Nejvyšší správní soud vydal stručné rozhodnutí o kasační stížnosti, ze které vyplývalo, že jeden z vlastníků pozemků v Lelekovicích nedaleko Brna nebyl spokojen s tím, že jeho pozemek nebyl zařazen do zastavěného území. Vlastík měl pozemek, který byl pod tzv. společným oplocením s pozemkem v katastru nemovitostí evidovaným jako stavební parcela. Obec Lelekovice jej ale přesto nezařadila do zastavěného území. Krajský soud Brně takový postup posvětil s tím, že společné oplocení ještě neznamená, že za všech okolností je nutné takový pozemek považovat za zastavěný.
Podle § 2 odst. 1 písm. c) zákona č. 183/2006 Sb., stavební zákon platí, že se zastavěným stavebním pozemkem rozumí pozemek evidovaný v katastru nemovitostí jako stavební parcela a další pozemkové parcely zpravidla pod společným oplocením, tvořící souvislý celek s obytnými a hospodářskými budovami. Měl tedy či neměl být pozemek zařazen do zastavěného území?
Právní názor NSS
NSS řekl, že obci „nepřísluší hodnotit stav pozemku jinak, než porovnáním s dikcí § 2 odst. 1 písm. c) stavebního zákona (obdobně srov. i rozsudek NSS ze dne 30. 6. 2011, č. j. 4 Ao 4/2011-59). V případě, že pozemek není v katastru nemovitostí zapsán jako stavební parcela, je nutné posoudit, jestli tvoří souvislý celek s obytnými a hospodářskými budovami. Pomocným kritériem pro takové určení je existence společného oplocení. Jak ale dodává NSS v již citovaném rozsudku č. j. 7 As 6/2020-36, odst. 21, oplocení samo o sobě nemůže odůvodnit zahrnutí pozemku do zastavěného území obce.
[14] Stěžovatel správně poukázal na rozsudek NSS ze dne 28. 2. 2017, č. j. 4 As 220/2016-198, publ. pod č. 3557/2017 Sb. NSS, odst. 54, podle kterého vymezení zastavěného území „představuje statický pohled na stav území obce v okamžiku přijetí územního plánu (popis stávajícího stavu). (…) Otázka možnosti umisťování staveb na tu kterou plochu je naopak pohledem prospektivním na pozemky regulované územním plánem a odpovídá na otázku, zda regulace v územním plánu na daném pozemku připouští výstavbu (…).“ Z citovaného rozsudku vyplývá, že je nutné vyhnout se záměně zastavěného území s územím zastavitelným. Nezařazení pozemku do zastavěného území tak nelze odůvodnit tím, že cílem obce je zabránit zde budoucí výstavbě. Krajský soud se přes výše zmíněnou judikaturu zastavil při přezkumu zákonnosti vymezení zastavěného území pouze u podmínky společného oplocení, když z výrazu „zpravidla“ dovodil prostor pro odpůrce posoudit otázku v rámci svého uvážení.
Krajský soud navíc při následném přezkumu tohoto uvážení nesprávně posoudil úvahy odpůrce v odůvodnění územního plánu. Nezohlednil, že samo oplocení slouží pouze jako pomocné kritérium, a nepředstavuje jednoznačný ani dominantní definiční prvek zastavěného stavebního pozemku ). Krajský soud tak neposoudil tu nejdůležitější otázku, tedy jestli předmětný pozemek tvoří souvislý celek s obytnou nebo hospodářskou budovou… V dalším řízení bude třeba, aby krajský soud znovu posoudil předmětný pozemek, tentokrát bez ohledu na záměr odpůrce, ale pouze na základě dikce § 2 odst. 1 písm. c) stavebního zákona. Zaměří se na otázku, jestli předmětný pozemek tvoří souvislý celek s obytnými nebo hospodářskými budovami.“
K metodickému sdělení MMR
K závaznosti metodik NSS konstatoval: „Krajskému soudu lze přisvědčit, pokud jde o jeho názor, že metodické sdělení Ministerstva pro místní rozvoj ze dne 20. 9. 2016 ve věci výkladu definice pojmu „zastavěný stavební pozemek“ není závazné pro odpůrce ani pro soud.
Odpůrce vydal územní plán ve své samostatné působnosti, tedy nikoliv jako správní orgán, a neuplatní se na něj přímo závěry rozsudku NSS ze dne 18. 1. 2011, č. j. 1 Ao 2/2010-185, publ. pod 2397/2011 Sb. NSS, odst. 92, podle kterého pokud ministerstvo vydalo v rámci jemu svěřené pravomoci a v mantinelech zákonné úpravy metodický pokyn, jímž podrobněji upravilo postup správních orgánů včetně hledisek a kritérií, podle kterých mají ve své činnosti postupovat, bylo by v rozporu se zásadou zákazu libovůle a rovného zacházení, pokud se správní orgán v jednotlivých případech od metodického pokynu odchýlil (obdobně v rozsudcích NSS ze dne 21. 1. 2021, č. j. 1 As 161/2019-56, publ. pod 4157/2021 Sb. NSS, odst. 37 či ze dne 3. 10. 2019, č. j. 8 Afs 71/2018-38, odst. 18). Obec se při výkonu samostatné působnosti řídí pouze zákonem a jinými právními předpisy vydanými na základě zákona [§ 35 odst. 3 písm. b) zákona č. 128/2000 Sb.].“
Hned nato NSS rozlišil mezi tím, kdy obec jedná v rámci samostatné a kdy v rámci přenesené působnosti: „Pokud by však vymezení zastavěného území vydalo podle § 6 odst. 6 písm. a) stavebního zákona zastupitelstvo či rada obce postupem podle § 59 a násl. stavebního zákona, jednalo by v tento okamžik jako správní orgán v rámci přenesené působnosti (rozsudek NSS ze dne 31. 8. 2017, č. j. 9 As 6/2017-113, odst. 64). Bylo by vázáno výše uvedenými principy a neodůvodněné odchýlení se od metodického pokynu by bylo nutné považovat za libovůli tohoto správního orgánu. Je nicméně nutné podotknout, že zákonodárce stanovil tento postup pro situaci, kdy obec jako územně samosprávný celek není aktivní při tvorbě územního plánu, a proto dává subsidiárně tento nástroj „státní“ větvi obce, tedy radě, resp. zastupitelstvu.“
Úplně na závěr NSS sdělil: „Přestože formální závaznost metodického sdělení pro obec jednající v samostatné působnosti z ničeho dovodit nelze, stále se při vymezení zastavěného území v územním plánu jedná o výkon veřejné moci, který je způsobilý zasahovat do subjektivních práv osob. Proto lze po odpůrci vyžadovat předvídatelný postup, jakož i dodržení zásady zákazu libovůle a zásady rovného zacházení ve vztahu k subjektům, jichž se regulace dotýká. To prakticky znamená, že se odpůrce musí držet mezí daných zákonnou definicí, oprostit se od prospektivního pohledu na území a v případě, že se hodlá od metodického sdělení odchýlit, měl by své důvody vysvětlit tak, aby bylo zřejmé, že se nejedná o libovůli.“
Podle rozsudku NSS ze dne 22. 3. 2023, čj. 2 As 197/2021 – 40, dostupné na www.nssoud.cz