Nejvyšší soud v právě dnes zveřejněném rozsudku zrekapituloval svoji judikaturu, podle které zásadně platí, že pokud soud dospěje k závěru o porušení práva účastníka na projednání věci v přiměřené době, je na místě, aby stanovil odpovídající odškodnění v penězích.  Pouze ve výjimečných případech, kdy je újma způsobená poškozenému zanedbatelná, lze uvažovat o jejím nahrazení formou konstatování porušení daného práva.

Věc se týkala žaloby na určení otcovství a svěření nezletilého do střídavé péče. Řízení bylo zahájeno dne 29. 1. 2013 a skončilo rozsudkem ze dne 9. 1. 2020, který nabyl právní moci dne 25. 2. 2020.

Co říká stanovisko Cpjn 206/2010?

Nejvyšší soud nejprve připomněl, že již v části V. stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 58/2011 (dále jen „Stanovisko“), Nejvyšší soud s odkazem na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) uvedl, že ESLP „jen zcela výjimečně nepřiznává zadostiučinění v penězích. V tomto ohledu je tedy na místě přistupovat k případnému zadostiučinění ve formě konstatace porušení práva jen za zcela výjimečných okolností (např. tehdy, byl-li význam předmětu řízení pro poškozeného nepatrný).“

Konstantní judikatura k věci

Dále pak v usnesení ze dne 23. 3. 2011, sp. zn. 30 Cdo 40/2009 (proti němuž podaná ústavní stížnost byla zamítnuta nálezem Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11), Nejvyšší soud dovodil, že „samotné konstatování porušení práva na vydání rozhodnutí v přiměřené době postačí například tehdy, byla-li délka řízení v nezanedbatelné míře způsobena vlastním chováním poškozeného, nebo byl-li význam předmětu řízení pro poškozeného pouze nepatrný, a celkově tak lze uzavřít, že doba řízení nemohla nikterak negativně zasáhnout psychickou sféru žalobce.“

K uvedeným závěrům se Nejvyšší soud přihlásil i v rozsudcích ze dne 30. 9. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1209/2009, ze dne 1. 8. 2017, sp. zn. 30 Cdo 911/2017, ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2531/2016, či ze dne 26. 5. 2020, sp. zn. 30 Cdo 4024/2019. V rozsudcích ze dne 18. 11. 2020, sp. zn. 30 Cdo 674/2020, a ze dne 7. 7. 2020, sp. zn. 30 Cdo 1536/2020, k tomu Nejvyšší soud dodal, že i snížený význam předmětu řízení by měl zásadně vést k zadostiučinění peněžitému, neboť konstatování porušení práva má své místo tehdy, byl-li tento význam nepatrný.

Závěr

Lze tedy shrnout, že samotné konstatování porušení práva na vydání rozhodnutí v přiměřené době bude ve smyslu § 31a odst. 2 OdpŠk postačujícím zadostiučiněním jen za zcela výjimečných okolností, a to zejména tehdy, pokud byl význam předmětu řízení pro poškozeného nepatrný nebo pokud se poškozený sám významně podílel svým jednáním na délce řízení, a celkově tak lze uzavřít, že doba řízení nemohla nikterak negativně zasáhnout psychickou sféru poškozeného

O jiném případu, kdy soudy původně odmítly poskytnout finanční satisfakci a kde rovněž musel zasáhnout Nejvyšší soud, jsme psali zde.

Podle rozsudku Nejvyššího soudu 30 Cdo 1793/2022-228 ze dne 10. 8. 2022.