O tom, že správní soudy zatím odmítají rušit mimořádná opatření ministerstva zdravotnictví nebo hygienických stanic jsme už psali. V pondělí se k zastáncům roušek na úkor lidských a občanských práv přidal Krajský soud v Ostravě, včera jsme obdrželi další kreativní rozsudek od Městského soud v Praze. Momentálně naše práva stojí a padají na Nejvyšším správním soudu, u kterého se shromáždily kasační stížnosti sepsané v rouškových sporech (a taky ta ve věci Ondřeje Dostála, kde se řeší, jestli je možné za nouzového stavu vydávat jen krizová opatření nebo také mimořádná opatření – ačkoli ono je to nakonec fuk, když mají stejný obsah).

Doufejme, že rozhovor se soudcem Josefem Baxou by mohl být příslibem toho, že se tento nejvyšší soud bude důkladně zabývat ústavními a zákonnými mezemi, ve kterých se smí exekutiva pohybovat. Je nezbytné, aby se soudci vyjádřili hlavně k onomu proklatému písmenu „i“, na základě kterého k celému „rouškohraní“ dochází. K problematičnosti zneužívání hodně obecného zmocnění se vyjádřil i advokát Zdeněk Koudelka.

Pražský senát 18A (předseda Mgr. Martin Lachmann a soudci Mgr. Jan Ferfecký a Mgr. Aleš Sabola) vynesl rozsudek, jehož odůvodnění si zaslouží publikaci.

Hlavní hygienik nebo ministr, to je fuk

„Již citovaný § 80 písm. g) zákona o ochraně veřejného zdraví svěřuje pravomoc k nařízení mimořádných opatření přímo odpůrci (Ministerstvu zdravotnictví), za něž je nepochybně oprávněn jednat vedoucí tohoto orgánu, tj. ministr zdravotnictví. Na uvedeném pak nic nemění ani navrhovatelem připomínaný § 80 odst. 8 zákona o ochraně veřejného zdraví, jenž lze vyložit
tak, že pokud hlavní hygienik jedná ve věcech ochrany a podpory veřejného zdraví, vystupuje jako orgán Ministerstva zdravotnictví (jeho úkony jsou přičitatelné odpůrci); z předmětného ustanovení však podle přesvědčení soudu v žádném ohledu nevyplývá, že v těchto věcech může jednat jen hlavní hygienik.“

Komentář: Ze zákona č. 258/2000 Sb. jasně vyplývá, že na úseku ochrany veřejného zdraví jsou pravomoci, včetně vydávání mimořádných opatření svěřeny hlavnímu hygienikovi. Územní plán také musí vydávat zastupitelstvo a nikoli starosta, ačkoli je právě on vrcholným představitelem obce. Veřejná správa si holt nikdy nemůže vymýšlet, kdo co udělá podle toho, jak se to zrovna hodí. Ze zákona naopak nevyplývá, že by měl pravomoc vydávat mimořádná opatření ministr. Ještě pořád, i když si to možná soudy nepřejí, platí zásada, že stát může činit jen to, co je mu výslovně dovoleno.

K § 69 odst. 1 písm. i) zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví soudci uvádí:

„Podle § 69 odst. 1 písm. i) zákona o ochraně veřejného zdraví, podle něhož bylo vydáno napadené mimořádné opatření, přitom platí, že mimořádnými opatřeními při epidemii nebo nebezpečí jejího vzniku je též zákaz nebo nařízení další určité činnosti k likvidaci epidemie nebo nebezpečí jejího vzniku [jiné než uvedené pod písm. a) – h)]. K tomu soud jen pro úplnost dodává, že předmětné zbytkové ustanovení nezmocňuje odpůrce k přijetí jakýchkoliv opatření, ale s ohledem na nezbytnost ústavně konformního výkladu (zákonné vymezení pravomoci a působnosti orgánu veřejné moci nemůže být vymezeno zcela nekonkrétním, vágním způsobem) jen takových, jež jsou svou povahou a intenzitou srovnatelná s opatřeními upravenými v předchozích písm. a) – h); této podmínce přitom povinnost nosit ochranné prostředky dýchacích cest obecně jistě odpovídá. Soud je tedy přesvědčen, že citovaná ustanovení svěřují odpůrci pravomoc vydat při epidemii nebo v době jejího vzniku mimořádná opatření s celorepublikovým dopadem, která omezují též základní práva a svobody, pročež lze tedy uzavřít, že odpůrce byl nadán pravomocí napadené mimořádné opatření vydat.“

