Roky 2020 a 2021 byly úrodné na rozhodování soudů o náhradách investorům za změny územních plánů.  Nejen Nejvyšší soud, ale i ten Ústavní vydal několik důležitých rozhodnutí. Dovolujeme si vás informovat o těch nejdůležitějších novinkách.

Rok 2020:

Ústavní soud: Za jaké omezení vlastnického práva se poskytuje náhrada

O čem soud rozhodoval: Manželé koupili v roce 1997 pozemky v obci Velká Dobrá, které původně zamýšleli využít pro výstavbu domu. Uvedený záměr výstavby však nebyl realizován z finančních důvodů, a dále proto, že pán onemocněl a posléze zemřel. Druhá vlastnice se nicméně po delší časové prodlevě znovu rozhodla výstavbu realizovat spolu se svojí dcerou; dohodly se proto s developerem, který by využil k samotné výstavbě jejich domu pouze jeden pozemek, a ostatní pozemky pro výstavbu dalších rodinných domů.

Předmětné pozemky byly původně zařazeny v území určeném pro plochy se smíšenou venkovskou funkcí; jejich hlavní funkcí bylo bydlení v rodinných domech s plochami pozemků, které umožňují pěstitelskou, chovatelskou a výrobní činnost. Pak nabyl účinnosti nový územní plán, jímž bylo funkční využití pozemků změněno na plochy zemědělské (orná půda), pročež mezi nepřípustné způsoby využití takového území patřily zejména činnosti a stavby sloužící rekreaci a krátkodobému pobytu obyvatel, stavby a prostory pro bydlení, ubytování a stravování; funkční využití jednoho z pozemků bylo dále určeno jako zeleň ochranná a izolační.

To samozřejmě zhatilo veškeré plány vlastnice a její dcery. Ta se obrátila na soud a domáhala se po obci zaplacení částky 5 180 000 Kč včetně příslušenství jako náhrady za snížení hodnoty pozemků v důsledku změny územního plánu. Podle okresního soudu stěžovatelka netvrdila ani neprokázala vynaložení konkrétních nákladů, tudíž nebylo možné náhradu přiznat podle § 102 odst. 2 stavebního zákona.

Krajský soud v Praze rozhodnutí okresního soudu v meritu věci potvrdil. I přesto, že podle krajského soudu do majetkové sféry stěžovatelky zasaženo zjevně bylo, intenzita zásahu do vlastnického práva, důvod zásahu potenciálně chránící i stěžovatelku (ochrana před hlukem a imisemi z provozu na rychlostní silnici R6) a možná doba trvání zásahu nenaplňují předpoklady pro poskytnutí náhrady stěžovatelce. Krajský soud konečně uzavřel, že stěžovatelka měla a objektivně mohla o změně územního plánu vědět, pročež mohla uplatnit své námitky; územní plán vedlejší účastnice nadto není neměnný: stěžovatelka tak bude moci uplatňovat své námitky v budoucnu. Následné dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud jako nepřípustné odmítl.

Jak soud rozhodl: Věc se tak dostala až k Ústavnímu soudu. Ten mj. v usnesení sp. zn. I. ÚS 202/20 ze dne 19. 5. 2020 řekl:

„Prostřednictvím územních plánů může docházet (a také dochází) k zásahu do vlastnického práva – jde o zásah nepřímý, který však může značně ovlivnit cenu pozemku. Z judikatury správních soudů však vyplývá, že „z žádné zákonné normy či normy práva ústavního nelze dovodit existenci subjektivního práva vlastníka nemovitosti, aby v rámci územně plánovací dokumentace byla tato nemovitost zahrnuta do určitého konkrétního způsobu využití“… Nikdo zároveň nemá veřejné subjektivní právo na to, aby poměry v území, ve kterém se nachází jeho majetek, byly navždy konzervovány a nemohly se nikdy zákonným způsobem změnit…

