Z nejnovější judikatury Nejvyššího správního soudu jsme dnes vybrali rozsudek, který se týká místního referenda, což bude před nadcházejícími komunálními volbami jistě zajímavé téma. Referendum se mělo konat o tom, jestli v obci mají či nemají být větrné elektrárny.

Z rozsudku lze vyčíst, že obec konání referenda bránila a opakovaně vyzývala přípravný výbor k odstranění nejrůznějších vad návrhu, takže ten měl nakonec 4 verze. Do toho všeho se zamotala smlouva s investorem, kvůli které prý přípravný výbor špatně odhadl náklady na konání referenda (kvůli riziku hrazení případných škod, kdyby se záměr nerealizoval).

Problémem měly být i podpisové listiny, protože obec tvrdila, že ty, které byly použity k předchozím návrhům, se nedají použít k těm doplněným. Dále obci vadilo, že identifikační údaje vypisovala u více lidí jedna osoba (podepsali se pak samozřejmě už sami).

Krajský soud v Ostravě rozhodl, že návrh žádné vady nemá, obec ale věc popohnala až k NSS. Co z jeho rozsudku vyplývá?

K nákladům na konání referenda a smlouvě s investorem

NSS nejprve konstatoval následující:

„Z odůvodnění návrhu na konání místního referenda je zřejmé, že navrhovatel jasně uvedl náklady spojené s provedením referenda, což nezpochybňuje ani obec. Pokud jde o náklady spojené s realizací rozhodnutí přijatého v místním referendu a způsob jejich úhrady z rozpočtu obce, pak tyto náklady považuje za nejednoznačné a do značné míry i spekulativní, protože poukazuje na to, že náklady, které by mohl požadovat investor, jsou ve fázi záměru nejisté. Podle navrhovatele by o nich musel nejprve rozhodnout soud. Teprve pro případ, že by soud investorovi určité plnění přiznal, naznačuje navrhovatel, jak by bylo možné takovou částku uhradit.

Krajský soud navíc uvedl, že z uzavřené smlouvy o spolupráci skutečně nevyplývá žádný přímý a jednoznačný závazek obce k úhradě jakýchkoliv požadavků investora. K tomu obec bez jakéhokoliv bližšího odůvodnění tvrdí, že navrhovatel před oprávněnými osobami zastírá, že nároky mohou být v řádech milionů korun. To však není relevantní zpochybnění jednoznačné úvahy krajského soudu. Navíc už krajský soud obci vytkl, že své tvrzení o údajných milionových pohledávkách investora ani rámcově neodůvodnila, a není tak zřejmé, jak k nim dospěla. S ohledem na to, že možné náklady spojené s realizací rozhodnutí přijatého v místním referendu jsou nejednoznačné a do jisté míry hypotetické, nemusel navrhovatel jejich odhad provádět.

Primárně totiž vycházel z toho, že žádné takové náklady vůbec nevzniknou, pouze jeho další úvahy směřovaly k dalším možným eventualitám. Jeho návrh tak fakticky odhad daných nákladů obsahoval, a to v nulové výši. Jak bylo uvedeno shora, navrhovatel nemá povinnost odhadovat náklady, u kterých se rozumně domnívá, že nemusí vůbec vzniknout. Navazující úvaha byla naopak korektním připuštěním i jiné možné alternativy. Takovéto vymezení nákladů spojených s realizací rozhodnutí přijatého v místním referendu pak představuje podklad pro to, aby se jeho (ne)přesnost, (ne)úplnost či (ne)správnost mohla stát předmětem kampaně před hlasováním.“

Vypisováním osobních údajů na podpisové listiny

K tomuto „problému“ pak NSS poznamenal:

„Z podpisových archů ve správním spisu je zřejmé, že identifikační údaje o některých podepisujících (petentech) jsou skutečně vyplněny jedním typem písma (zejména podpisové archy č. 7, 8 a 9). Zároveň je na všech podpisových arších v adrese předtištěn údaj o obci bydliště „Sudice“. Jednotlivé podpisy se však zdají být výrazně odlišné. Z jazykového vyjádření je zřejmé, že zákonodárce výslovně požaduje pouze to, aby byl vlastnoručně připojen podpis oprávněné osoby. Pokud jde o identifikační údaje oprávněné osoby, hovoří pouze o tom, že podepisující osoba je uvede. Logický argument opaku (argumentum a contrario) vede k přesně opačnému závěru, než tvrdí obec. Pokud by zákonodárce chtěl, aby byly vlastnoručně vyplněny i údaje identifikující petenta, mohl to jednoduše uvést, stejně jako to učinil u podpisu. Tím, že u údajů tento požadavek neuvádí a u podpisu ano, lze naopak dovodit, že záměrem zákonodárce bylo, aby údaje nemusely být vyplněny vlastnoručně petentem.

