Naše ministryně spravedlnosti (jak absurdní, že) je opravdu zajímavá osoba. Její mediální sláva poté, co se sprostě navážela do soudce Výborného a dokonce i do podnikatelů, kterým drze doporučovala, že měli mít připravenu vatu (jako kdyby snad podnikání rozuměla!), nehasne a zřejmě jen tak neskončí. K dobru jí budiž přičtena aspoň jedna jediná věc: zpropagovala mezi podnikateli otázku náhrad škod za všechna opatření, která stát vydal bez řádného zdůvodnění a bez toho, že by zhodnotil jejich dopady na ekonomiku a celou společnost. Za podnikatele, kterým stát srazil vaz, děkujeme.

Ministryně samozřejmě lhala, když tvrdila, že na náhrady škod není žádný nárok. Nárok je, ale stát se ho pokusil zkomplikovat a znemožnit tak podnikatelům, aby na náhrady škod dosáhli. Není žádná pravda, že škodu nezpůsobil stát. Je to právě naopak, kdyby nedošlo na nesmyslné vypnutí státu, nemuselo dojít ke škodám a podnikatelé nemuseli v červených číslech zapisovat tak strašlivé ušlé zisky. Je to tedy jen a jen stát, kdo svými opatřeními škody způsobil. Otázkou jen zůstává, jak se náhrad podnikatelé domůžou.

Domníváme se, že poté, kdy stát postupoval úmyslně nezákonně, nepřipravil žádnou analýzu ani plán, doslova zlomil podnikatelům vaz, neposkytl jim prakticky žádnou pomoc a vystupoval vůči nim mimořádně dehonestujícím způsobem (kdy je například ministryně financí Alena Schillerová označila za černé pasažéry), neexistuje morální důvod, proč stát o náhradu škody nežalovat. Je to naopak jediná cesta, jak vládě ukázat, že si nesmí dovolit jednat tak, jak se jí zamane, ale vždy a jedině v mezích zákonů, kterými je bezpodmínečně při svém postupu vázána.

Jednodušší způsob – zákon č. 82/1998 Sb.

Protože byla opatření vydávána podle dvou zákonů, bude se postup lišit podle toho, za které období půjde. Začneme tím, které je pro podnikatele příznivější. Každý dnes ví, že se vláda pokusila hrozby náhrady škod zbavit, a proto převedla všechna přijatá opatření pod zákon č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví. Tento úskok se jí ale šeredně nevyplatil, neboť Městský soud v Praze jasně řekl, že když chce mít vláda nouzový stav, musí jednat podle zákona č. 240/2000 Sb., krizového zákona.

Vláda se následně vrátila ke krizovým opatřením, ale nemůže se už zbavit povinnosti uhradit vzniklou újmu, a to jak škodu, tak ušlý zisk (!) podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem.

Podle tohoto zákona mají podnikatelé povinnost prokázat, jaká škoda jim vznikla, popř. musí prokázat, jaký byl ušlý zisk. A to je prakticky všechno, protože to, že šlo o nezákonná „rozhodnutí“ již potvrdil soud.  To, že existuje přímá souvislost mezi mimořádnými opatřeními a vzniklou újmou je nabíledni.  Stát skutečně bude jen obtížně fabulovat, že za něco může virus, protože odpovědnost podle zákona č. 82/1998 Sb. je odpovědností objektivní. Je jedno, proč stát reagoval, důležité je, že jsou opatření nezákonná. Musíme mít pořád na paměti, že je to skutečně a jedině chyba státu, neboť mu nic krom jeho vlastní neschopnosti a zlé vůle nebránilo postupovat v souladu s ústavním pořádkem a zákony.

Při postupu podle zmíněného zákona se podnikatelé musí obrátit na Ministerstvo zdravotnictví s žádostí o náhradu vzniklé újmy. Je logické, že to bude krok zcela zbytečný, nicméně zákon jej vyžaduje. Když Ministerstvo zdravotnictví podnikatelům nic nevyplatí do půl roku, musí se obrátit na soud. Dobrá zpráva je, že v tomto případě je soudní poplatek jen 2000,- Kč bez ohledu na žalovanou částku.

