Nejvyšší správní soud vydal další zajímavé rozhodnutí, které se týká veřejně přístupných účelových komunikací. V posuzovaném případě měla být na jednom pozemku povolena přístavba rodinného domu. S tím nesouhlasil soused, přes jehož pozemek vedla od rodinného domu k místní komunikaci zpevněná cesta. Tu považoval stavební úřad právě za veřejně přístupnou účelovou komunikaci, nicméně vlastník pozemků s tím nesouhlasil.
O co šlo?
Geneze případu je poněkud komplikovaná, nicméně se ji pokusíme nastínit. Stavební úřad Velvary vydal společné rozhodnutí, jímž stanovil podmínky pro umístění a provedení stavby. Krajský úřad na základě odvolání dospěl k závěru, že se stavební úřad měl podrobněji zabývat otázkou přístupu na pozemky stavebníka, a proto zrušil prvostupňové rozhodnutí a věc vrátil stavebnímu úřadu k novému projednání. V rámci přezkumu pak zase ministerstvo pro místní rozvoj rozhodnutí krajského úřadu zrušilo a vrátilo mu věc k dalšímu projednání s tím, že přístup k pozemkům vůbec řešit neměl.
Proti tomuto rozhodnutí byl podán rozklad, který byl ale zamítnut. Právě proti rozhodnutí o rozkladu byla podána žaloba ke krajskému soudu. Krajský soud svým rozsudkem rozhodnutí ministryně o rozkladu zrušil. A konečně NSS zase zrušil rozsudek Krajského soudu. Připomíná-li vám tato historka z českých úřadů a soudů tu o slepičce a kohoutku, asi nebudete daleko od pravdy. Pojďme se ale podívat, co řekl NSS a co by mohlo být důležité i pro jiné samosprávy.
Z rozsudku Krajského soudu
Krajský soud dospěl k tomuto závěru ohledně posuzování zajištění příjezdu ke stavbě: „Stavební úřad je vždy povinen se z moci úřední otázkou zajištění příjezdu zabývat bez ohledu na to, zda se žádost o stavební povolení, resp. společné rozhodnutí týká pouze části větší stavby nebo stavebních úprav a přístavby stávajícího objektu… Ačkoliv se v posuzované věci jedná o společné rozhodnutí, které se týká přístavby již užívaného rodinného domu, i v tomto řízení musí mít stavební úřad jistotu, že ke stavbě existuje odpovídající příjezd. Stavební zákon nestanoví z povinnosti přezkumu této otázky při povolování staveb žádnou výjimku.
Nejedná se přitom o zbytečný formalismus, neboť od doby, kdy byl řešen příjezd v rámci povolovacích procesů k samotnému domu, se mohly skutkové okolnosti či právní úprava změnit (zde například došlo ke změně vlastníka příjezdové komunikace). Vedle toho v některých případech i samotné povolované stavební úpravy či přístavby mohou potenciálně ovlivnit příjezdové možnosti ke stavbě (například zvýšit požadavky na kapacitu příjezdové komunikace). Proto bylo povinností stavebního úřadu zabývat se otázkou příjezdu k nemovitosti i v případě přístavby; a to tím spíše, že žalobce ve společném řízení namítal, že tato otázka nebyla vyřešena a brojil proti užívání jeho pozemků bez náhrady.
Stavební úřad proto byl při posuzování žádosti stavebníka o společné rozhodnutí povinen podle § 111 odst. 1 písm. c) ve spojení s § 94a odst. 4 stavebního zákona ověřit, zda je ke stavbě zajištěn příjezd. Zajištění příjezdu ke stavbě bylo nutné ověřovat nejen z hlediska faktického, ale též z hlediska právního. Stavební úřad tedy měl posoudit nejen technické parametry napojení stavby na pozemní komunikaci, ale rovněž existenci oprávnění svědčícího stavebníkovi užívat stávající cestu na žalobcových pozemcích.
Toto oprávnění může mít obecně dvojí charakter, a to buď soukromoprávní (zde lze pak rozlišovat věcněprávní a obligační oprávnění) nebo veřejnoprávní v podobě institutu obecného užívání pozemních komunikací dle § 19 zákona o pozemních komunikacích… Vzhledem k tomu neobstojí závěr žalovaného a ministryně, že otázkou zajištění příjezdu se nebylo třeba zabývat, jelikož povolovaná stavba spočívala v „pouhé“ přístavbě rodinného domu, který již byl na komunikaci připojen. Závěr krajského úřadu, že příjezd ke stavbě bylo třeba řešit, byl obecně správný. Proto ani nemůže obstát důvod, pro který bylo rozhodnutí krajského úřadu ve zkráceném přezkumném řízení zrušeno.“
Proč NSS věc vrátil?
Nejvyšší správní soud výše uvedený závěr neřešil. Rozsudek zrušil jen proto, že krajský soud udělal jednu chybu – rozhodnutí ministerstva pouze zrušil a věc nevrátil k dalšímu řízení. NSS ale řekl, že „podle § 78 odst. 4 s. ř. s. zruší-li soud rozhodnutí, vysloví současně, že věc se vrací k dalšímu řízení žalovanému. Vrácení věci žalovanému (zde stěžovateli) je obligatorním výrokem rozsudku soudu, který ruší správní rozhodnutí. Není rozhodné, že správní orgán nebude moci ve věci nijak rozhodovat, resp. bude povinen řízení zastavit, či dokonce věc vyřídit jinak, neformálně. Soud tu ponechává v duchu subsidiarity soudního přezkumu rozhodnutí o nutném procesním postupu na žalovaném správním orgánu.
Závěr krajského soudu vyjádřený v bodě 38 napadeného rozsudku, že se věc nevrací stěžovateli k dalšímu řízení, je tak v přímém rozporu s příkazem stanoveným v § 78 odst. 4 s. ř. s. Tento závěr je současně založen na chybné výchozí právní úvaze, že jelikož rozhodnutí stěžovatele bylo prvním úkonem ve zkráceném přezkumném řízení, po jeho zrušení (spolu s rozhodnutím ministryně) již neexistuje (přezkumné) řízení, v němž by mělo být pokračováno.
Úvaha krajského soudu odporuje závěrům založeným judikaturou Nejvyššího správního soudu, podle nichž je zkrácené přezkumné řízení zahájeno právě rozhodnutím vydaným podle § 97 správního řádu, jež je současně podle § 98 téhož zákona prvním úkonem v řízení. Povinnost správního orgánu vydat ve věci rozhodnutí trvá i v případě, že je následně zrušeno rozhodnutí správního orgánu prvního stupně (zde stěžovatele), které bylo prvním úkonem v řízení, a věc byla vrácena k dalšímu řízení. Účinek spočívající v zahájení řízení v takovém případě trvá i přes zrušení takového rozhodnutí a řízení musí být formálně ukončeno některým ze způsobů předvídaných zákonem.“
Teprve v dalším řízení se tedy uvidí, zda má či nemá být opravdu posuzováno dopravní napojení v případech jako byl ten, o kterém jsme psali v tomto článku.
Zpracováno podle rozsudku Krajského soudu v Praze č.j. 51 A 103/2020- 71 ze dne 11. března 2021 a podle rozsudku NSS ze dne 16. 2. 2023, čj. 8 As 123/2021-43.