Komentář: Dobře. Když tedy Prymula zavelí, že před koronavirem chrání hamburgery, budeme povinně pojídat denně jeden čvrtlibrák se sýrem. Podobnou funkci mohou mít třeba motorkářské helmy, pytlíky od svačiny na rukou a nohou nebo se můžeme položit nohami směrem k infikované osobě. Jak se níže dočteme, odůvodňovat opatření už není zapotřebí, stačí, když se to prostě řekne. V budoucnu se možná dočkáme i toho, že formu nahradí vyhlášení v „Čau lidi.“

Spis se nevede

„Citované ustanovení ovšem nelze bez dalšího vztahovat též na vydávání mimořádných opatření podle zákona o ochraně veřejného zdraví. Podle § 94a odst. 2 věta druhá zákona o ochraně veřejného zdraví se totiž o návrhu opatření obecné povahy (mimořádného opatření) nevede žádné řízení. V tomto specifickém případě tedy správní orgán z povahy věci nevede správní spis standardním způsobem předepsaným v § 17 správního řádu, když vydané opatření fakticky představuje jeho první úkon ve věci. To samozřejmě neznamená, že správní orgán nemusí vydávání mimořádných opatření řádně dokumentovat, nicméně vzhledem k absenci jakékoliv předcházejícího procesu (vč. možnosti vznášet námitky a připomínky), není nezbytné, aby takový spisový materiál obsahoval též všechny podklady, z nichž správní orgán vycházel. Takový požadavek by ztrácel smysl v situaci, kdy se adresáti mimořádného opatření stejně nemají možnost před jeho vydáním s podklady jakkoli seznámit a důvody přijetí takového opatření se dozvídají až z odůvodnění, kterému se soud věnuje níže.„

Komentář: Když byste chtěli vědět, z jakých podkladů hygieny nebo ministerstvo vychází, nepátrejte. Správní úřad nemusí pro své rozhodování vést žádný spis. Stačit vám musí odůvodnění. Fakt, že mimořádná opatření reálné odůvodnění neobsahují, také nijak nevadí.

Odůvodnění může být takové nebo makové, je to jedno

„Jestliže je napadené mimořádné opatření, jak soud dovodil výše, opatřením obecné povahy, jako takové by zásadně mělo splňovat shora uvedená kritéria. Na nezbytnosti odůvodnění mimořádného opatření přitom nic nemění skutečnost, že se podle § 94a odst. 2 věta druhá zákona o ochraně veřejného zdraví o návrhu opatření obecné povahy v těchto případech nevede řízení; to totiž podle soudu bez dalšího neznamená vyloučení aplikace celého správního řádu a nezbavuje tak správní orgán povinnosti svůj postup zdůvodnit…

Neznamená to samozřejmě, že by odpůrce mohl mimořádných opatření ve smyslu § 94a odst. 2 zákona o ochraně veřejného zdraví, jež jsou nepochybně způsobilá zasahovat do základních práva a svobod adresátů, využívat zcela podle svého volného uvážení, aniž by důvody jejich přijetí a své úvahy alespoň stručně zdůvodnil, nicméně k požadavkům na rozsah a kvalitu odůvodnění je nutné přistupovat rozumně a s přihlédnutím k okolnostem věci.“

Komentář: Soud přiznává v tomto bodě, že mimořádná opatření jsou způsobilá zasahovat do základních práv a svobod, ale pokud jde o odůvodnění, není to zase tak horké. Smiřte se s tím, že stačí nějaké novinové články o strašném koronaviru a věčný argument „přece tu nechcete Itálii nebo Švédsko“.

K § 69 odst. 1 písm. i) zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví soudci uvádí:

„Přes tato obecná východiska však podle soudu nelze odůvodnění nyní napadeného mimořádného opatření považovat za zcela dostatečné… Přestože odpůrce napadené mimořádné opatření odůvodnil poměrně obsáhle, když se vyjadřoval k šíření epidemií infekčních nemocí, popisoval dopady nemoci COVID-19, a identifikoval i hlavní cíl přijatého opatření, tj. zabránění přeplnění nemocnic (odpůrce se tak vyjádřil k vlastní epidemii jako takové), podle soudu se dostatečně nezabýval samou podstatou přijímaného opatření, tj. zákazu pohybu bez ochranných prostředků dýchacích cest (dále též zjednodušeně roušek), k němuž fakticky uvedl pouze tolik, že „(c)ílem tohoto mimořádného opatření je používání zábrany proti šíření kapének od nosiče tohoto onemocnění, tak aby se v největší možné míře zamezilo komunitnímu přenosu onemocnění COVID-19.“ Vzhledem k charakteru a dopadům daného opatření (fakticky plošné nošení roušek ve všech uzavřených prostorech a na venkovních hromadných akcích) by nepochybně bylo namístě vyjádřit se blíže (byť stručně) k významu a účinnosti roušek z pohledu zabránění šíření infekce koronaviru či možným zdravotním dopadům jejich nošení; zvláště pokud předmětné mimořádné opatření bylo vydáno s určitým zpožděním od vypuknutí epidemie až dne 12. 6. 2020, takže by bylo možné s postupujícím časem předpokládat vyšší informovanost ministerstva o hrozících rizicích, nižší potřebu bezprostřední reakce, a tedy i podrobnější odůvodnění…