Tento postup je možné uplatnit u období, ve kterém bylo podnikání omezeno opatřeními ministerstva, tedy od 24. 3. do 23. 4. 2020. Dvě z opatření ministerstva zdravotnictví byla výslovně zrušena jako nezákonná. Domníváme se, že nezákonnost se v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu vztahuje také na související opatření, která nemohla být zrušena z toho důvodu, že je stihlo zrušit samo ministerstvo.

Další dobrou zprávou pak je, že stát by měl (a v podstatě musí, protože se má chovat jako řádný hospodář) vymáhat po těch, kdo škodu zavinili, tzv. regresní nárok. V tomto případě by měl stát vymáhat škodu nejspíše po ministru zdravotnictví, možná ale i po celé vládě, která rozhodnutí ministra posvětila svým usnesením. I to bude jistě předmětem zajímavého soudního sporu.

Zdůrazňujeme, že pro postup podle zákona č. 82/1998 Sb. existuje bohatá judikatura příznivá pro občany. Jednoznačně doporučujeme podnikatelům se o získání náhrady újmy za období platnosti mimořádných opatření doporučujeme pokusit.

Obtížnější způsob – podle zákona č. 240/2000 Sb.

Za první krizová opatření a za krizová opatření přijímaná po rozhodnutí soudu už bude těžší domoci se náhrady škod, a to hlavně proto, že se zde bude s největší pravděpodobností platit o dost vyšší soudní poplatek – nejspíše půjde (s některými výjimkami) o 5 % z částky, kterou by podnikatelé jako náhradu škody chtěli vyplatit.

V případě krizových opatření zatím nejde o nezákonná rozhodnutí (ale co není, ještě může být – soudy zatím definitivně nerozhodly) a škodu je možno vymáhat v souladu s § 36 zákona č. 240/2000 Sb., krizový zákon.

Rozhodně ani zde neplatí, že by se snad měla hradit jen jakási náhrada za zabrání nemovitého majetku a podobné nesmysly, které se snažil stát v médiích prosadit (tuto situaci krizový zákon také upravuje, ale jako zvláštní postup). Hradí se vzniklá škoda, jen ušlý zisk zde bude sporný. Stát se samozřejmě bude snažit tvrdit, že by třeba do hospod lidé nechodili z obavy před virem, nicméně přeplněné zahrádky tomu nenasvědčují. Je ale jasné, že spory budou složité a dlouhé a každý podnikatel by měl být důkazně dobře připraven.

Také v případě krizového zákona je odpovědnost státu objektivní, odpovědnosti se může zprostit jen tehdy, pokud by si poškozený způsobil škodu sám.

Nárok s uvedením důvodů uplatňuje právnická nebo fyzická osoba písemně u příslušného orgánu krizového řízení do 6 měsíců od doby, kdy se o škodě dozvěděla, nejdéle do 5 let od vzniku škody, jinak právo zaniká. Orgán krizového řízení může v případech hodných zvláštního zřetele přiznat náhradu škody i po uplynutí termínu k podání žádosti nebo i bez podání žádosti, ale nejdéle do 5 let od vzniku škody.

V komentáři[1] se k této odpovědnosti za škodu uvádí:

„Uvedené ustanovení zakládá speciální odpovědnost státu za škodu, a je v něm tak KriZ speciální normou obsahující zvláštní skutkovou podstatu odpovědnosti státu za škodu, která se řídí tímto zákonem, nikoliv zákonem č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, či obecným předpisem. Odpovědnost je založena bez ohledu na zavinění (tzv. objektivní odpovědnost) a na rozdíl od uvedeného zákona nevyžaduje, aby škoda byla vyvolána nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem. Jak je uvedeno v rozsudku NS 25 Cdo 3798/2007, tato speciální odpovědnost je založena na současném splnění předpokladů, jimiž jsou 1. provedení krizového opatření, 2. vznik škody a 3. příčinná souvislost mezi krizovým opatřením a vznikem škody. Stát se může odpovědnosti zprostit, prokáže-li (důkazní břemeno leží na něm), že poškozený si způsobil škodu sám. Pokud poškozený svým jednáním částečně přispěl ke vzniku škody, náhrady škody se rozdělí mezi škůdce a poškozeného v poměru, v jakém kdo vznik škody zavinil.