Úprava náhrady „prokazatelných nákladů“ vyjádřená § 102 stavebního zákona tedy nezahrnuje kompenzaci za samotné snížení ceny pozemku v důsledku změny jeho funkčního využití. Pokud má však zásah do vlastnického práva v podobě omezení vyplývajícího z územního plánu takovou intenzitu, že omezení přesahuje míru spravedlnosti, je nutné uvažovat o přiznání náhrady na základě přímé aplikace čl. 11 odst. 4 Listiny za přiměřeného užití § 102 stavebního zákona, a to včetně ustanovení o subjektech povinných k výplatě náhrad, o lhůtách a procedurách k jejich poskytnutí a o soudní ochraně (viz rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu 1 Ao 1/2009-120 ze dne 21. 7. 2009)…

Ustanovení čl. 11 odst. 4 Listiny nelze vykládat jako základní právo na náhradu za jakékoliv omezení vlastnického práva stanovené zákonem. Zákon může obecně stanovit meze vlastnického práva, aniž by takovéto omezení bylo spojeno s právem na náhradu; nucené omezení vlastnického práva podle čl. 11 odst. 4 Listiny tak je třeba vztáhnout pouze na určité kvalifikované případy omezení… Za znaky kvalifikovaného omezení vlastnického práva, jež nezbytně vyžaduje poskytnutí náhrady, Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti výslovně označil omezení vlastnického práva jdoucí nad rámec povinností, které zákon obecně stanovuje pro všechny subjekty vlastnického práva za dodržení principu rovnosti; druhou podmínkou je intenzita omezení vlastnického práva, jež může být vyjádřena více faktory, a to především otázkou rozsahu samotného omezení a dále délkou trvání takového omezení, tedy zda jde o omezení dočasné nebo trvalé.

Při posuzovaní, zda lze za snížení ceny pozemku v důsledku změny jeho funkčního využití přiznat určitou kompenzaci, resp. zda je jednotlivec nucen snášet nadměrné břemeno, je především nutné zohlednit legitimní očekávání vlastníka pozemku ohledně jeho konkrétního funkčního využití (např. realizace výstavby). Jinými slovy, je nutné v konkrétním případě zohlednit existenci a intenzitu záměru vlastníka pozemku stavbu na pozemku realizovat. Intenzita dopadu omezení na vlastníka pozemku totiž může být různá v závislosti na tom, jak svůj pozemek zamýšlel využívat: zákaz provádět určité změny vlastníka nemusí nijak omezit (neboť takové změny provádět vůbec nezamýšlel) nebo se naopak může stát, že vlastník pozemku zamýšlel provádět určité úpravy (typicky zřizovat stavby) a již pro tyto změny podnikl některé přípravné kroky (např. získal rozhodnutí o umístění stavby, stavební povolení apod.).“

 

Rok 2021:

I.   Nejvyšší soud: Po pěti letech je možné územní plán změnit bez náhrad podle § 102 stavebního zákona

O co šlo? Vlastník pozemků se žalobou k Okresnímu soudu v Karviné – pobočce v Havířově domáhal vůči obci náhrady škody ve výši 16 727 200 Kč, která měla vlastníkovi vzniknout v důsledku změny územního plánu. Touto změnou byly pozemky vlastníka zařazeny do nezastavitelné plochy, ačkoliv předtím se nacházely v zastavitelné ploše určené k bydlení smíšenému s hlavním využitím pro stavby bydlení. Žalovaná částka tak měla představovat rozdíl mezi cenou pozemků za předpokladu, že jsou určeny k zastavění, a jejich cenou v případě, že jsou zařazeny do nezastavitelné plochy.

