Před několika dny Městský soud v Praze rozhodoval zajímavou věc související s kauzou Vrbětice. Přesto, že šlo o velmi specifický případ, závěry jsou jistě použitelné v nejrůznějších oblastech činnosti samospráv, neboť kritérium trvalého bydliště se používá poměrně často.

Vrbětice a trvalé bydliště jako podmínka pro odškodnění

V soudem posuzovaném případě se žalobkyně domáhala odškodnění podle zákona č. č. 324/2021 Sb., o jednorázovém odškodnění subjektů dotčených mimořádnou událostí v areálu muničních skladů Vlachovice-Vrbětice, nicméně ministerstvo vnitra rozhodlo, že jí nic neposkytne, protože v obci neměla trvalý pobyt. Žena ale v obci skutečně pobývala se svým partnerem a společným nezletilým dítětem, což byla schopna doložit. Proto pokládala podmínku trvalého pobytu za nespravedlivou a rozpornou s kautelami ústavního pořádku – v obci žila s rodinou, a tak logicky pociťovala stejnou újmu jako sousedé, kteří měli v občance napsáno něco jiného než ona sama. Cítila se logicky vůči ostatním diskriminovaná.

Žalobkyně odkázala na nález Ústavního soudu Pl. ÚS 10/22. Tím Ústavní soud rozhodl, že  „ustanovení § 3 odst. 3 písm. a) ve slovech „přihlášena k trvalému pobytu“, § 3 odst. 3 písm. b), § 6 odst. 1 ve slovech „trvalého“ a „trvalým“, § 6 odst. 2 ve slově „trvalého“, § 6 odst. 3 ve slově „trvalého“, § 6 odst. 4 ve slovech „trvalým“ a § 6 odst. 5 zákona č. 324/2021 Sb., o jednorázovém odškodnění subjektů dotčených mimořádnou událostí v areálu muničních skladů Vlachovice-Vrbětice a o změně některých zákonů, se zrušují uplynutím dne vyhlášení tohoto nálezu.“

Vzhledem k tomu, že tedy byla právní úprava s kritériem trvalého pobytu pro neústavnost zrušena, nemohl ji Městský soud použít, a proto rozhodnutí ministra vnitra odpírající ženě odškodnění, zrušil.

ÚS: při poskytování jednorázového plnění stát nesmí diskriminovat

Pojďme se nyní podívat blíže na zmíněný nález Ústavního soudu. Nejzajímavější podle našeho názoru je tato myšlenka: „Ústavní soud již v minulosti rozhodl, že poskytnutí jednorázové peněžní částky není samo o sobě základní svobodou ani právem, avšak „rozhodl-li se stát takovou částku vyplatit za stanovených podmínek, platí zde stejná zásada zákazu diskriminace jako v případě restitučních zákonů…Přestože v obecné rovině platí, že stát „může rozhodnout, že jedné skupině poskytne méně výhod než jiné, nesmí však postupovat libovolně a z jeho rozhodnutí musí být patrno, že tak činí ve veřejném zájmu…I u jednorázových plnění poskytovaných státem platí, že zkoumání okruhu oprávněných subjektů vyžaduje rovněž posouzení z pohledu dodržení kautel plynoucích z ústavního principu rovnosti, a to jak neakcesorické (čl. 1 Listiny), tj. plynoucí z požadavku vyloučení svévole při odlišování subjektů a práv, tak i akcesorické v rozsahu vymezeném v čl. 3 odst. 1 Listiny.“

Toto je vskutku zapamatování hodná myšlenka v situaci, kdy stát přistupuje zjevně k tomu, že bude plošně dotovat různé skupiny obyvatel tu dávkou na dítě, tu rouškovným, tu různými příspěvkem na energie nebo na to, aby domácnosti nevynakládaly více než 30 % příjmů na bydlení (což již dnes řada rodin tak jako tak dělá, jenom si toho vláda zřejmě nevšimla). Ústavní soud se zde neposuzoval k opakovaným dávkám, nicméně i ty by se měly posuzovat podle obdobných kritérií a jakékoliv rozlišování musí mít rozumný základ. S rozumem nemá nic společného rozdělování lidí třeba podle očkovacího statusu, klimatických zásluh a podobných iracionálních nesmyslů.

Mnozí občané totiž mohou mít zcela legitimní obavy, že tyto příjmy budou tzv. nepodmíněné jen na oko, přičemž fakticky budou podmíněny zřízením bankovní identity bez možnosti volby, podvolení se určitým požadavkům (jako bylo kupř. očkování dětí pro přijetí do mateřské školky, kde velmi nízké školkovné ve srovnání se soukromou školkou, kterou pak museli neočkující rodiče využívat, bylo také jistou formou dotace pro občana – podmiňování předškolního vzdělávání absolvováním očkování Ústavní soud nedávno zkritizoval), ale nález Ústavního soudu by měl tyto černé myšlenky dostatečně rozptýlit.

S ulehčením mohou občané kvitovat i další závěry naší nejvyšší soudní instance týkající se diskriminace: „Podle čl. 1 věty první Listiny jsou lidé „svobodní a rovní v důstojnosti i v právech“. Listina dále v čl. 3 odst. 1 stanovuje, že „základní práva a svobody se zaručují všem bez rozdílu pohlaví, rasy, barvy pleti, jazyka, víry a náboženství, politického či jiného smýšlení, národního nebo sociálního původu, příslušnosti k národnostní nebo etnické menšině, majetku, rodu nebo jiného postavení“. Uvedený výčet možných důvodů diskriminace je přitom demonstrativní… Podle čl. 14 Úmluvy pak platí, že „užívání práv a svobod přiznaných touto Úmluvou musí být zajištěno bez diskriminace založené na jakémkoli důvodu, jako je pohlaví, rasa, barva pleti, jazyk, náboženství, politické nebo jiné smýšlení, národnostní nebo sociální původ, příslušnost k národnostní menšině, majetek, rod nebo jiné postavení“.

Z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že rovnost je kategorií relativní, k jejímuž porušení je třeba, aby se s různými subjekty, které se nacházejí ve stejné nebo srovnatelné situaci, zacházelo rozdílným způsobem, aniž by pro takový přístup existovaly objektivní a rozumné důvody… Zpravidla je pak porušení principu rovnosti navázáno na porušení i jiného základního práva, typicky práva vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny… Absence přímého dotčení jiného základního práva nebo svobody však a priori nebrání závěru o porušení principu rovnosti, a to rovnosti neakcesorické podle čl. 1 Listiny.“

 Jiným postavením může být i kritérium místa trvalého pobytu

Abychom se od covidu a dalších diskriminací vrátili k té související s trvalým pobytem, Ústavní soud uzavřel, že „tzv. „jiným postavením“ ve smyslu shora citovaného čl. 3 odst. 1 in fine Listiny a čl. 14 in fine Úmluvy, jakožto fakticky diskriminačního kritéria, může být v některých případech rovněž kritérium místa trvalého pobytu…Obzvláště v judikatuře ESLP je tak slovům „jiné postavení“ přiznáván široký význam (viz rozsudek ze dne 10. 3. 2011 ve věci Kijutin proti Rusku, stížnost č. 2700/10) a jeho výklad a použití není nutně omezeno na osobní vlastnosti, které jsou vrozené nebo neodmyslitelné… .

Rovněž Ústavní soud v nálezu ze dne 8. 8. 2017 sp. zn. Pl. ÚS 9/15… posoudil jako fakticky diskriminační (na první pohled neutrální) kritérium trvalého pobytu v souvislosti s poplatky za provoz systému shromažďování odpadu, když jediným kritériem určujícím osobu poplatníka… byl právě trvalý pobyt, bez zohlednění kritérií dalších, jako je například věk poplatníka nebo jeho finanční soběstačnost.“

NSS a rozlišování mezi očkovanými a neočkovanými

Bohužel se ke covidu přece jen musíme vrátit. Je nám známo, že Nejvyšší správní soud opakovaně konstatoval, že rozlišování mezi očkovanými a neočkovanými není diskriminační, neboť nejsou srovnatelní – očkovaní prý nezatěžují zdravotní systém. V této souvislosti je dobré připomenout diskriminační test používaný Ústavním soudem pro určení, zda je či není určité jednání přímou diskriminací – test lze vyjádřit formou těchto otázek:

(1) jde o srovnatelného jednotlivce nebo skupiny?

(2) je s nimi nakládáno odlišně na základě některého ze zakázaných důvodů?

(3) je jim odlišné zacházení k tíži (uložením břemene nebo odepřením dobra)?

(4) je toto odlišné zacházení ospravedlnitelné, resp.

(a) sleduje legitimní zájem a

(b) je přiměřené?

Jak se test vyhodnocuje, Ústavní soud říká taky: „Kladná odpověď na první tři otázky a současná záporná odpověď na otázku čtvrtou pak vede Ústavní soud k závěru o diskriminaci. U druhé otázky však Ústavní soud připustil, že lze identifikaci zakázaného důvodu rozlišování vynechat, jelikož v řadě případů může být s různými subjekty zacházeno odlišně, aniž by bylo kritérium rozlišování a priori vadné…Nadto Ústavní soud zdůrazňuje, že za rozpornou s čl. 3 odst. 1 Listiny považuje i nepřímou diskriminaci, byť se k ní vyjádřil v menším množství nálezů než u diskriminace přímé.“

Dosud nám není jasné, jak Nejvyšší správní soud a spolu s ním i nižší soudy tento test vůbec aplikovaly. Pouhé tvrzení, že očkovaní neztěžují zdravotní systém jako ospravedlnění naprosté ostrakizace značné části obyvatel ČR je naprosto nepřijatelné a do budoucna umožňuje s diskriminací opravdu volně žonglovat. Nemělo by se stát běžnou součástí našeho pohledu na mnoho let se rozvíjející diskriminační právo a pracně budovanou judikaturu. Zatím jsou covidové diskriminační kauzy u Nejvyššího soudu. Věříme, že k Ústavnímu už nedojdou, ale pokud ano, opravdu se těšíme na to, že konečně bude učiněno spravedlnosti zadost a Ústavní soud přistoupí ke covidovým otázkám stejně odpovědně a s odpovídající vehemencí jako k těm vrbětickým.

Závěr

Jistě bude zajímavé sledovat, jak se bude dál vyvíjet diskriminační judikatura ať už ohledně činnosti obcí a měst, nebo škol, zdravotnických zařízení či zaměstnavatelů, korporací nebo kohokoliv jiného – budou soudy „slepě“ měřit všem stejně nebo si použijí dvojí metr podle toho, jak se to zrovna politicky hodí – u kauzy Vrbětice budou vstřícní a u covidu nebo jiných „current things“ lidem nedají nic zadarmo a naopak se stanou jejich úhlavními nepřáteli v boji proti státu?