Nejvyšší správní soud dostal možnost se opět vyjádřit k problematice veřejně přístupných účelových komunikací. Kasační stížnost a nejprve neúspěšnou žalobu ke Krajskému soudu v Brně podali nespokojení vlastníci nemovitostí, kteří nesouhlasili s tím, že by na jejich pozemku měla právě taková pozemní komunikace existovat.
O co ve věci šlo?
Stěžovatelé namítali, že nejsou naplněny znaky pro veřejně přístupnou účelovou komunikaci, mj. nutná komunikační potřeba, neboť pozemek je chráněn jako zemědělský půdní fond a existuje dostatečná zadní cesta, která je celoročně sjízdná a ve vlastnictví obce, která „není v neporovnatelně horším dopravně technickém stavu než cesta přes jejich pozemek, je plně funkční a žádné finančně nákladné úpravy nevyžaduje. K prokázání těchto skutečností dokládají stěžovatelé čestné prohlášení souseda, pana Řiháčka, a fotografie. Po dotčených osobách lze navíc požadovat vynaložení přiměřených nákladů na zajištění alternativního přístupu, ale již nyní je cesta dostatečná. Stěžovatelé dále poukazují na nelegitimní kolaudaci domu manželů H. bez dostatečné příjezdové cesty. Dle jejich názoru tak lze po obci žádat, aby zadní cestu opravila. Nebrání tomu ani blízkost železniční dráhy, k čemuž opět nebyl vypracován znalecký posudek.“
Stěžovatelé navíc tvrdili, že nikdy nebyl dán souhlas vlastníka s veřejným užíváním cesty. Tvrdí, že cestu užívají pouze konkrétní lidé, nikoliv veřejnost jako neomezený okruh osob, a proto nejde o veřejně přístupnou účelovou komunikaci.
Co na to řekl NSS a proč kasační stížnost zamítl?
Nejprve pojďme k otázce, kolika lidem musí veřejně přístupná účelová komunikace sloužit: „Otázku, zda jde o užívání komunikace předem neomezeným okruhem uživatelů, nebo pouze přesně vymezeným okruhem konkrétních osob, je třeba zkoumat komplexně ve vztahu k dotčenému území a místní situaci. Krajskému soudu lze přisvědčit, že věc nelze posuzovat izolovaně a cestu tzv. kouskovat. Již druhý znak veřejně přístupné účelové komunikace nelze zjistit bez kontextu a kontextem je právě okolí cesty a její umístění mezi dalšími prvky v území… Stejně je třeba postupovat rovněž u třetího znaku veřejně přístupné účelové komunikace. Umělé kouskování, jež vede k izolovanému posuzování určitých otázek (tzv. „salámová metoda“), vede k absurdním důsledkům a je v rozporu se smyslem a účelem zákona.
Obecné užívání jakožto hodnotu je třeba chránit racionálním výkladem právních předpisů. Výklad stěžovatelů, při kterém by veřejnému užívání cesty byly postupně odebírány koncové části cesty, je příkladem právě takového umělého kouskování. Není představitelné, aby jeden funkční celek měl v různých částech různé režimy přístupu veřejnosti, o funkční celek by pak ani nešlo. To neznamená, že každá jedna cesta či ulice je vždy jedním funkčním celkem, jedna cesta může mít různé režimy, ale pak to není funkční celek. Sporná část cesty v projednávané věci jednoznačně navazuje na místní komunikaci, předěl vytváří pouze bílá čára, kterou na ni namalovali stěžovatelé až v průběhu správního řízení a je tak zcela irelevantní. Celou cestu tvořící ulici Alšovu je třeba posuzovat jako jeden funkční celek užívaný veřejností.“
Nutná komunikační potřeba
Zajímavé je i vyjádření NSS k nutné komunikační potřebě: „Závěr, že není naplněna nutná komunikační potřeba, jako jeden ze znaků veřejně přístupné účelové komunikace, nelze vyvodit pouze z existence jiné pozemní komunikace v okolí. Při porovnání obou komunikací musí správní orgán hodnotit i další skutečnosti, jako například stav obou komunikací, jejich bezpečnost či konkrétní využívání v dané lokalitě, nikoli pouze rozdíl ve vzdálenostech (rozsudek NSS z 28. 6. 2022, č. j. 10 As 99/2022-56). V projednávané věci by tedy zadní cesta musela nejen existovat, ale rovněž dosahovat dostatečné kvality.
Správní orgány i krajský soud se tomuto aspektu věci dostatečně věnovaly a dospěly ke správnému závěru, že tomu tak v projednávané věci není. Zadní cesta není skutečnou alternativou k cestě z ulice Alšovy pro přístup k domu H. Jak plyne ze zjištěného skutkového stavu, jde o obvyklou „cestu za humny“, která není jinak zpevněna a je pokrytá trávou. Nejsou na ní patrné ani vyjeté koleje v celé její délce. Zadní cesta není plně funkční a je v neporovnatelně horším technickém stavu než přední cesta přes pozemek stěžovatelů.
Z celkové situace v území, která se historicky vyvinula i přičiněním stěžovatelů a jejich právních předchůdců, je zřejmé, že funkční a spolehlivý přístup k domu H. zajišťuje pouze přední cesta. Zadní cesta nemůže sloužit celoroční obsluze domu osob zúčastněných na řízení I a II. Stěžovatelé nemají pravdu v tom, že se osoby zúčastněné na řízení I až IV snaží získat pouze pohodlnější cestu ke svým pozemkům. Cesta přes pozemek stěžovatelů je jedinou skutečnou přístupovou cestou s dostatečnou kvalitou, její užívání není pro manžele H. výhodou, ale nutností…
Ostatně krajský soud nyní projednávanou věc posoudil v souladu s uvedenými zásadami a správně zhodnotil stav zadní cesty ve vlastnictví obce. Jak již bylo uvedeno výše, zadní cesta nebyla v době rozhodování žalovaného skutečnou alternativou. Úvahy ohledně přiměřenosti úprav pozemku manželů H. byly nadbytečné, protože vycházely z hypotetické situace, že obec může v budoucnu zadní cestu upravit tak, aby byla sjízdná…
Důležité je zejména to, že vymáhání povinností vlastníka ostatních komunikací není v moci soukromých osob, a jejich odkázání na hypotetickou alternativní cestu, která možná bude v budoucnu splňovat požadavky na kvalitu, se jeví jako absurdní a nepřiměřené. Dle kasačního soudu není rozhodující, jaký by měl být stav alternativní komunikace za ideálních okolností, případně až po její úpravě, ale jaký její stav skutečně je.“
O tom, jak Krajský soud v Praze posoudil návrh na zrušení územního plánu v části, kde určitý pozemek byl vymezen jako místní komunikace, jsme psali už dříve.
Zpracováno podle rozsudku NSS ze dne 9. 8. 2022, č. j. 9 As 36/2022 – 60, dostupné na www.nssoud.cz