Náhrady za změny územních plánů jsou noční můrou obcí a měst, mnohdy ale zbytečně, často jde ze strany investorů jen o plané výhružky. Přesto se tu a tam nějaká věc k soudům dostane. V dubnu 2021 tak dostal nejvyšší soud možnost rozhodovat o tom, od kterého okamžiku běží lhůty pro uplatnění nároku na náhradu za změnu územního plánu.
O co šlo?
Nespokojený vlastník koupil v říjnu 2004 pozemek v Ostravě. Ostravský územní plán z roku 1994 přiřadil pozemku funkční využití „bydlení individuální“. V roce 2012 hodlal vlastník začít z přípravou inženýrských sítí a oplocení pozemku a získal příslušná rozhodnutí k umístění stavby přípojky vody, plynu a oplocení příslušného pozemku atd., ale nebylo vydáno žádné správní rozhodnutí, kterým by bylo žalobci povoleno umístění stavby rodinného domu. V roce 2014 došlo k vydání nového územního plánu, který pozemek zařadil do ploch krajinné zeleně. Stavba rodinného domu byla rázem pasé. Žalobce v roce 2018 podal návrh na změnu územního plánu a následně uplatnil nárok u města na náhradu za změnu v území dopisem ze dne 13. 12. 2018, a to ve smyslu č. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod za přiměřeného použití § 102 zákona č. 183/2006 Sb., stavebního zákona.
Město se bránilo tím, že nárok je již promlčen, neboť nový územní plán byl účinný od června 2014 a od té doby se žalobce měl či mohl dozvědět o změně územního plánu, která měla negativní dopad na využití jeho pozemku. Soud prvního stupně věc posoudil podle § 629 odst. 1 a § 619 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále též jen „o. z.“). Žalobce se mohl dozvědět o možnosti uplatnění práva na finanční náhradu během měsíce června 2014, promlčecí doba tedy uplynula k 30. 6. 2017, neboť z § 102 stavebního zákona nevyplývá, že promlčecí doba začne běžet až poté, kdy oprávněná osoba uplatní nárok na poskytnutí náhrady u obce. Navíc podle § 102 odst. 3 stavebního zákona účinného od 1. 1. 2013 již uplynula pětiletá lhůta od nabytí účinnosti územního plánu. Odvolací soud názor prvostupňového potvrdil.
Co řekl Nejvyšší soud?
Na NS se vlastník obrátil s otázkou, zda se počátek promlčecí lhůty žalobou uplatněného nároku žalobce na náhradu za změnu v území podle čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod za přiměřeného užití § 102 stavebního zákona řídí podle § 619 nebo podle § 628 občanského zákoníku – tj. zda běží od účinnosti územního plánu nebo od okamžiku, kdy svůj nárok uplatnil u obce.
NS řekl: „Podle § 619 o. z. jedná-li se o právo vymahatelné u orgánu veřejné moci, počne promlčecí lhůta běžet ode dne, kdy právo mohlo být uplatněno poprvé (odstavec 1). Právo může být uplatněno poprvé, pokud se oprávněná osoba dozvěděla o okolnostech rozhodných pro počátek běhu promlčecí lhůty, anebo kdy se o nich dozvědět měla a mohla (odstavec 2)…
Z § 102 odst. 5 stavebního zákona nelze dovodit, že by předchozí uplatnění nároku vlastníka pozemku, jehož určení k zastavení bylo zrušeno vydáním nového územního plánu, u obce, kraje nebo státu bylo podmínkou přípustnosti civilní žaloby. Taková povinnost z něj neplyne. Toto ustanovení pouze vymezuje pasivní legitimaci obcí a krajů, resp. státu. Je v něm sice rámcově upraven postup uplatnění nároku u obce, kraje nebo státu, což je patrné z uvedených požadavků na písemnou žádost obsahující prokázání majetkové újmy, tuto formulaci je však třeba chápat jako vyjádření preference vyřešení sporu mimosoudní smírnou cestou…
Závěru o tom, že předchozí uplatnění nároku u povinné osoby není zákonem vyžadováno (z hlediska běhu promlčecí lhůty), svědčí i to, že právní úprava nestanoví lhůtu, v rámci níž by poškozený měl nárok u obce či kraje (státu) uplatnit, resp. lhůtu, ve které by mělo k rozhodnutí o takovém nároku dojít či jinak být založeno oprávnění soudu o nároku rozhodnout… Výklad žalobce by ad absurdum měl za následek, že by mohl počátek běhu promlčecí lhůty zcela nepřiměřeně oddalovat právě neuplatněním nároku u příslušného subjektu, aniž by v této souvislosti byl vázán zákonnou lhůtou k uplatnění nároku.“
Uplatněním nároku u obce se promlčecí doba nestaví
Nejvyšší soud ještě doplnil, že „pokud ani stavební zákon nestanoví lhůtu, ve které by měl příslušný subjekt uvědomit žadatele o výsledku jeho žádosti, je zřejmé, že stejného účelu – pokud jde o zjištění jeho stanoviska – je dosaženo už i tím, že případné negativní stanovisko k nároku uplatní v soudním řízení poté, kdy je mu doručena žaloba s požadavkem na vyjádření se k uplatněnému nároku. Stavební zákon pak neobsahuje ani úpravu, která by spojovala s neuplatněním nároku u příslušného subjektu nepřípustnost uplatnění práva u soudu, resp. nepřípustnost přiznání práva soudem vůči subjektu, proti němuž je právo uplatňováno, případně jinou eliminaci či modifikaci práva.“
Na základě toho soud shrnul, že závěr odvolacího soudu o počátku běhu promlčecí lhůty vázanému na úpravu § 619 o. z. je správný. V případě územního plánu by to mělo být od okamžiku jeho účinnosti, neboť tehdy se v naprosté většině případů mohl a měl vlastník dozvědět o nové regulaci jeho pozemků.
Zpracováno podle rozsudku Nejvyššího soudu čj. 22 Cdo 3169/2020 ze dne 29. 4. 2021.