Právnická osoba může požadovat odškodnění za nezákonné trestní stíhání

Na jednání občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu dne 9. listopadu 2022 byla schválena tato právní věta: „Právnické osobě může vzniknout nárok na zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou jí nezákonně zahájeným trestním stíháním.“

Skutkové okolnosti věci

V rozsudku sp. zn. 30 Cdo 3274/2021, ze kterého právní věta pochází, se Nejvyšší soud zabýval uplatněným nárokem na náhradu škody a peněžitého zadostiučinění za nemajetkovou újmu v celkové výši 14 301 357 Kč s příslušenstvím, které měly akciové společnosti vzniknout v souvislosti s nezákonným trestním stíháním. Náhrada škody sestávala z vynaložených nákladů na právní zastoupení ve výši 951 958 Kč s příslušenstvím a z ušlého zisku za dobu od 1. 12. 2016 do 30. 6. 2017 ve výši 8 349 399 Kč s příslušenstvím. V žalované částce byl též obsažen požadavek na náhradu nemajetkové újmy ve výši 5 000 000 Kč s příslušenstvím.

Žalobou uplatněný nárok byl odůvodněn tím, že dne 29. 11. 2016 vydal policejní orgán, konkrétně Generální inspekce bezpečnostních sborů pod č. j. GI-TC-499-89/2015 usnesení, jímž bylo zahájeno trestní stíhání žalobkyně, a to pro zvlášť závažný zločin podvodu dle § 209 odst. 1, odst. 5, písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen „tr. zák.“), s trestní sazbou pro fyzickou osobu 5 až 10 let, přičemž žalobkyni, jako právnické osobě, hrozil dle ustanovení § 15 odst. 1 zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim (dále jen „ZTOPO“) například peněžitý trest, trest zákazu činnosti, trest zákazu plnění veřejných zakázek nebo účasti na veřejných soutěžích či trest zákazu přijímání dotací a dále i trest propadnutí majetku.

Proti usnesení o zahájení trestního stíhání podala žalobkyně stížnost, o níž bylo rozhodnuto usnesením Městského státního zastupitelství v Praze vydaným dne 28. 4. 2017 pod č. j. 2 KVZ 35/2016-165 tak, že stížnosti žalobkyně bylo vyhověno a usnesení o zahájení trestního řízení bylo zrušeno a policejnímu orgánu bylo uloženo, aby ve věci znovu jednal a rozhodl, přičemž toto rozhodnutí bylo žalobkyni doručeno dne 3. 5. 2017. Následně došlo k odložení věci. V souvislosti s výše uvedeným nezákonným trestním stíháním, které bylo proti žalobkyni vedeno, došlo podle žaloby  k podstatné újmě na jejích právech, kdy bylo poškozeno její dobré jméno a vznikla jí i škoda, přičemž tyto zásahy do majetkové i nemajetkové sféry žalobkyně na ni měly značný dopad.

Rozhodnutí soudu I. stupně

Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 1. 9. 2020, č. j. 21 C 22/2018-248, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni zákonný úrok z prodlení ve výši 8,50% ročně z částky 25 168 Kč za dobu od 15. 3. 2018 do 27. 9. 2018, a to do 15 dnů od právní moci rozsudku (výrok I), uložil žalované dále povinnost zaplatit žalobkyni částku 55 566 Kč s příslušenstvím (výrok II), zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni částku 5 871 224 Kč s příslušenstvím (výrok III) a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení.

Po právní stránce soud věc posoudil dle zákona č. 82/1998 Sb. (dále také jen „OdpŠk“). Dospěl k závěru, že v daném případě bylo policejním orgánem vydáno nezákonné rozhodnutí, a to usnesení o zahájení trestního stíhání žalobkyně ze dne 29. 11. 2016, které bylo posléze usnesením Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 28. 4. 2017 zrušeno a následně došlo k odložení věci. Žalobkyni proto vznikl nárok požadovat za nezákonné trestní stíhání satisfakci. Při rozhodování o přiměřeném zadostiučinění k odškodnění nemajetkové újmy žalobkyně vyšel v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu zejména z povahy trestní věci, z délky trestního stíhání a z dopadů trestního stíhání do osobnostní sféry poškozené osoby s tím, že forma a případná výše zadostiučinění nesmí být v rozporu s obecně sdílenou představou spravedlnosti. Současně vzal v úvahu, že otázka výše zadostiučinění v penězích se vždy odvíjí od okolností konkrétního případu, přičemž přiznané odškodnění by mělo odpovídat výši odškodnění, které je přiznáváno v obdobných případech.

