Nejvyšší soud se v aktuálním rozhodnutí č.j. 30 Cdo 267/2021-177 ze dne 15. 12. 2021 vyjádřil k tomu, jaký vliv na možnost náhrady za nepřiměřeně dlouhé řízení má skutečnost, že soud nemohl pokračovat z toho důvodu, že čekal na zapůjčení spisového materiálu od jiného orgánu.

Je možné konstatovat, že Nejvyšší soud už v rozsudku ze dne 16. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3759/2009, dospěl k závěru, že stát v konečném důsledku odpovídá za zpoždění způsobené vypracováním znaleckého posudku. Z procesních předpisů (např. § 127 odst. 1 o. s. ř. či § 105 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád) totiž jednoznačně vyplývá, že znalecké posudky jsou obstarávány za účelem posouzení skutkového stavu případu, jde o prostředek získání odborných poznatků (podkladů) pro to, aby mohlo být vydáno rozhodnutí ve věci samé, které je třeba považovat za jednu z forem výkonu veřejné moci.

Vypracování znaleckého posudku je tak pro účely posouzení přiměřenosti doby řízení třeba hodnotit jako součást úřední činnosti orgánu veřejné (státní) moci a dobu, po níž byl znalecký posudek vypracováván, je nutno zahrnout do celkové doby řízení. Soudy a jiné příslušné státní orgány proto musí dbát na to, aby znalecké posudky byly vypracovávány k tomu kvalifikovanými znalci a na to, aby ve vypracování znaleckého posudku nedocházelo k prodlevám.

Na druhé straně je třeba brát v potaz i takové situace, kdy prodlevy ve vypracování znaleckého posudku budou zapříčiněny nedostatkem součinnosti účastníků řízení. V takovém případě nebude zpravidla odpovědnost za prodloužení doby řízení dána na straně státu, i když státní orgány musí vždy vyvíjet v rámci procesních pravidel dostatečnou snahu o odstranění příčin možných prodlev v řízení.

V tomto rozhodnutí Nejvyšší soud uvedl, že pro závěr o nepřiměřenosti doby řízení může svědčit i to, že soud prováděl důkazy či jiné úkony, o nichž mu mohlo být již od počátku známé, že nebudou podkladem pro rozhodnutí ve věci samé, a že jsou tedy nadbytečné, přičemž jen tyto úkony způsobily prodloužení délky řízení. Jinými slovy řečeno, skutečnost, že soud prováděl nadbytečně důkazy, může svědčit pro závěr o nepřiměřené době řízení tehdy, jestliže věc bylo nepochybně možno rozhodnout i bez těchto důkazů.

V rozsudku 30 Cdo 267/2021-177 pak soud uvedl, že pokud je důkazní prostředek v držení státu. (Typicky půjde o situaci, kdy si soud pro své rozhodnutí vyžadoval připojení spisu z jiného řízení), pak je třeba připomenout, že stát má povinnost garantovat právo na přiměřenou délku řízení jako celek:

„Jinak řečeno, všechny dotčené státní orgány musejí postupovat tak, aby nebyl mařen účel určitého řízení a nebylo ohroženo právo jeho účastníků a projednání věci v přiměřené době. Je přitom lhostejno, zda jde o státní orgán, před kterým dané řízení probíhá, nebo o státní orgán, jehož součinnost je pro rozhodnutí jiné věci podstatná. V případě žádosti o součinnost musí dožádaný orgán vyvinout maximální úsilí k tomu, aby součinnost poskytl. Zpravidla nebude možné součinnost odmítnout s poukazem na těžkosti, které jsou s ní spojené. Má-li součinnost spočívat v zapůjčení spisu, musí dožádaný orgán v součinnosti s orgánem, jenž se na něj s žádostí o zapůjčení spisu obrátil, vyvinout maximální úsilí k vyhovění žádosti, a to například zapůjčením spisu na relativně krátkou dobu.

Zjistí-li dožádaný orgán, že spis zapůjčit za žádných okolností nelze, musí vyvinout úsilí k zajištění účelu žádosti a v součinnosti s orgánem, který se na něj obrátil, poskytnout alespoň kopii spisu, nebo jeho částí podstatných pro dokazování.“

Jedná se o poměrně přísný standard, na který soudy ani správní orgány nejsou vždy zvyklé. Uvidíme, zda rozhodnutí Nejvyššímu soudu přispěje k tomu, aby se to změnilo. V každém případě mají jednotlivci o něco jednodušší pozici, pokud žádají náhradu nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku řízení, které bylo zdržováno právě v důsledku nemožnosti vyžádat si spis, bez kterého soud nemohl v řízení rozhodnout.