V jedné obci v Ústeckém kraji schválili změnu územního plánu a dostali se před soud. Naštěstí obstáli, protože vlastník pozemků měl nesmyslné požadavky. Jestli vás zajímá jaké, přečtěte si náš nejnovější text o rozhodovací praxi českých soudů ve věcech územního plánování.
Jak věc viděl krajský soud
Navrhovatel podal u krajského soudu návrh na zrušení opatření obecné povahy – změny č. 2 územního plánu obce L., a to z důvodu neprovedení požadované změny u jeho pozemků, a naopak provedení změny využití u ploch Z2/1 a Z2/2. Tyto plochy se nachází v blízkosti jiného pozemku vlastněného navrhovatelem. Šlo o část oplocené zahrady domu, která byla nově zahrnuta do zastavěného území, a o jinou část stejné zahrady, která se zahrnula do plochy smíšené obytné – venkovské. Podle odůvodnění změny územního plánu mělo v obou případech jít jen o reflexi současného stavu užívání pozemků.
Krajský soud v Ústí nad Labem k tomu řekl (shrnutí z dílny NSS): „Pokud jde o změnu využití pozemků navrhovatele, krajský soud zdůraznil, že na takovou změnu není právní nárok a i soud musí být při přezkumu územního plánu zdrženlivý. Odpůrce dle krajského soudu dostatečně vysvětlil, proč podnětu navrhovatele na změnu využití plochy na jeho pozemcích nelze vyhovět. Zopakoval, že navrhovatelem požadovaná změna územního plánu by narušila krajinný ráz a ochranu nezastavěného území obce v rozporu s § 18 stavebního zákona. Pozemky navrhovatele jsou odděleny od stávající zástavby obce z východní strany liniovou zelení a vyvýšenou mezí a z jižní strany pak dvěma rozbíhajícími se cestami ve tvaru „V“, přičemž z hlediska rozvoje obce nelze akceptovat rozšiřování zastavěného území do traťové plužiny.
Se změnou využití pozemků ve vlastnictví navrhovatele nesouhlasila Správa CHKO České Středohoří jako dotčený orgán. Z pohledu ochrany přírody a krajiny bylo dle Správy CHKO zásadní, že záměr navrhovatele by zasahoval do volné krajiny a došlo by k záboru zemědělské půdy (části plužiny). Krajský soud uzavřel, že nepřipuštění změny není diskriminační vůči navrhovateli. Jiné pozemky, kde v minulosti změna byla připuštěna, se od pozemku navrhovatele odlišují.“
Na základě kasační stížnosti zklamaného vlastníka se případ dostal k Nejvyššími správnímu soudu.
NSS a nárok vlastníka na stavební pozemky
NSS předně dovodil k aktivní legitimaci vlastníka (tj. k možnosti obrátit se s návrhem na zrušení opatření obecné povahy nebo jeho části na soud), že „v nyní posuzovaném případě stěžovatel vlastní pozemky, které jsou v územním plánu vedeny jako součást nezastavěného území. Takové vymezení využití podstatným způsobem stěžovatele omezuje v tom, jak může s pozemkem nakládat. Zejména na pozemcích nelze umístit stavby pro bydlení, což je stěžovatelem deklarovaný záměr. Územní plán tedy představuje zásah do vlastnického práva stěžovatele. Otázkou tak je, zda jde o zásah v souladu se zákonem a ústavními právy, či nikoliv.“
Vlastník tedy byl podle NSS aktivně procesně legitimován k podání návrhu. NSS dále řekl, že „vzhledem k tomu, že stěžovatel namítá, že byl obětí diskriminace, neboť srovnatelné pozemky jsou v územním plánu vedeny jako zastavitelné, je úkolem správních soudů přezkoumat, zda územní plán nepřijal řešení, které je ve vztahu ke konkrétní osobě zjevně nepřiměřené, nezdůvodnitelné či diskriminační.“
V posuzované věci ale NSS územně plánovací dokumentaci neshledal býti diskriminační, protože „podle odůvodnění změny územního plánu se pozemky stěžovatele nacházejí na kraji obce a jsou prostorově (liniovou zelení) odtrženy od stávající zástavby. Jejich zastavění by představovalo nepřípustné rozrůstaní sídla do okolní zemědělské krajiny. Odpůrce upozornil, že předchozí změna (u pozemku p. č. 915/1) byla ještě v rámci maximálního kompromisu akceptovatelná… Pozemky stěžovatele by byly prvním zastavěným územím na sever od polní cesty p. č. 1466 a další polní cesty směřující od obce severozápadně. Je v kompetenci samosprávných orgánů obce stanovit, že takový stavební rozvoj do volné krajiny již akceptovat nebudou. Pokud je cílem zamezit stavebnímu rozvoji do volné krajiny, tak je nutno hranici mezi zastavitelnou a nezastavitelnou plochou někde učinit. Není přípustné, aby každou plochu sousedící se zastavitelnou plochou bylo také na žádost nutno změnit na zastavitelnou. Touto logikou by se postupně mohla zastavitelnou plochou stát každá plocha v území.“
Jak vidno, NSS znovu potvrdil to, co říká dlouhodobě: pro to, aby územní plán obstál u soudního přezkumu, je nutné mít dobré, podložené a rozumné odůvodnění.
Zpracováno podle rozsudku NSS čj. 6 As 231/2021 – 30 ze dne 8. 3 2023.