Vzal v úvahu, že v projednávané věci je poškozenou osobou právnická osoba, neshledal nicméně důvod pro to, aby se výše zadostiučinění přiznaného k odškodnění právnické osoby odlišovala ve skutkově obdobných věcech od zadostiučinění poskytovaného fyzickým osobám. Při rozhodování o formě a výši zadostiučinění za nemajetkovou újmu v dané věci vzal soud prvního stupně dále v úvahu, že nezákonné trestní stíhání žalobkyně trvalo zhruba pět měsíců a nedostalo se ani do stádia podání obžaloby, či dokonce do fáze řízení před trestním soudem. Zohlednil, že žalobkyni bylo sděleno obvinění pro zvlášť závažný zločin podvodu podle § 209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zák., za jehož spáchání by fyzické osobě mohl být uložen trest odnětí svobody v sazbě od 5 do 10 let.

S poukazem na § 15 odst. 1 ZTOPO konstatoval, že žalobkyni potenciálně hrozil například trest peněžitý, trest zákazu činnosti, trest zákazu plnění veřejných zakázek, účasti na veřejných soutěžích, přijímání dotací či dokonce trest propadnutí majetku. Dále přihlédl k tomu, že v důsledku medializace, za kterou však stát není přímo odpovědný, se trestní stíhání žalobkyně dostalo do širokého povědomí veřejnosti a žalobkyně byla vystavena situaci, kdy musela svým obchodním partnerům či zaměstnancům poskytovat informace a ubezpečovat je o nedůvodnosti svého trestního stíhání. Poukázal rovněž na to, že vedoucí představitelé žalobkyně se v rámci své pracovní činnosti snažili intenzivně zamezit případným negativním dopadům trestního stíhání, přičemž žalobkyně v této souvislosti navázala spolupráci s PR poradci za účelem zvolení nejvhodnější strategie, jak čelit informacím o zahájeném trestním stíhání žalobkyně jak ve vztahu dovnitř, tak vně společnosti.

Soud prvního stupně při hodnocení důkazů uzavřel, že z provedeného dokazování nevyplynulo, že by zákazníci odmítali u žalobkyně nakupovat jen z důvodu jejího trestního stíhání. Dospěl proto k závěru, že je namístě přiznat žalobkyni odškodnění za nemajetkovou újmu způsobenou nezákonným trestním stíháním v celkové částce 50 000 Kč, jež ve výsledku odpovídá rozsahu prokázaných zásahů do práv žalobkyně a jeví se jako adekvátní i v porovnání s obdobnými srovnatelnými případy. V případě nároku na náhradu majetkové újmy pak shledal nedůvodným požadavek žalobkyně, aby jí byla nahrazena škoda spočívající v nákladech jejího právního zastoupení v trestním řízení v rozsahu smluvní odměny ve výši 951 958 Kč. S odkazem na § 31 OdpŠk konstatoval, že náhradu nákladů právního zastoupení lze důvodně požadovat pouze ve výši stanovené vyhláškou č. 177/1996 Sb., advokátní tarif.

Rozhodnutí odvolacího soudu

V rovině právního posouzení odvolací soud ve shodě se soudem I. stupně dospěl k závěru o existenci odpovědnostního titulu. V příčinné souvislosti s trestním stíháním žalobkyně pro zvlášť závažný zločin podvodu došlo k významným zásahům do její právní sféry. Žalobkyni hrozilo uložení trestů (propadnutí majetku, zákaz činnosti, peněžitý trest apod.), které mohly nepochybně vážně ohrozit její majetkovou situaci, hospodaření i předmět činnosti. V počátcích trestního stíhání došlo k medializaci případu, jež vedla k tomu, že se informace o trestním stíhání žalobkyně dostaly do povědomí široké veřejnosti. Vedoucí pracovníci žalobkyně museli věnovat pozornost obhajobě a vyvíjet úsilí k vyvrácení důvodnosti zahájeného trestního stíhání.

Na druhé straně odvolací soud zohlednil, že trestní stíhání bylo proti žalobkyni vedeno pouze po dobu 5 měsíců a skončilo ve fázi přípravného řízení. Odvolací soud, opět ve shodě se soudem prvního stupně, měl za to, že nemajetkovou újmu žalobkyně nelze náležitě odškodnit jinou formou než poskytnutím zadostiučinění v penězích, a to v částce 50 000 Kč, která se mu jevila jako plně odpovídající okolnostem daného případu, povaze trestní věci, délce trestního stíhání a intenzitě zásahů do práv žalobkyně. Přiznaná relutární satisfakce podle odvolacího soudu odpovídala výši zadostiučinění přiznaného v případech, které se s projednávanou věcí v podstatných znacích shodují, a neodporuje ani obecně sdílené představě spravedlnosti. Odvolací soud zdůraznil, že soud prvního stupně provedl srovnání daného případu nejen s případy odškodnění fyzických osob, nýbrž také s jedním skutkově obdobným případem trestně stíhané právnické osoby.