Okresní soud žalobu zamítl. Podle soudu náhrada nenáleží, jestliže ke zrušení určení pozemků k zastavění na základě změny územního plánu došlo na základě návrhu vlastníka nebo po uplynutí doby 5 let od nabytí účinnosti územního plánu, který zastavění dotčeného pozemku umožnil (což byl právě případ posuzované věci), ledaže vlastník pozemku již měl k dispozici stavební povolení (což však stěžovatel ani netvrdil). Namístě dle okresního soudu nebylo ani poskytnutí náhrady na základě přímého použití čl. 11 odst. 4 Listiny, neboť takto by bylo možno postupovat pouze v případě potřeby vyplnění mezery v zákoně. Pravidla pro náhradu za omezení vlastnického práva v důsledku změny územního plánu však upravuje výše citovaný stavební zákon, a přímé použití Listiny tak nebylo namístě.

Krajský soud v Ostravě rozsudek okresního soudu napadeným rozsudkem potvrdil. Krajský soud dospěl ve shodě s okresním soudem k závěru o nedůvodnosti stěžovatelovy žaloby, byť důvody okresního soudu částečně korigoval. Předmětný § 102 odst. 3 stavebního zákona, který stanovil pětiletou omezující lhůtu, byl do českého právního řádu implementován s účinností od 1. 1. 2013. Použitím daného ustanovení by tak došlo k tomu, že by podstatná část pětileté lhůty počítaná od změny územního plánu ke dni 26. 8. 2008 (jíž došlo k zařazení pozemků stěžovatele do zastavitelného území) uplynula ještě předtím, než došlo k jejímu zakotvení do stavebního zákona. S ohledem na požadavek legitimního očekávání a právní jistoty krajský soud označil takovouto konstrukci za nepřípustnou s tím, že § 102 odst. 3 stavebního zákona není v daném případě možno použít.

Ačkoliv tedy krajský soud na rozdíl od okresního soudu dospěl k tomu, že zde existuje mezera v zákoně, ani on neshledal, že by bylo možno přikročit k přímému použití čl. 11 odst. 4 Listiny. Tak by totiž bylo možno postupovat pouze v případě, že by došlo k tzv. kvalifikovanému omezení vlastnického práva, kdy by bylo nutno zohlednit, že vlastník již přistoupil k realizaci stavebního záměru či že v tomto směru již podnikl konkrétní kroky. V nynější věci však stěžovatel nic z toho neučinil, když pouze obecně v rovině budoucích podnikatelských vizí zamýšlel své pozemky využít ke stavbě; žádná úřední jednání nicméně v tomto směru nevedl a nepožádal ani o změnu využití předmětných pozemků.

Nejvyššího soud dovolání usnesením ze dne 26. října 2020 č. j. 22 Cdo 1046/2020-279 odmítl jako nepřípustné, neboť se krajský soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu ani Ústavního soudu.

NS konkrétně řekl:

„Podle § 102 odst. 3 stavebního zákona náhrada vlastníkovi nebo oprávněnému nenáleží, jestliže k uvedenému zrušení došlo na základě jeho návrhu nebo po uplynutí 5 let od nabytí účinnosti územního plánu nebo jeho změny, či regulačního plánu nebo jeho změny, která zastavění dotčeného pozemku umožnila. Ustanovení o uplynutí lhůty 5 let se neuplatní, pokud v této lhůtě a) nabylo účinnosti rozhodnutí o umístění stavby nebo územní souhlas pro stavbu, pro kterou bylo zastavění uvedenou územně plánovací dokumentací určeno a toto rozhodnutí nebo souhlas je platné, nebo b) před uplynutím lhůty 5 let byla uzavřena veřejnoprávní smlouva nahrazující územní rozhodnutí a tato veřejnoprávní smlouva je účinná.

Je-li tedy posuzováno, zda má vlastník pozemku právo na náhradu za omezení vlastnického práva na základě přímé aplikace čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod za přiměřeného užití § 102 stavebního zákona, je nutné také zohlednit § 102 odst. 3 stavebního zákona. Z toho vyplývá, že pokud došlo ke zrušení pozemku k zastavění po uplynutí 5 let od nabytí účinnosti územního plánu nebo jeho změny, která zastavění dotčeného pozemku umožnila, náhrada vlastníkovi pozemku ani na základě přímé aplikace čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod za přiměřeného užití § 102 stavebního zákona nenáleží (nejsou-li splněny podmínky pro přiznání náhrady stanovené v § 102 odst. 3 větě druhé stavebního zákona).

