávající podobě zákona o ochraně veřejného zdraví. Kde jsou tedy důvody pro to, aby se bez široké debaty projednal natolik zásadní návrh zákona, jakým je novela zákona o ochraně veřejného zdraví? Proč takový kalup? Opravdu bude možné nahlédnout na rozhodování skrze požadavky Ústavního soudu a říci si, že byly všechny splněny? Těžko. Vlastně – dost těžko.
Máme proto lepší nápad: než aby poslanci ve spěchu a zmatku odmávli jakoukoli legislativní zrůdnost, kterou přinese do Sněmovny Babiš nebo jeho poskoci, měli by využít úplně jiný nástroj, který jim Jednací řád dává, a to vyslovení nedůvěry téhle vládě uzurpátorů českých občanů.
Po vzoru našeho premiéra se i my na závěr obracíme na všecky svaté a zvláště na Václava: Stůjte při nás, ať se na tuhle naši zemi nikdy nic hrošího než koronavirus nepřiřítí. Neschopní lidé, kteří stojí v čele státu, by přivedli tvůj národ k úplné zkáze. Nepomohli by mu ani Blaničtí rytíři.