Proč český Ústavní soud odmítá rozhodovat o nouzovém stavu?

Jak informuje ECHR Blog, řada mezinárodních institucí zdůraznila význam parlamentního a soudního dohledu nad vnitrostátními naléhavými politikami. Například generální tajemník Rady Evropy poznamenal, že jakákoli nouzová opatření „by měla být v souladu s ústavou […] a případně podléhat přezkumu ústavním soudem“.[1] Benátská komise zdůraznila význam parlamentního dohledu a soudního přezkumu, pokud jde o vyhlášení a prodloužení nouzového stavu.[2] Podobně OBSE požaduje silnější parlamentní dohled nad mimořádnými opatřeními.[3] OSN pak zdůraznila parlamentní kontrolu jako osvědčený postup a kritizovala slabý domácí dohled nad opatřeními exekutivy.[4]

Parlamentní kontrola však v mnoha státech nestačí, zvláště je-li nastavena tak nedostatečně jako v ČR, kde se projevil ústavněprávní deficit v zákoně o bezpečnosti ČR, na který už na počátku nouzového stavu poukázal ústavní právník Zdeněk Koudelka: „Vláda má zpravidla i většinu v Poslanecké sněmovně. Proto nelze očekávat, že se sněmovna vládě vzepře.“[5] Je proto zjevné, že v Česku se právní stát bez opory v Ústavním soudu neobejde.

Evropské vnitrostátní soudy již tuto funkci strážce právního státu v mnoha případech plní a brání výkonné moci v uplatňování různých protiprávních mimořádných opatření. Například ústavní soudy v Německu,[6] Kosovu[7] a Bosně a Hercegovině[8] nedávno prohlásily konkrétní opatření týkající se COVID-19 za protiústavní. Podobně zrušil opatření v podobně zákona ústavní soud na Slovensku[9] a prezident zahájil již v březnu 2020 řízení před ústavním soudem v Bulharsku[10]. V těchto zemích evidentně existuje přesvědčením že jen přezkum ze strany soudů může zajistit, aby se vnitrostátní politiky bojující proti pandemii nezneužívaly nebo nepřekračovaly rámec toho, co je nezbytné.

V ČR je nutno konstatovat, že vůbec dosud nedošlo k přezkoumání souladu vyhlášení nouzového stavu se zákonem či ústavním pořádkem ČR a s výjimkou dvou rozhodnutí Městského soudu v Praze (zde a zde) ani žádných opatření exekutivy. Je zřejmé, že Ústavní soud v rozporu s výše citovanými doporučeními a mezinárodními závazky ČR dosud rezignoval na jakýkoli věcný přezkum. Přitom podle čl. 1 odst. 2 Ústavy „Česká republika dodržuje závazky, které pro ni vyplývají z mezinárodního práva.“ Nedošlo ale ani k přezkumu vyhlášení nouzového stavu ze strany Poslanecké sněmovny či např. ustanovení parlamentní komise, která by takový přezkum aspoň částečně realizovala. To je jasné, že se nic takového nestalo. Vždyť vláda má většinu, podporu komunistů a SPD, tak o jaké kontrole se bavíme?

Jak se může stát, že za této situace české soudy, zejména pak soud ústavní, rezignují na své povinnosti a svoji roli? Copak si soudci skutečně myslí, že je možné, aby vláda vyhlásila nouzový stav kdykoli se jí to zlíbí? Aby tak učinila bez jakékoli kontroly a jakýchkoli podkladů? V odpovědi ze dne 11. 5. 2020 na žádost o informace, kterou podal a na svém facebookovém profilu zveřejnil advokát Mgr. Vítězslav Dohnal mu bylo sděleno, že „k usnesení vlády č. 194 ze dne 12. března 2020 o vyhlášení nouzového stavu neeviduje Úřad vlády oficiální podkladový dokument.“ Opravdu je možné takto realizovat moc výkonnou bez ohledu na základní práv a svobody? Tentokrát jsme měli totální omezení lidských práv kvůli ne příliš vážné epidemii v některých regionech Itálie. V Česku se nedělo vůbec nic. Co bude vládě stačit příště? Zemětřesení v Turecku? Co když se stane něco vážnějšího u nás? Co když bude extrémní sucho kvůli tomu, jak neodpovědně naše vláda hospodaří? Co bude pak?