Shora uvedené ustanovení (§ 102 odst. 3 stavebního zákona) upravující lhůtu 5 let omezující právo vlastníka pozemku na náhradu v důsledku zrušení určení pozemku k zastavění je účinné od 1. 1. 2013, a to na základě nabytí účinnosti zákona č. 350/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů, a některé související zákony (v předchozí právní úpravě obdobná lhůta nebyla stanovena). V souvislosti se implementací výše uvedené lhůty 5 let neobsahují příslušné právní předpisy žádné intertemporální ustanovení, a proto je nutné s ohledem na principy legitimního očekávání a právní jistoty dovodit, že běh této lhůty mohl skončit nejdříve k 1. 1. 2013, a to i když okolnosti vztahující se k jejímu počátku nastaly víc než 5 let před 1. 1. 2013 jakožto dnem účinnosti zákona č. 350/2012 Sb. (srov. přim. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 1998, sp. zn. 22 Cdo 2273/98, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 10. 2002, sp. zn. 22 Cdo 306/2001).“

Věc se tedy dostala až k Ústavnímu soudu. Ten ale ústavní stížnost odmítl z formálních důvodů usnesením sp. zn. III.ÚS 102/21 ze dne 11. 5. 2021.

Naše poznámka:

Musíme zdůraznit, že nesouhlasíme s interpretací běhu lhůty tak, jak ji provedl Nejvyšší soud. Domníváme se, že vlastníci mají dostat šanci svůj projekt realizovat, pokud dojde k tak zásadní změně zákona. Domníváme se proto, že správnější a spravedlivější by bylo, kdy běh pětileté lhůty u starých územních plánů skončil nikoliv nejdříve k 1. 1. 2013, ale nejdříve k 1. 1. 2018. V každém případě to již nyní obce nemusí prakticky řešit, neboť jsme dávno za rokem 2018.

Platí tedy, že po pěti letech od poslední změny územního plánu, která umožnila určité využití pozemků, se již obce nemusí bát náhrad podle § 102 stavebního zákona, ledaže by v daném případě byla dána nějaká speciální okolnost.

 

II.   Nejvyšší soud: Počátek běhu a délka promlčecí lhůty k uplatnění nároku podle § 102 stavebního zákona

Pokud chce vlastník dotčený změnou územního plánu uplatnit nárok na náhradu podle § 102 stavebního zákona u soudu, musí tak samozřejmě učinit v určité lhůtě. Soudy už dostaly možnost se i k této otázce blíže vyjádřit.

O co šlo?

Vlastník nabyl vlastnické právo k pozemku na základě kupní smlouvy ze dne 20. 10. 2004. Podle tehdejšího územního plánu města Ostravy ze dne 5. 10. 1994 byl pozemek součástí funkční plochy „bydlení individuální“. U soudu bylo prokázáno, že žalobci byla vydána příslušná rozhodnutí k umístění stavby přípojky vody, plynu a oplocení příslušného pozemku atd., ale nebylo vydáno žádné správní rozhodnutí, kterým by bylo žalobci povoleno umístění stavby rodinného domu na dotčeném pozemku. Územním plánem Ostravy, vydaným dne 21. 5. 2014, účinným od 6. 6. 2014, se pozemek ve vlastnictví žalobce stal součástí ploch „krajinná zeleň“ a z toho důvodu je stavba rodinného domu na tomto pozemku nepřípustná. Vlastník poté uplatnil nárok u žalovaného na náhradu za změnu v území dopisem ze dne 13. 12. 2018, a to ve smyslu č. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod za přiměřeného použití § 102 stavebního zákona.

