V případě, kdy již byla určitá část mimořádného opatření podle pandemického zákona zrušena prohlášena za nezákonnou, Nejvyšší správní soud další podobné návrhy odmítá. Argumentuje tak, že došlo k vyprázdnění předmětu řízení, neboť žádný jiný navrhovatel by již nemohl dosáhnout lepšího výsledku, než je dřívější deklarace nezákonnosti s účinky erga omnes (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2014, č. j. 3 As 133/2013-60). Otázkou ovšem je, jak by měl NSS v podobných případech rozhodovat o nákladech řízení navrhovatele.

Restriktivní praxe při odmítání návrhů pro odpadnutí předmětu řízení

V dosavadní rozhodovací praxi převažoval velmi restriktivní přístup NSS, kdy i v případě navrhovatelů, kteří by jinak byli se svým návrhem úspěšní, pokud by je někdo jiný „nepředběhl“, náklady řízení nebyly přiznávány. Takto NSS postupoval ještě i v usnesení v usnesení 3 Ao 7/2021 – 52, kde odmítl návrh a nepřiznal náhradu nákladů řízení s odůvodněním, že  napadené mimořádné opatření již za nezákonné prohlásil, a to rozsudkem ze dne 5. 5. 2022, č. j. 3 Ao 4/2021-119, když současně dodal:

„Nejvyšší správní soud tedy neshledal žádné ospravedlnitelné důvody, které by odůvodnily postup podle § 60 odst. 8 s. ř. s., proto výrokem II. rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.“

Nepřiznání nákladů by bylo nespravedlivé

V nedávném usnesení 3 Ao 8/2021 – 57 ze dne 26. 5. 2022 se ale NSS od své dosavadní praxe odchýlil s tímto odůvodněním:

„Nejvyšší správní soud podaný návrh odmítl. Za této situace tak žádný z účastníků obecně nemá právo na náhradu nákladů řízení. Soud však v projednávané věci shledal důvody zvláštního zřetele hodné, které odůvodňují, aby navrhovatelům přiznal náhradu nákladů řízení. Soud předložený návrh odmítl pro odpadnutí předmětu řízení, neboť rozsudkem č. j. 3 Ao 4/2021-119 již nezákonnost napadeného mimořádného opatření odpůrce deklaroval. Důvodem této deklarace byla nepřezkoumatelnost daného mimořádného opatření spočívající v jeho nedostatečném odůvodnění.

Předložený návrh tak nelze považovat za zjevně nedůvodný. Naopak lze mít s ohledem na obsah návrhu za to, že k závěru o nepřezkoumatelnosti napadeného opatření by Nejvyšší správní soud dospěl i v této věci a tedy že při věcném posouzení by byl předložený návrh úspěšný. Jelikož navrhovatelé v podstatě nemohou ovlivnit, v jakém pořadí Nejvyšší správní soud o jednotlivých věcech rozhoduje, bylo by nespravedlivé, pokud by jim nebyla přiznána náhrada nákladů řízení pouze proto, že soud již dříve rozhodl o jiném návrhu týkajícím se stejného mimořádného opatření.“

Tento přístup, kterého u NSS dosáhl advokát Ludvík Novotný, se jeví jako spravedlivější k návrhům těch, kdo by byli úspěšní v případě, že by NSS před rozhodnutím o jejich návrhu nevyhověl navrhovateli jinému. Uvidíme ovšem, zda se u NSS tento právní názor prosadí.