Soud především zdůrazňuje, že bezvadné odůvodnění rozhodnutí či jiného aktu veřejné správy není hodnotou samou o sobě.“

Komentář: Z rozhodnutí je zjevné, že soud přece jen shledal v odůvodnění mezery. Nicméně přes to je argumentace ministerstva dostatečná k tomu, aby stát nařizoval něco, co vůbec nařizovat nesmí a k účinnosti čeho nemá ani jeden podklad.

Soud rozumí hygienikům a bojí se Itálie

„Soud ostatně také rozumí tomu, že v době krizové epidemiologické situace nelze po odpůrci požadovat detailní rozbor účinků roušek (např. jaký materiál zachytí kolik procent kapének), popřípadě rozbor dopadů jejich nošení na lidské zdraví, neboť jde o otázky, jejichž zodpovězení se může s dalšími vědeckými studiemi a poznatky postupně měnit; stejně tak jistě není prostor na podrobné odůvodňování každé dílčí výjimky… Soud zde vzal do úvahy též zjevnou výjimečnost epidemie koronaviru (o níž snad nemohou být pochyby) a s tím spojený nedostatek dostupných a vždy aktuálních podkladů a informací o jeho šíření i závažnosti – v tomto kontextu lze tedy s určitou relevancí vnímat rovněž odpůrcem odkazovanou zmínku Ústavního soudu o tom, že „příliš striktní hodnocení formálních náležitostí by zcela pomíjelo vážnost a mimořádnost situace“ (usnesení ze dne 22. 4. 2020, sp. zn. Pl. ÚS 8/20, bod 29)… Pokud se přitom jedná o navrhovatelem zpochybňovanou závažnost epidemie, resp. pandemie koronaviru SARS-CoV-2, čímž se již soud – vázán rozsahem a důvody návrhu – dostává též k posouzení vlastní přiměřenosti přijatého opatření, odpůrce v odůvodnění napadeného mimořádného opatření předestřel jednak základní teze ohledně šíření epidemií infekčních nemocí a dále dosti podrobně popisoval dopady nemoci COVID-19, způsob, jakým se šíří (pomocí kapének) a poukázal na závažnost dopadů epidemie v různých zemích světa, vč. přetížení jejich zdravotních systémů. Zejména pak zcela srozumitelně ozřejmil, že hlavním cílem přijímaných opatření, jež mají omezovat šíření nákazy koronavirem, je zabránit přeplnění kapacity nemocnic, a tedy zajištění nezbytné zdravotní péče ve vztahu k pacientům, kteří potřebují hospitalizaci.

Z odůvodnění je zřejmé, že odpůrce vycházel z toho, že onemocnění COVID-19 představuje významnou hrozbu, k jejímuž odvrácení je třeba přijmout napadené mimořádné opatření a argumentoval tím, že cílem opatření „je zachovat smrtnost, tak jak se to v České republice zatím daří, v rozsahu cca 2–3 %, aniž by došlo k jejímu nárůstu na celosvětový průměr dosahující téměř 7 %, nebo dokonce na 10 a více procent, jako tomu je v současnosti zejména ve Francii (zde smrtnost již dokonce dosahuje téměř 18 %), Nizozemsku, Belgii, Španělsku, Itálii nebo Velké Británii“; dále zabránit explozivnímu šíření onemocnění spojenému se šířením agresivnějších typů koronaviru a snížit četnost těžkých případů infekce s ohledem na to, že postupem doby by mělo dojít k vyvinutí léků a vakcín, k jejichž experimentálním pokusům již dochází...