Ostrava vznesla námitku promlčení, kterou soud prvního stupně vyhodnotil jako důvodnou. Nový územní plán byl vydán dne 21. 5. 2014, účinný byl od 6. 6. 2014. Od té doby se žalobce měl či mohl dozvědět o změně územního plánu, která měla negativní dopad na využití jeho pozemku: žalobce se mohl dozvědět o možnosti uplatnění práva na finanční náhradu během měsíce června 2014, promlčecí doba tedy uplynula k 30. 6. 2017.

Krajský soud rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil.

Věc se dostala k Nejvyššímu soudu, kterému byla položena tato otázka: řídí se počátek promlčecí lhůty žalobou uplatněného nároku žalobce na náhradu za změnu v území podle čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod za přiměřeného užití § 102 stavebního zákona řídí podle § 619 nebo podle § 628 o. z.?

Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. 22 Cdo 3169/2020 ze dne 29. 4. 2021 konstatoval:

„Z § 102 odst. 5 stavebního zákona nelze dovodit, že by předchozí uplatnění nároku vlastníka pozemku, jehož určení k zastavení bylo zrušeno vydáním nového územního plánu, u obce, kraje nebo státu bylo podmínkou přípustnosti civilní žaloby. Taková povinnost z něj neplyne. Toto ustanovení pouze vymezuje pasivní legitimaci obcí a krajů, resp. státu. Je v něm sice rámcově upraven postup uplatnění nároku u obce, kraje nebo státu, což je patrné z uvedených požadavků na písemnou žádost obsahující prokázání majetkové újmy, tuto formulaci je však třeba chápat jako vyjádření preference vyřešení sporu mimosoudní smírnou cestou. Tomu, že nejde o podmínku přípustnosti žaloby, odpovídá i poslední věta ustanovení: „Nedojde-li k dohodě o výši náhrady, rozhodne o její výši soud“.

Na rozdíl od původního znění § 102 stavebního zákona účinného do 31. 12. 2012 již stávající znění neodkazuje na soudní řešení v případě, že by nedošlo ani k dohodě „o uznání nároku“ jako takového. Zmiňuje pouze situaci, v níž není dohoda ohledně výše náhrady. Závěru o tom, že předchozí uplatnění nároku u povinné osoby není zákonem vyžadováno (z hlediska běhu promlčecí lhůty), svědčí i to, že právní úprava nestanoví lhůtu, v rámci níž by poškozený měl nárok u obce či kraje (státu) uplatnit, resp. lhůtu, ve které by mělo k rozhodnutí o takovém nároku dojít či jinak být založeno oprávnění soudu o nároku rozhodnout (k opačné zákonné konstrukci srovnej např. čl. LV zákona č. 303/2013 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím rekodifikace soukromého práva, podle kterého nedojde-li mezi vlastníkem pozemku a vlastníkem vodního díla k dohodě o náhradě za užívání pozemku podle § 59a zákona č. 254/2001 Sb., ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, do 24 měsíců ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, rozhodne na návrh vlastníka pozemku nebo vodního díla o výši náhrady soud).

Výklad žalobce by ad absurdum měl za následek, že by mohl počátek běhu promlčecí lhůty zcela nepřiměřeně oddalovat právě neuplatněním nároku u příslušného subjektu, aniž by v této souvislosti byl vázán zákonnou lhůtou k uplatnění nároku. Nelze také přehlédnout, že podle výše uvedeného výkladu se v těchto případech právní úprava stavebního zákona použije pouze přiměřeně, protože ani sám základ nároku se neopírá o stavební zákon, ale o Listinu základních práv a svobod. Pokud ani stavební zákon nestanoví lhůtu, ve které by měl příslušný subjekt uvědomit žadatele o výsledku jeho žádosti, je zřejmé, že stejného účelu – pokud jde o zjištění jeho stanoviska – je dosaženo už i tím, že případné negativní stanovisko k nároku uplatní v soudním řízení poté, kdy je mu doručena žaloba s požadavkem na vyjádření se k uplatněnému nároku. Stavební zákon pak neobsahuje ani úpravu, která by spojovala s neuplatněním nároku u příslušného subjektu nepřípustnost uplatnění práva u soudu, resp. nepřípustnost přiznání práva soudem vůči subjektu, proti němuž je právo uplatňováno, případně jinou eliminaci či modifikaci práva. Vzhledem k výše uvedenému je závěr odvolacího soudu o počátku běhu promlčecí lhůty vázanému na úpravu § 619 o. z. správný.“

 

Poznámka:

  • 619 občanského zákoníku zní:

(1) Jedná-li se o právo vymahatelné u orgánu veřejné moci, počne promlčecí lhůta běžet ode dne, kdy právo mohlo být uplatněno poprvé.

