S velkým zájmem a chutí jsme si v nejnovějším Bulletinu advokacie přečetli příspěvek od advokátky Aleny Bányaiové s názvem „Návrh nového stavebního zákona – experiment pro vzduchoprázdno“.

Doporučujeme všem starostkám a starostům a také zastupitelům, kteří se zajímají o územní rozvoj obce a o možnosti jednat se stavebníky a s developery o budování veřejné infrastruktury.

Navrhovaná úprava plánovacích smluv byla mimořádně nevhodná již před vypořádáním připomínek. Nyní se propadla do ještě větší nesrozumitelnosti.

V článku jsou problematická zákoutí dobře popsána. Je z něj patrné, že by žádné město ani obec neměl nový stavební zákon nechávat chladným. Rozhodně není připraven v jejich prospěch.

Z článku vybíráme:

„Jak bylo řečeno, pro plánovací smlouvu jako smlouvu veřejnoprávní, uzavíranou mezi správním orgánem a soukromou osobou, by měl subsidiárně platit režim § 159 až 170 správního řádu. Návrh specificky stanoví jen tolik, že soulad plánovací smlouvy s právními předpisy nelze přezkoumat z moci úřední, tj. vylučuje použití § 165 správního řádu (§ 129 odst. 2 návrhu). Dále podle § 129 odst. 3 návrhu spory z plánovacích smluv rozhoduje Nejvyšší stavební úřad. Není jasné, proč je vyloučen přezkum zákonnosti uzavřených plánovacích smluv. Spíše se zdá, že jde o další projev toho, že smlouvy, jejichž obsah je upraven v návrhu, vůbec veřejnoprávními smlouvami nejsou. Konečně, vzhledem k převážně soukromoprávní povaze závazků, které strany plánovací smlouvy přejímají, se jako velice problematické jeví řešení sporů vzniklých z těchto smluv Nejvyšším stavebním úřadem. Nejvyšší stavební úřad je správním orgánem a spory řeší ve sporném správním řízení, řízení je jednoinstanční a následovat může žaloba proti rozhodnutí správního orgánu podle soudního řádu správního.

Z plánovacích smluv však mohou vznikat složité soukromoprávní spory, může jít o spory o vlastnické či jiné věcné právo k nemovitosti [viz § 128 odst. 1 písm. a) a c)], spory o zaplacení částek, k nimž se jedna či druhá strana zavázala [viz zmíněná ustanovení nebo písm. b), d) a e) čtvrtého odstavce § 128 návrhu]. Rozhodování těchto sporů správním orgánem ve správním řízení nemůže zajistit účinnou ochranu práv stranám sporu. Lze proto říci, že navrhovaná úprava je spíše odepřením spravedlnosti stranám sporů z plánovacích smluv a popřením jejich základních práv než čímkoli jiným. Na rozhodování sporů z plánovacích smluv zpracovatel návrhu ostatně pozapomněl při vymezení působnosti Nejvyššího stavebního úřadu; tato činnost není ve výčtu věcí svěřených tomuto orgánu uvedena (viz § 23 a 33 návrhu).“