Při naší práci se setkáváme s tím, že obce mnohdy váhají, zda mohou územním plánem zasáhnout do vlastnických práv. To je správně – opatrnost a uvážlivost je vždy na místě, přehnaný strach ze změny v území ale nikoli. Územní plánování se totiž děje ve veřejném zájmu a v jeho průběhu může docházet k zásahům do vlastnického práva, mj. může určovat vlastníkům, jak mohou pozemky využívat, v některých případech bez náhrady za omezení vlastnického práva.

Územní plán vyjadřuje rovnováhu a kompromis mezi zájmy obce, stanovisky dotčených orgánů, vlastníků pozemků a staveb i sousedních obcí. Cílem je dosáhnout obecně prospěšného souladu veřejných a soukromých zájmů při harmonickém využití území.

Za jakých podmínek je možné územním plánem vlastníka omezit?

Z rozhodování soudů vyplývá, že územní plán může např. zrušit zastavitelnost pozemků a ze stavebních parcel udělat veřejné prostranství. Základním požadavkem je, aby takový krok byl velmi dobře odůvodněný potřebou chránit nějaký veřejný zájem, nejčastěji životní prostředí. V takovém případě může zásah do vlastnického práva obstát u soudního přezkumu.

Obce si musí v situaci, kdy chtějí omezit nějakého vlastníka, položit tyto otázky:

1. Má zásah ústavně legitimní a o zákonné cíle opřený důvod?

2. Je zásah činěn v nezbytně nutné míře?

3. Je zásah činěn nejšetrnějším ze způsobů vedoucích ještě rozumně k zamýšlenému cíli?

4. Je zásah činěn nediskriminačním způsobem?

5. Je zásah činěn s vyloučením libovůle?[1]

Pokud na ně mohou při přípravě návrhu územního plánu (kdy svoji roli hraje také pořizovatel a zpracovatel) odpovědět ANO, pak mají napůl vyhráno a nakročeno k tomu, že budou mít dobrý územní plán.

Má vlastník nárok na to, aby pozemek, který je stavební, stavební zůstal?

Zde je kupodivu odpověď jednoduchá: ne, nemá.

Z judikatury vyplývá, že „z žádné zákonné normy či normy práva ústavního nelze dovodit existenci subjektivního práva vlastníka nemovitosti, aby v rámci územně plánovací dokumentace byla tato nemovitost zahrnuta do určitého konkrétního způsobu využití“.[2]

Z judikatury pak také vyplývá, že „z právní úpravy ani z judikatury přitom nelze dovodit, že by nový územní plán musel zcela přebírat funkční využití pozemků ze starého územního plánu. Takový výklad by ad absurdum znamenal nemožnost provedení jakýchkoliv změn v území, a to i přesto, že by se situace v území změnila, popř. by byly zjištěny zásadní skutečnosti. Takto však právní úprava koncipována není. Stejně tak nelze souhlasit s tím, že by nemohlo dojít ke změně zadání, resp. návrhu územního plánu v průběhu schvalování územního plánu.“[3]

Obce tedy mohou vydat takový územní plán nebo jeho změnu, která do vlastnického práva zasáhne. Vždycky ale musí takový krok velmi pečlivě odůvodnit.

Poznámky:

[1] Usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu č. j. 1 Ao 1/2009–120 ze dne 21. 7. 2009.

[2] Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 4. 2008, č. j. 4 Ao 2/2008 – 42.

[3] Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 1. 2019, č.j. 7 As 461/2018 – 23.