 (2) Právo může být uplatněno poprvé, pokud se oprávněná osoba dozvěděla o okolnostech rozhodných pro počátek běhu promlčecí lhůty, anebo kdy se o nich dozvědět měla a mohla.

 

III.   Krajský soud v Praze: Náhrady za stavební uzávěru

O co šlo? Obec (město Roztoky) vyhlásila stavební uzávěru pro pět lokalit, mezi nimiž byla i lokalita Panenská I, v níž se nacházely pozemky žalobce. Stavební uzávěra byla vyhlášena na dobu do schválení regulačních plánů příslušných lokalit. Žalobce se v roce 2009 dotázal žalovaného, kdy bude zhotoven regulační plán pro lokalitu Panenská I, na což žalovaný odpověděl, že se pro lokalitu Panenská I zatím s pořízením regulačního plánu nepočítá. Nic dalšího se v obci nedělo řadu let. Dopisem ze dne 21. 2. 2019 vlastník požádal o zrušení stavební uzávěry. Ačkoli mu bylo přislíbeno, že mu bude navrženo řešení jeho situace, žádný návrh řešení mu předložen nebyl. Pouze ze zápisu ze zasedání rady zjistil, že rada po projednání žádosti přijala usnesení, podle něhož se zrušením stavební uzávěry nesouhlasí do doby schválení nového územního plánu. Vlastník dne 30. 4. 2019 znovu požádal radu obce o zrušení stavební uzávěry, načež mu obec sdělila, že důvod pro zachování stavební uzávěry spočívá v zájmu regulovat využití pozemků vlastníka. V reakci na svůj další dopis se pak z přípisu ze dne 16. 10. 2019 dozvěděl, že pro lokalitu Panenská I bude nejprve pořízena územní studie a teprve poté bude znovu projednán jeho návrh na zrušení stavební uzávěry.

Vlastník se rozhodl obec žalovat pro nezákonný zásah spočívající v nepřiměřené délce trvání stavební uzávěry.

Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. 2. 2021, čj. č. j. 55 A 99/2019- 62 samozřejmě shledal dlouhodobou stavební uzávěru jako nezákonný zásah do práv vlastníka. V rozsudku uvedl:

„Veřejný zájem obyvatel města Roztoky na odpovídající využití území této obce má pochopitelně svůj význam a podrobnější rozpracování konkrétního řešení využití území prostřednictvím regulačního plánu (jemuž eventuálně může předcházet pořízení územní studie) se obecně jeví jako legitimní, nelze jej však užívat k dlouhodobé či trvalé ochraně určitých území před zastavěním… Jak soud zmínil již výše, žalovaný délku prodlevy s vydáním regulačního plánu odůvodnil v zásadě pouze tím, že jeho pořízení je pro něj finančně a personálně náročné. Potřeba vydat regulační plán navíc byla dána i u jiných lokalit na jeho území. Takovéto vysvětlení ovšem reflektuje pouze náhled žalovaného a nebere v potaz, že takto dlouhá doba vážně omezuje vlastnické právo žalobce.

