Ve svém vyjádření k návrhu senátorů se v řízení před Ústavním soudem v květnu 2020 vyjádřil veřejný ochránce práv Stanislav Křeček. Ústavní soud přesto řízení zastavil a návrh odmítl.

Skupina původně 11 senátorů (později pak rozšířená o dalších 7 senátorů) podala návrh na zrušení části usnesení vlády ze dne 30. 4. 2020 č. 495, o přijetí krizového opatření, kterým byla omezena možnost svobodného překračování hranic ČR. Následně senátoři navrhli, aby Ústavní soud vzhledem k tomu, že napadené usnesení vlády se v mezidobí stalo neúčinným, vyslovil rozpor některých jeho ustanovení s čl. 1, čl. 3 odst. 1 a čl. 14 odst. 1 Listiny a čl. 2 Protokolu č. 4 k Úmluvě a aby zrušil část ochranného opatření Ministerstva zdravotnictví ze dne 15. 5. 2020 č. j. MZDR/20599/2020-1/MIN/KAN.

Veřejný ochránce práv využil možnosti vstoupit do řízení jako tzv. vedlejší účastník a k návrhu zaslal toto vyjádření.

Ochránce předně konstatuje, že povinnost nahlásit vstup na území s následnou karanténou, případně předložení lékařského potvrzení o absolvování testu jednou za 30 dnů jsou opatřeními, která omezují právo volného pohybu pracovníků. Na základě podnětů, které obdržel, ochránce dospívá „k závěru, že přijetí těchto plošných opatření napadeným usnesením není nezbytné ani v České republice.“

Dále ombudsman upozorňuje na to, že „Kromě finanční zátěže, kterou pravidelné absolvování testu představuje, tvoří další praktickou překážku při splnění usnesením stanovených povinností omezený počet testovacích center přístupných pro samoplátce. Dotčené osoby musí často překonat větší vzdálenost za účelem splnění této povinnosti než při samotné cestě do zaměstnání či školy.“ A dodává, že povinnost předložení lékařského potvrzení o absolvování testu, považuje za neodůvodněnou.

Ochránce své vyjádření zakončuje závěrem, že „není plošná povinnost přeshraničních pracovníků předložit potvrzení o absolvování testu jednou za 30 dnů potřebným opatřením. V případě, že by epidemiologická situace v příhraničních regionech odůvodňovala přijetí určitých opatření omezujících svobodu pohybu, povinnost předložit potvrzení o absolvování testu jednou za 30 dnů by nebyla vhodným opatřením za účelem ochrany zdraví. Inkubační doba u nemoci COVID-19 je totiž mezi 2 až 14 dny, přičemž infikovaná osoba, která nemoc může dál šířit, nemusí vykazovat žádné příznaky nemoci. Povinnost předložit potvrzení o absolvování testu jednou za 30 dnů by tedy nezabránilo šíření nemoci COVID-19.“

Pokud sledujete rozhodování Ústavního soudu v souvislosti s koronavirovou hysterií (viz třeba zde,  nebo také zde), tak vás asi nepřekvapí, že ani tomuto návrhu Ústavní soud nevyhověl. A to přesto, že podobně stanovené zákazy a příkazy zhodnotil rakouský ústavní soud jako protiústavní. Rakouský soud (na rozdíl od toho českého) nevyloučil přezkum ústavnosti opatření jen proto, že ta opatření byla mezitím zrušena. Ano, nám také přijde rakouský přístup jako jediný, který dokáže zajistit účinnou ochranu základních práv, zatímco český přístup je alibistický a umožňující svévoli.

Stále vedeme několik řízení, mimo jiné to, kde žádáme soud, aby konstatoval, že se vláda dopustila vůči přeshraničním pracovníkům diskriminace. Vyjádření ombudsmana nám tento závěr jen potvrzuje.