Nejvyšší soud v nedávném rozsudku č.j. 30 Cdo 3118/2020-250 vyjasnil některé otázky odškodňování nepřiměřené délky správních řízení podle zákona č. 82/98 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Konkrétně se věnoval případu, kdy byla namítána nepřiměřená délka daňového řízení.

Starší judikatura k odškodňování nepřiměřené délky správních řízení

Původně rozhodovací praxe Nejvyššího soudu připouštěla odškodňování nepřiměřené délky správních řízení pouze tam, kde se jednalo o řízení, které by spadalo pod ochranu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (Úmluva). Muselo se jednat o řízení, jehož předmět měl civilněprávní povahu.

Na základě judikatury ESLP bylo na místě klást tyto otázky, jejichž zodpovězení je rozhodující pro aplikovatelnost čl. 6 odst. 1 Úmluvy v jeho civilní části (tedy nad rámec řízení trestního, ev. řízení přestupkového): 1) Jde zde o spor o právo nebo závazek, který je opravdový a vážný a jehož rozhodnutí má přímý vliv na existenci, rozsah nebo způsob výkonu daného práva nebo závazku? 2) Má toto právo nebo závazek svůj základ ve vnitrostátním právu? 3) Je právo nebo závazek, o které se v daném případě jedná, civilní (t j. soukromoprávní) povahy? Při jejich kladném posouzení byl dán o aplikovatelnosti čl. 6 odst. 1 Úmluvy.

Pokud odpověď na některou z otázek byla záporná, pak judikatura (např. srov. rozhodnutí sp. zn. 30 Cdo 344/2014) dovozovala, že „jsou postižitelné jednotlivé průtahy v řízení, tedy pokud správní orgán porušil svou povinnost učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Jelikož na tento nesprávný úřední postup nedopadají závěry Stanoviska, neuplatní se ani vyvratitelná domněnka vzniku újmy. V tomto případě je tudíž poškozený povinen prokázat jak vznik újmy, tak příčinnou souvislost mezi průtahy a vznikem újmy.“

Viz také náš dřívější článek zde.

Nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 570/20 – obrat v judikatuře

Nálezem ze dne 14. 10. 2020 Ústavní soud zasáhl do tehdejší rozhodovací praxe českých soudů, když dovodil, že na základě čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod na správní řízení o základních právech a svobodách, jakož i na případné navazující soudní řízení, je třeba z ústavněprávního hlediska nahlížet jako na řízení jediné. Není-li jeho délka přiměřená, uplatní se vzhledem k zásadnímu významu základních práv a svobod v souladu s čl. 38 odst. 2 Listiny domněnka vzniku nemajetkové újmy. Přitom není třeba zkoumat, zda předmětem řízení bylo „občanské právo nebo závazek“ ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy a judikatury ESLP.

Přitom Ústavní soud v dané věci za řízení o základních právech a svobodách označil řízení o žádosti na základě zákona o svobodném přístupu k informacím.

Nejvyšší soud, sp. zn. 30 Cdo 3118/2020 a daňová kontrola

V návaznosti na citovaný nález Ústavního soudu se Nejvyšší soud odklonil od své dosavadní judikatury. Soud přitom byl nucen respektovat široké pojetí termínu „řízení o základních právech a svobodách“, které Ústavní soud předestřel a za takové řízení bylo nyní označeno také řízení daňové, včetně daňové kontroly:

„Pro nyní posuzovanou věc z výše uvedeného plyne, že daňové řízení včetně daňové kontroly jednak již ze své povahy představuje právním řádem legitimovaný zásah do vlastnictví, jednak se (mimo jiné) dotýká ústavním pořádkem garantovaného práva na informační autonomii jednotlivce. Jde tudíž o řízení, jehož předmětem je základní právo nebo svoboda, a tudíž dovolatelce svědčilo právo na přiměřenou délku tohoto řízení ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny.“