Právní názor Nejvyššího soudu

Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 21. 1. 2020, sp. zn. 30 Cdo 303/2019, uvedl, že pokud žalobce (míněna fyzická osoba) neoznačí vhodná rozhodnutí ve srovnatelných věcech, pak uvedená skutečnost není důvodem pro zamítnutí žaloby, nýbrž je na soudu, aby provedl srovnání také s jinými obdobnými případy, které jsou mu známy z jeho činnosti a s nimiž účastníky řízení před vydáním rozhodnutí v rámci principu předvídatelnosti rozhodnutí seznámí. V této souvislosti dodal, že Ministerstvo spravedlnosti již uveřejnilo za účelem uvedeného srovnání databázi rozhodnutí odvolacích soudů, kterými bylo žalobcům přiznáno právo na peněžité zadostiučinění za újmu způsobenou trestním stíháním, členěnou dle charakteru trestné činnosti, jež byla stíhané osobě kladena za vinu a dle soudem zjištěných dopadů do osobnostních práv zvyšujících (nebo naopak snižujících) intenzitu nemajetkové újmy, která byla žalobci způsobena.

Zák. č. 82/1998 Sb.představuje  lex specialis, který v rozsahu své věcné působnosti vylučuje poskytnutí ochrany dobré pověsti právnické osoby podle „obecného“ § 135 o. z., stejně jako zadostiučinění za nekalosoutěžní jednání. Přesto je možnpřipomenout, že Nejvyšší soud ve svém rozhodování uplatňuje východisko, podle kterého ochrana (dříve dobré) pověsti právnické osoby představuje jedno z práv osobní povahy, jež jsou právnickým osobám zákonem přiznána. Jedná se o právo nezcizitelné, sleduje osud právnické osoby a přechází s podstatou právnické osoby na právního nástupce (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu, ze dne 14. 3. 2018, sp zn. 23 Cdo 5173/2017, ze dne 19. 6. 2018, sp. zn. 23 Cdo 5145/2017, ze dne 18. 6. 2019, sp. zn. 23 Cdo 3372/2018, ze dne 26. 10. 2011, sp. zn. 30 Cdo 5111/2009, či ze dne 6. 9. 2011, sp. zn. 30 Cdo 149/2010).

Také důvodová zpráva k občanskému zákoníku vymezuje právo na ochranu pověsti právnické osoby (společně s právem na ochranu jejího názvu a soukromí) jako „práva spojená s právní osobností právnické osoby“, a to oproti „osobnostnímu právu“ člověka jako projevu „zákonné garancie všech přirozených práv člověka“. Pověst konkrétní právnické osoby je především vytvářena na základě zkušeností, které s tímto subjektem mají její obchodní partneři, zákazníci či jiné subjekty, kteří s ní přichází do kontaktu (srov. např. rozsudek ze dne 18. 3. 2008, sp. zn. 30 Cdo 1385/2006).

Pokud je o výši přiznané satisfakce za nemajetkovou újmu, Nejvyšší soud uvedl: Dovolací soud nemůže přisvědčit námitkám žalobkyně, dle nichž soudy ve věci rozhodovaly co do posuzování následků vedeného trestního řízení do poměrů poškozené bez náležitého odůvodnění a bez vážení konkrétních okolností případu. Odůvodnění rozsudků soudů obou stupňů obsahuje naopak poměrně důkladný popis zjištění ohledně okolností a následků, které toto řízení mělo ve sféře žalobkyně jakožto poškozené. Dovolací soud shledává rovněž logickými a srozumitelnými základní úvahy, jež soudy obou stupňů činily při stanovení výše konkrétního zadostiučinění za způsobenou nemajetkovou újmu. Odvolací soud přihlédl – v poměrech projednací zásady – ke všem zjištěným relevantním okolnostem vztahujícím se k trestnímu stíhání žalobkyně, přičemž na základě jejich komplexního vzájemného zhodnocení dospěl k závěru o přiměřené formě, tj. relutární satisfakci ve výši 50 000 Kč.

Rozsudek Městského soudu v Praze naopak změnil v části výroku o náhradě škody (srov. zejm. odst. 25 odůvodnění rozsudku).

Podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3274/2021 ze dne 24. 2. 2022