 Požadavek zákona, aby identifikační údaje uvedla podepisující osoba, může být splněn například i tak, že je nadiktuje osobě, která provádí sběr podpisů. Gramatický výklad tedy nepodporuje tvrzení obce, že by i identifikační údaje měla vlastnoručně vyplnit podepisující osoba. Nicméně i obec si je vědoma, že gramatický výklad pro ni není příznivý… Obec se v této souvislosti dovolává manuálu pro vyplňování petice zpracovaného Ministerstvem vnitra. K tomu soud uvádí, že manuál správního orgánu nemůže být rozhodný pro výklad prováděný soudem. Navíc ani to, co z manuálu cituje obec, nesvědčí o tom, že by Ministerstvo vnitra bylo přesvědčeno, že údaje musí být vyplněny pouze vlastnoručně, jak tvrdí obec. Ministerstvo pouze doporučuje, aby petent vyplňoval identifikační údaje hůlkovým písmem. Ministerstvo zde zjevně vychází z nejčastější situace, kdy podpis podpisového archu probíhá tím způsobem, který obec považuje za jediný možný.

Soud nijak nezpochybňuje, že v naprosté většině případů totiž skutečně petent podpoří petici tak, že se nejen sám vlastnoručně podepíše, ale zároveň i vlastnoručně vyplní požadované údaje. Vzhledem k tomu, že ke kontrole petic v případě prezidentských voleb ministerstvo používá i výpočetní techniku, je zřejmé, že požadavek na vyplnění údajů hůlkovým písmem mířil právě na problém čitelnosti údajů pro výpočetní techniku. Není zřejmé, že by se Ministerstvo vnitra touto jednou větou, věnující se zcela jinému problému, chtělo vyjádřit k tomu, že není možný jiný způsob vyplnění údajů… Postačí-li v občanském právu k písemnému projevení vůle pouze podpis jednajícího, není důvod se domnívat, že by tomu mělo být v právu veřejném jinak, pokud to výslovně nevyplývá z právního předpisu… Nejvyšší správní soud tedy uzavírá, že údaje identifikující oprávněnou osobu na podpisovém archu podle § 11 odst. 2 zákona o místním referendu nemusí oprávněná osoba vyplňovat vlastnoručně.“

Závěr

Jak vidno, obce by neměly zbytečně vytvářet překážky konání místního referenda spočívající v takových banalitách jako v popisovaném případě. Soudy to nemají rády a pokud to jde, stojí obvykle na straně občanů a snaží se, aby se referendum pokud možno konalo, neboť jde o důležitý nástroj občanů obce sloužící k prosazení jejich skutečné vůle, byť je někdy tato v rozporu s názorem vládnoucích politiků. To ostatně zdůraznil i sám NSS, když připomenul starší judikaturu:

„Obecně je navíc třeba připomenout, že Nejvyšší správní soud již v minulosti s odkazem na článek 22 Listiny základních práv a svobod dovodil, že „otázky přípustnosti konání a posuzování platnosti rozhodnutí přijatého v místním referendu je třeba hodnotit nikoliv restriktivním, formalistickým způsobem, nýbrž způsobem zohledňujícím skutečnost, že se jedná o jednu ze základních forem demokracie. Jinak řečeno, v pochybnostech by měly soudy rozhodovat ve prospěch konání místního referenda“ (rozsudek NSS ze dne 29. 8. 2012, čj. Ars 1/2012-26, č. 2718/2012 Sb. NSS, referendum Břežany, bod 14). Tyto závěry pak výslovně vztáhl i na otázku kontroly konkrétních podpisů na podpisových arších (rozsudek referendum k zákazu automatů v Ústí nad Labem, bod 35). Vzhledem k tomu, že pro osobní vyplňování identifikačních údajů petenta neshledal soud žádné vážné důvody, i toto východisko vede k závěru, že takový požadavek je nezákonný.“

 

Zpracováno podle rozsudku NSS č.j. Ars 1/2022 – 30 ze dne 4. 8. 2022.