Z hlediska ústavně akceptovatelného omezení vlastnického práva žalobce není rozhodné, zda daná lhůta vyhovuje žalovanému a poskytuje mu dostatečný časový prostor, nýbrž zda její délka odpovídá nezbytně nutné době pro vydání regulačního plánu. I když nelze vyloučit, že žalovaný shledá jako důvodné vydat zcela nové územní opatření o stavební uzávěře, v němž bude nutné nově stanovit dočasná pravidla pro využití území s dobou a účelem jeho účinnosti (např. do vydání nového územního plánu), vydání takového nového územního opatření o stavební uzávěře by muselo být pečlivě odůvodněno a žalovaný by byl povinen vzít v potaz i všechny oprávněné zájmy dotčených osob a orgánů… Masivní vydávání výjimek ze stavební uzávěry pro novostavby žalovaným svědčí o jen velmi slabé intenzitě veřejného zájmu, k jehož ochraně byla stavební uzávěra v roce 2006 vydána.

Intenzitu zásahu žalovaného v podobě dlouhodobé nečinnosti ve věci vydání regulačního plánu nijak nesnižuje ani možnost požádat o povolení výjimky ze stavební uzávěry… Žádostí o udělení výjimky by se totiž žalobce zjevně nemohl domáhat vydání regulačního plánu upravujícího podmínky využití území ani zrušení stavební uzávěry. Prostřednictvím výjimky by teoreticky mohl dosáhnout pouze toho, že konkrétní záměr by mohl být do území umístěn a povolen i přes existenci stavební uzávěry. K tomu je ovšem třeba uvést, že § 99 odst. 3 stavebního zákona z roku 2006 svěřuje rozhodování o výjimkách radě žalovaného, která disponuje širokým správním uvážením. Rozhodnutí o výjimce je vyloučeno ze samostatného soudního přezkumu… Je potřeba zdůraznit, že do právní sféry žalobce přímo zasahuje již samotná stavební uzávěra, nikoliv až případné negativní rozhodnutí o žádosti o výjimku ze stavební uzávěry. Potenciální možnost, že by žalobce mohl pro konkrétní záměr získat výjimku ze stavební uzávěry, vůbec nic nemění na tom, že žalovaný je po nepřiměřenou dobu nečinný ve věci vydání regulačního plánu. Existence této možnosti neznamená, že by bylo lze po žalobci spravedlivě požadovat, aby nadále snášel excesivní stavební uzávěru. Skutečnost, že žalobce nepožádal o udělení výjimky, nemá za následek, že by zásah žalovaného nebyl nezákonný.“

 

V tomto případě je sice okrajově, ale významně zmíněn i § 102 stavebního zákona:

„Odkazuje-li žalovaný na obiter dictum rozsudku NSS ze dne 16. 6. 2011, č. j. 4 Ao 3/2011-103, soud uvádí, že Nejvyšší správní soud v uvedené věci odkázal stěžovatele na nárok na náhradu vzniklé újmy podle § 102 stavebního zákona z roku 2006 z toho důvodu, že stěžovatel namítal zmaření investic v hodnotě desítek miliónů korun českých. Možnost domoct se náhrady újmy vzniklé protiprávní činností orgánu veřejné správy neznamená, že by adresát veřejné správy neměl mít přístup k soudní ochraně ve věci, v níž by se domáhal ukončení protiprávního jednání orgánu veřejné správy. Poskytnutí náhrady újmy je z toho hlediska věcí sekundární, byť nikoliv nutně méně významnou. Právo žalobce na náhradu škody způsobené nezákonným jednáním žalovaného neznamená, že by žalobce neměl právo domoct se soudní ochrany ve věci ukončení nečinnosti žalovaného. Pro vysvětlení soud doplňuje, že § 102 stavebního zákona z roku 2006 míří na případy, kdy jednotlivci vznikne újma v důsledku činnosti orgánu veřejné správy, která je v souladu se zákonem, což není nyní posuzovaný případ.“

POKUD JE PRO VÁS TÉMA NÁHRAD ZA ZMĚNY V ÚZEMÍ AKTUÁLNÍ, VÍCE INFORMACÍ NAJDETE V NAŠÍ KNIZE Obec a investor nad územním plánem. Změny regulace, náhrady za zmařené investice a veřejná infrastruktura