Za škodu vzniklou v příčinné souvislosti s krizovým opatřením odpovídá stát, nikoliv orgán krizového řízení. Ve sporu o náhradu této škody vystupuje za stát v občanském soudním řízení MV (viz rozsudek NS 25 Cdo 1649/2007). Důvodem je skutečnost, že KriZ nevymezuje OSS příslušnou za stát vystupovat v řízení o nároku podle tohoto ustanovení. Proto s ohledem na § 12 odst. 1 písm. m) kompetenčního zákona je třeba jednat s MV, které je mimo jiné pro krizové řízení. Tento závěr vyplývající z rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1649/2007 považujeme za diskutabilní. Souhlasíme s tím, že MV je OSS, která je oprávněna vystupovat v této oblasti za stát v občanském soudním řízení. Zcela jistě to bude platit v případě krizových opatření nařizovaných např. hejtmanem kraje, protože odpovědnost v tomto případě také nese stát. Nevidíme však důvodu, proč by zastupování MV za stát bylo v těchto věcech generální. KriZ počítá s nařízením zvláštních krizových opatření za krizového stavu (za stavu nebezpečí, nouzového stavu a stavu ohrožení státu), k nimž jsou oprávněni MZdr, MD nebo MPO. Pokud některé z těchto ministerstev nařídí tato zvláštní krizová opatření, pak podle našeho názoru bude onou OSS, která bude zastupovat stát – Českou repliku v občanském soudním řízení o žalobě o náhradu škody. To samé platí o krizových opatřeních nařizovaných vládou. Jsme toho názoru, že v takovém případě bude v řízení před soudem za stát jednat ÚV ČR. Ten je OSS a ÚSÚ, jež podle kompetenčního zákona mj. plní úkoly spojené s odborným, organizačním a technickým zabezpečením činnosti vlády a jejích orgánů. Vedoucího ÚV ČR jmenuje a odvolává vláda. Ten pak řídí činnost ÚV ČR. V organizační struktuře působí Odbor pro obranu a bezpečnost, který také vykonává funkci sekretariátu BRS a který rovněž v součinnosti se členy BRS informuje předsedu vlády a BRS o vzniku krizové situace a o jejím dalším průběhu. Současně připravuje podklady vládě, případně předsedovi vlády pro vyhlášení nouzového stavu, tedy i návrh krizových opatření. ÚV ČR je tedy OSS, která je zcela kompetentní jednat jménem státu v občanském soudním řízení o náhradě škody ve smyslu tohoto ustanovení.

Podmínky pro přiznání náhrady škody, které jsme výše uvedli, platí i pro případ škody způsobené OKŘ v souvislosti s cvičením, které nařídily k prověření připravenosti na řešení krizových situací.

O škodu mohou žádat právnické a fyzické osoby, jímž byla způsobena škoda v příčinné souvislosti s nařízeným krizovým opatřením nebo nařízeným cvičením.

V případě škody způsobené fyzické nebo právnické osobě OKŘ jinak než krizovými opatřeními či cvičeními bude třeba postupovat podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád). Přitom se bude muset jednat buď o nesprávný úřední postup, nebo nezákonné rozhodnutí (toto se vztahuje např. na řízení o přestupcích; vedení evidence o přechodném pobytu osob v rozporu se zákonem; rozhodnutí o stavu nebezpečí nebo o nouzovém stavu či stavu ohrožení státu atd.).“

Tento postup je možné uplatnit od vyhlášení prvních vládních opatření do 24. 3. 2020, 6.00 a pak zase od 24. 4. 2020 do ukončení nouzového stavu dne 17. 5. 2020.

Pokud jde o opatření ministerstva zdravotnictví účinná od 18. 5. 2020, tak podnikatelé, kteří jsou danými opatřeními dotčeni, se mohou obrátit na soud s návrhem na jejich zrušení.

Poznámky:

[1] VANÍČEK, Jiří. Krizový zákon: komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2017. Komentáře (Wolters Kluwer ČR). ISBN 978-80-7552-787-5.