I bez těchto údajů však soud považuje za nezpochybnitelné, že nebezpečnost šíření koronaviru je obecně přijímána, byť na ní nepanuje zcela absolutní konsensus, stejně tak je obecně známou skutečností, že epidemie koronaviru měla v některých státech světa velmi negativní průběh a dopady – jako legitimní se proto jeví preventivní snaha o minimalizaci dopadů koronaviru dříve, než by v ČR došlo ke stejně závažnému průběhu epidemie jako v některých jiných státech, byť situaci v ČR takto závažná být nutně nemusí.“

Komentář: Soudci by si měli zjistit relevantní informace o míře smrtnosti dle WHO – je to max 0. 6%. Taková hausnumera, která se objevují v odůvodnění jsou absurdní a nebojme se říct, že lživá.

Navrhovatel mít podklady na rozdíl od úřadů musí a roušky mohou vadit jen nemocným (jiné neomezují)

„Soud samozřejmě nepřehlédl, že navrhovatel ke svému návrhu a také později během řízení předložil několik podkladů (převážně se jedná o rozhovory či články stažené z internetu), v nichž se zřejmě objevuje kritika nošení roušek, nicméně k těmto podkladům navrhovatel nepřipojil žádnou vlastní argumentaci k tomu, co přesně z nich dovozuje – vůbec tak nepředestřel, proč konkrétně mu nošení roušek vadí či jaké zdravotní riziko z něj pro sebe dovozuje (např. že trpí nějakým zdravotními problémy). Za tohoto stavu věci tak podle názoru soudu nemůže obstát v zásadě bezobsažná výtka navrhovatele, že vláda, resp. odpůrce nezvážili dopady svých opatření…

Výše zmíněné podklady, jenž navrhovatel ke svému návrhu přiložil, byť se může jednat např. o rozhovory s lékaři, podle soudu nemohou být samy o sobě (bez předložení relevantní argumentace, tím méně jakékoliv odborné studie) způsobilé zpochybnit úvahu odpůrce, jako ústředního orgánu státní správy na úseku boje s epidemiemi, o přínosu roušek či jiných pokrývek úst a nosu z pohledu šíření kapének z člověka na člověka, pročež je soud ani k důkazu neprováděl. Přestože mohou v odborné komunitě na účinnost či dopady nošení roušek existovat různé názory (v tomto směru soud jen pro úplnost dodává, že nošení roušek v době epidemie jistě nelze bez dalšího srovnávat s nošením nikábu ženami v arabském světě, jež má zcela jiná pravidla), soud považuje přesvědčení odpůrce o jejich významu pro potlačení epidemie za plně hájitelné...

Rovněž z pohledu kritéria potřebnosti (nezbytnosti) navrhovatel soudu nepředestřel vůbec žádné relevantní důvody, na základě kterých by bylo možné napadené mimořádné opatření označit za excesivní. Prosté laické srovnání s pandemií viru H1N1, tzv. prasečí chřipky, na které orgány ochrany veřejného zdraví nereagovaly zdaleka tak robustním způsobem, jako v případě epidemie koronaviru, stejně jako odkaz na běžnou sezónní chřipku nemůže s ohledem na výše uvedené obstát. Odpůrce v odůvodnění napadeného mimořádného opatření předestřel důvody jeho přijetí a přiblížil také nebezpečnost koronaviru pro zahlcení zdravotního systému země. Je samozřejmě otázkou, zda orgány v době prasečí chřipky zareagovaly dostatečně či nikoliv, nicméně jejich postup z dřívějška nemůže být důvodem pro pasivitu v nynější situaci, kdy existuji jednoznačné příklady závažnosti viru, a to i přímo v Evropě – odkaz na vyjádření tehdejšího hlavního hygienika Michaela Víta je proto naprosto irelevantní a soud jej ani s ním související přílohy nepovažoval za potřebné provádět k důkazu.“

Komentář: Soud tvrdě vytýká navrhovateli, že žaluje, aniž by měl lékařské analýzy. Zajímavě se obrací poměr sil – veřejná správa může nařídit cokoli a je na občanech, aby to vyvrátili. Zatímco ministrovi a hygienám novinové články stačí, lidem nikoli. Rozhovory s lékaři poskytnuté do médií se jako důkaz nepočítají. Důkazy se ani neprovádějí, není to zapotřebí. I když máte k dispozici odborný lékařský článek o tom, že nikáby poškozují muslimské ženy, nesmíte ho použít. Kde jinde najít dlouhodbé zkušenosti s negativními zdravotními dopady zahalování obličejů netušíme.

Závěr je jasný: Držte pusu a krok

„Zásah do svobody pohybu či soukromého a rodinného života navrhovatele tak jistě nelze zcela bagatelizovat, nicméně takového zásahy jsou v porovnání se zájmem na ochraně životů a zdraví obyvatelstva obecně jistě zcela přiměřené.“

Celý rozsudek najdete zde.

Aktualizováno: Podali jsme kasační stížnost.