Odmítavá usnesení Ústavního soudu nám nedávají smysl. Evidentně ale nejsme jediní, kdo nerozumí závěrům Ústavního soudu vyjádřeným např. v usnesení Pl. ÚS 11/20. Jak napsal advokát Mgr. Ludvík Novotný: „Ústavní soud tedy tvrdí, že pokud vláda zakáže pohyb a pobyt na všech místech mimo bydliště bez ochranných prostředků dýchacích cest, je předmět regulace obecný, ale když totéž stanoví Ministerstvo zdravotnictví, je již předmět regulace konkrétní. Chápe to někdo? Já nikoli.“[11]

Zvláštně se v souvislosti s výskytem smrtelně nebezpečného viru Ústavní soud zachoval i co se týče pravidel pro jeho fungování. Neuvěřitelně drsně omezil svoji činnost a soudci se zamčeli za dveřmi svých domovů. K tomu, aby se přestalo řádně pracovat, stačilo úplně obyčejné opatření předsedy Rychetského (zde a zde), žádný zákon nebo něco podobného. Tato opatření předseda vydal bez jakéhokoli zákonného zmocnění. Samozřejmě tím zasáhl do práv občanů, zejména pak do práva na veřejné vyhlášení nálezů. Opatření byla zrušena až v květnu.

Zavádíme snad novou tradici, kdy náš nejdůležitější soud nemusí svá rozhdonutí vyhlašovat veřejně? Stačí webová stránka? Přitom sám Ústavní soud, jak už má ve zvyku, vzletně konstatoval v jednom ze svých nálezů (sp. zn. Pl. ÚS 28/04): „Obecné právní vědomí tradičně vnímá právo na veřejné projednání věci jako nástroj veřejné kontroly justice. Účelem veřejného jednání „jest, aby se každý přesvědčiti mohl o tom, jak ze strany státu koná se spravedlnost, kteroužto kontrolou obecenstva nemožnou se stává všeliká strannost soudců“ (srov. heslo „Veřejný“, in: Riegrův slovník naučný, IX, Praha 1872, str. 997).“ Stačí, aby se objevil vir a už to neplatí?

My si ale myslíme, že pokud zákon nedává takovou možnost jiným soudům, které přece jenom nějak pokračovaly ve své činnosti a pokud současně neexistuje zvláštní pravidlo pro Ústavní soud, tak se měly nálezy nadále vyhlašovat zákonným způsobem, tedy tak, aby stěžovatelé měli možnost se tohoto vyhlášení účastnit. Za popření jakékoli odůvodněnosti opatření předsedy Ústavního soudu pak považujeme to, že nálezy se standardním způsobem vyhlašovat nemohly, když však šlo o vyhlášení docela obyčejného odmítavého usnesení Pl. ÚS 8/20 na konci dubna, bylo toto usnesení vyhlášeno za přítomnosti médií, která ústavní soudci (na rozdíl od stěžovatelky) k vyhlášení pozvali. Dává to nějaký smysl? Nebo snad od novinářů koronavirus nehrozí, ale od stěžovatelů ano?

Nouzový stav skutečně znamená jedině nouzi lidských práv, která již nikdo nechrání. Ústavní soudci rezignovali na i na pravidla týkající se nestranného soudnictví (ať již jde o to, že nestranným je údajně i soudce, který podá podnět ke kárnému postihu právního zástupce stěžovatelky, nebo to, že předseda Ústavního soudu veřejně informuje o tom, jak Ústavní soud rozhodne ještě předtím, než se tak stalo). Přestala platiti veškerá pravidla, která jsme tak pracně nastavili? Může exekutiva do slova a do písmene cokoli a nikdo ji neohlídá? Nejsou snad už občané nad státem?

Přes tyto málo nadějné vyhlídky jsme se pokusili ještě jednou se ohledně nouzového stavu na Ústavní soud obrátit. Společně se skoro 60 stěžovateli jsme podali ústavní stížnost, kterou namítáme porušení pozitivních závazků státu. Stát nám slíbil, že se k nám bude chovat slušně, že bude respektovat pravidla a že nám poskytne to, co potřebujeme k životu ve společnosti – fungující zdravotnictví, školství, sociální systém. Taky nám slíbil, že můžeme podnikat a živit se prací nebo svobodně opustit jeho hranice. My za to respektujeme jeho zákony a platíme daně. Najednou se ale ta silnější strana rozhodla porušit společenskou smlouvu. Obrátit se na Ústavní soud je pro občany poslední možností, jak stát donutit „k poslušnosti“.

Že jsme nepoučitelně naivní a hloupě věříme ve spravedlnost, ukazují první reakce ústavních soudců. Soudce Šimíček nám předběžně sdělil, že je náš návrh věcně neprojednatelný. Soudce David pak 4 ze stížností, které byly přiděleny jemu, rovnou hodil do koše. Má přece dost důležitější práce! Koho by zajímali nějací rozrušení občané. Vždyť je pořád co jíst a co pít, tak jakápak svoboda.

Pro soudce Šimíčka jsme tedy podali doplněnou stížnost. Také za ostatní stěžovatele jsme rozšířili argumentaci a doplnili podrobný petit.

Aktualizace: