Nejvyšší správní soud se dostal k rozhodování zajímavé kauzy opepřené otázkou církevních restitucí. Na stůl se mu totiž dostala kasační stížnost obce Ořech proti rozsudku Krajského soudu v Praze, kterým byl zrušen regulační plán na návrh Metropolitní kapituly u sv. Víta v Praze. Ve věci NSS už jednou rozhodoval, a to o tom, jestli byl nebo nebyl návrh na zrušení opatření obecné povahy opožděný (tehdy ho ještě bylo možno podat ve tříleté lhůtě, dnes je to jen jeden rok), když bylo na regulačním plánu špatně vyznačeno datum účinnosti.

Věcně šlo (ve zkratce) o to, zda je regulační plán v souladu s územním plánem. Ten ale krajský soud shledal natolik nesrozumitelný, že na jeho základě vůbec nemůže být vydán plán regulační. Jak se na situaci díval NSS, si hned popíšeme, mnoho ale vypovídá už to, že kasační stížnost obce Ořech shledal nedůvodnou a zamítl ji.

K včasnosti podání návrhu

Na úvod trochu dat, abychom se lépe orientovali. Z odůvodnění rozhodnutí NSS vyplývá následující: „Skutkové okolnosti, jak z nich v napadeném rozsudku vyšel krajský soud, nejsou mezi účastníky sporné. Podstatné tedy především je, že veřejná vyhláška oznamující vydání regulačního plánu byla vyvěšena dne 17. 9. 2015. Pořizovatel na výtisku daného regulačního plánu vyznačil jako datum účinnosti den 5. 10. 2015 (to bylo později uváděno i vůči jiným orgánům), přestože § 173 odst. 1 správního řádu stanoví, že opatření obecné povahy nabývá účinnosti patnáctým dnem od vyvěšení veřejné vyhlášky (tedy v daném případě dnem 2. 10. 2015)… Poslední den lhůty k podání návrhu proto v dané věci připadl na 2. 10. 2018. Navrhovatelka návrh podala k poštovní přepravě dne 3. 10. 2018.“

NSS dále argumentuje takto: „V obecné rovině tedy v návaznosti na výše uvedené platí, že není možno věcně projednat opožděný návrh na zrušení opatření obecné povahy ani tehdy, pokud opožděnost byla zapříčiněna důvěrou navrhovatele v nesprávně vyznačený záznam o účinnosti. Současně však nelze přehlédnout shora zvýrazněné pasáže rozsudku ve věci sp. zn. 3 Aos 1/2012. Ten nevyloučil možnost, aby krajský soud vyložil, proč je na základě individuálních okolností (charakteru daného opatření obecné povahy, vážení práv dotčených osob či jiných významných specifik) třeba i na záznam o účinnosti vztáhnout závěry a důsledky, které jinak platí pro nesprávně vyznačené doložky právní moci. Jinak řečeno, není zcela vyloučeno, aby v takovém případě soud věcně projednal i jinak opožděný návrh…

Za zásadní ovšem Nejvyšší správní soud považuje další z krajských soudem zdůrazňovaných skutečností, tedy že navrhovatelka nabyla dotčené pozemky v rámci tzv. církevních restitucí (postupem podle zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi). Přestože řízení o návrhu na zrušení regulačního plánu není striktně vzato „restitučním řízením“, nelze daný aspekt ani v tomto typu řízení přehlížet, a to tím spíše, pokud s ním souvisí právě otázka zachování práva navrhovatelky na přístup k soudu a ochrany vlastnického práva k nabytým pozemkům. Z judikatury Ústavního soudu plyne, že ke splnění účelu a cíle restitucí je zejména nutné, aby obecné soudy interpretovaly právní předpisy ve vztahu k oprávněným osobám co nejvstřícněji. Je vždy nezbytné, aby vycházely z individuálních rozměrů každého jednotlivého případu, které jsou založeny na zjištěných skutkových okolnostech.“

„Restituční“ aspekt věci

NSS dále dodal: „Kasační soud má za to, že tento („restituční“) aspekt věci je natolik významný, že sám o sobě představuje dostatečný důvod k jinak zcela výjimečnému odlišení nyní projednávané věci od věcí, jimiž se tento soud zabýval ve své dřívější (výše zmiňované) judikatuře. Pokud by na ní setrval i za popsaných okolností, rezignoval by na požadavek, podle kterého je třeba při výkladu zákona učinit vše pro spravedlivé vyřešení věci, tak jak byl popsán shora. Takovým spravedlivým řešením je právě připuštění návrhu k věcnému posouzení, neboť opačný postup by mohl být důvodně vnímán jako další křivda vůči navrhovatelce způsobená postupem orgánů veřejné moci. Pouze výklad, který v napadeném rozsudku předestřel již krajský soud, tak může zhojit tuto další křivdu a zároveň navrhovatelce neznemožní usilovat o nápravu křivd, jichž se vůči ní stát dopustil již v době nesvobody a jejichž plnohodnotnou nápravu napadený regulační plán z hlediska navrhovatelky do určité míry ztěžuje.

Jinými slovy, jestliže se demokratická společnost snaží restitučními zákony alespoň částečně zmírnit následky minulých majetkových a jiných křivd, nelze připustit, aby současně orgány veřejné moci svou činností a jejími důsledky jinak ztěžovaly oprávněné osobě možnost dosáhnout nápravy. Ta není představována jen obnovením vlastnického práva jako takového, ale také umožněním výkonu tohoto práva, resp. jeho složek v odpovídajícím rozsahu. S ohledem na výše uvedené tedy lze uzavřít, že výklad provedený krajským soudem je plně v souladu s požadavky citované judikatury Ústavního soudu. Pochybení (nepředvídatelnost) v postupu orgánu veřejné moci, který se v nynější věci projevil ve vyznačení nesprávného údaje o nabytí účinnosti regulačního plánu, nelze aplikovat v neprospěch stěžovatelky, která hodlá v řízení u soudu chránit své vlastnické právo omezované napadeným regulačním plánem.“

Proč je rozsudek významný? Kvůli náhradám za zásah do vlastnického práva

Domníváme se, že rozsudek je důležitý nejen pro otázku zapojení se do územního plánování v případě restituovaného majetku a následné možnosti napadat územní plán. Význam rozsudku vnímáme i s ohledem na možnosti náhrad za změny v území. Dlouhodobě se domníváme, že restituce jsou jedním z důvodů pro prolomení pětileté lhůty stanovené v § 102 stavebního zákona.

Obecně totiž, platí, že po uplynutí pěti let od nabytí účinnosti územního plánu nebo jeho změny, která umožnila využití lokality určitým způsobem, lze územní plán opět změnit, aniž by se obec musela významněji obávat náhrad investorům za zklamaná legitimní očekávání. V případě, že vlastníci ale nemohli po dobu těchto pěti let využívat pozemky proto, že nebyly dořešené restituce, pak lze očekávat, že soudy s přesně stejnou argumentací, jakou předložil v tomto případě NSS, budou na straně vlastníků a konstatují, že se pětiletá lhůta prodlužuje o dobu, po kterou vlastníci kvůli restitucím nemohli se svými pozemky nakládat.

Lze tedy shrnout, že v případě, kdy obec má na svém území pozemky dotčené nevyřešenou restitucí (nebo i vyřešenou v nedávné době) a chce měnit územní plán, měla by být velmi opatrná.

Zpracováno podle rozsudku NSS čj. 8 As 147/2020-53ze dne 26. 10. 2022, dostupný na www.nssoud.cz

 

PŘIJÍMÁME DOTAZY OBCÍ A MĚST, KTERÉ ZDARMA ZODPOVÍME V RÁMCI NAŠÍ VÝZVY: 365 ČLÁNKŮ NEBO DALŠÍ KOČKA.