Nejvyšší správní soud řešil zajímavou věc – kontinuitu závazných stanovisek. V posuzované věci šlo o to, že dotčený orgán vydal v rámci pořizování územního plánu stanovisko, ale závazné stanovisko vydané následně pro účely územního řízení tomuto prvnímu stanovisku neodpovídalo. Co k tomu řekl městský soud a co NSS, si řekneme v tomto textu.

Jak věc zhodnotil městský soud?

Městský soud v Praze se domníval, že „že závazné stanovisko vydávané v územním řízení nelze ztotožňovat se stanoviskem vydávaným v procesu pořizování územního plánu, neboť se jedná o dva odlišné nástroje územního plánování. Zatímco územní plán stanovuje základní koncepci rozvoje území obce, ochrany jeho hodnot, jeho plošného a prostorového uspořádání, v územním řízení je již posuzován konkrétní záměr žadatele, a to mimo jiné z hlediska jeho souladnosti s veřejnými zájmy podle zvláštních právních předpisů.

Městský soud dále upozornil na to, že vymezení funkčních ploch v relevantním územním plánu nekoresponduje s vymezením druhů pozemků v § 3 odst. 2 zákona č. 256/2013 Sb., o katastru nemovitostí (katastrální zákon); dále jen „katastrální zákon“. I s ohledem na toto odlišné členění nelze v posuzovaném případě směšovat postup dotčených orgánů v procesu pořizování územního plánu a v územním řízení.“

Co na to Nejvyšší správní soud?

NSS s výkladem městského soudu nesouhlasil a řekl, že „že souhlas s určitým záměrem, který dotčené orgány udělily při územním plánování, nelze pominout ani v pozdějším územním řízení. Kontinuita závazných stanovisek znamená, že dotčené orgány jsou vázány svým stanoviskem vydaným v předchozích etapách a měnit jej mohou zpravidla jen při změně poměrů na posuzovaném území.

Podle judikatury lze za změnu poměrů považovat jen objektivní skutečnost; bez ní správní orgán nemůže své stanovisko zpřísnit jen proto, že později změnil názor. Pokud se ovšem složky životního prostředí promění, lze vydat taková navazující závazná stanoviska, jejichž závěr se liší od stanoviska původního (srovnej např. rozsudky tohoto soudu ze dne 24. 10. 2013, č. j. 2 As 40/2013 – 32, ze dne 27. 1. 2021, č. j. 7 As 222/2019 – 45, odstavce 30 – 32, nebo ze dne 29. 6. 2022, č. j. 7 As 75/2022 – 52).

V uvedených rozsudcích souhlasily dotčené orgány při přípravě územního plánu s tím, že v určité lokalitě bude průmyslový areál, pískovna či plocha pro bydlení. Následně v územním řízení s uvedenými záměry nesouhlasily a chtěly zabránit vynětí pozemků ze zemědělského půdního fondu. Zdejší soud konstatoval, že tento postup porušuje kontinuitu závazných stanovisek vyjádřenou v § 4 odst. 4 stavebního zákona, jakož i zásadu legitimního očekávání. Přestože se skutkové okolnosti projednávané věci od dříve posuzovaných případů liší, lze obecné závěry vyslovené v citovaných rozsudcích aplikovat i v nyní posuzované věci.

Nelze proto souhlasit s tvrzením městského soudu, že dotčené orgány, které se vyjadřují v územním řízení, nejsou vázány dřívějším závazným stanoviskem, vydaným pro potřeby územního plánu. Pokud už ve fázi územního plánování byl zřejmý záměr využít území určitým způsobem, nemohou dotčené orgány v územním řízení tvrdit – jestliže záměr zůstává v hlavních rysech stejný – že teprve nyní jej mohou posoudit ve větší podrobnosti. Takovou změnu postoje zapovídá právě citovaná judikatura.“

Podle rozsudku NSS ze dne 9. 3. 2023, čj. 3 As 318/2021 – 46, dostupné na www.nssoud.cz

Více našich textů k územnímu plánování najdete zde.