V daňovém řízení, v rámci kterého se rozhoduje o odvodu za porušení rozpočtové kázně, je možné uplatnit návrh na vyloučení úřední osoby podle § 77 daňového řádu. Jaké má tzv. námitka podjatosti důsledky a v jakých případech ji správní soudy uznaly jako důvodnou?

Co říká k vyloučení pro podjatost daňový řád?

Podle § 77 daňového řádu

(1) Úřední osoba je z řízení nebo jiného postupu při správě daní vyloučena pro podjatost, jestliže

  1. je předmětem řízení nebo jiného postupu právo nebo povinnost její nebo osoby jí blízké,
  2. se v téže věci na řízení nebo jiném postupu podílela na jiném stupni, nebo
  3. její poměr k osobě zúčastněné na správě daní nebo k předmětu daně vzbuzuje jiné pochybnosti o její nepodjatosti.

Jaký vliv má na řízení podaná námitka podjatosti?

Aby bylo vyloučeno riziko, že se na rozhodování podílí osoba podjatá, stanoví § 77 odst. 3 daňového řádu, že pracovník, o jehož nepodjatosti jsou pochybnosti, smí do doby, než bude rozhodnuto o jeho podjatosti, provést ve věci jen nezbytné úkony. O vyloučení pracovníka z daňového řízení v předmětné věci rozhodne vedoucí pracovník správce daně. Při námitce podjatosti vedoucího pracovníka správce daně rozhodne o vyloučení vedoucí pracovník nadřízeného správce daně. Proti rozhodnutí o vyloučení pracovníka z daňového řízení není přípustné odvolání.

Rozhodnutí o návrhu na vyloučení úřední osoby není samostatně přezkoumatelné ve správním soudnictví, přezkoumává se až v rámci rozhodnutí ve věci samé. V rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 10. 2003, čj. 3 Afs 20/2003-23 NSS ovšem zdůraznil, že o námitce podjatosti musí být rozhodnuto dříve, než je vydáno samotné meritorní rozhodnutí:

„Z logiky věci pak je zjevné, že vznesená námitka podjatosti způsobuje, že v řízení o věci samé nesmí být takovým pracovníkem správce daně, případně vedoucím pracovníkem, činěny žádné úkony, vyjma úkonů neodkladných. Má-li však mít rozhodnutí o tom, zda je pracovník správce daně vyloučen, smysl, musí předcházet rozhodnutí o věci samé. Nebyly-li tyto podmínky splněny, může osoba dotčena takovým nezákonným rozhodnutí ve věci samé podat žalobu k příslušnému soudu a napadat tak skutečnost, že ve věci samé bylo rozhodnuto osobou podjatou.“

V jakých případech soudy shledaly námitka jako důvodnou?

V několika případech správní soudy či soud ústavní konstatovaly porušení zákona v případě, kdy se na rozhodování o odvolání v daňovém řízení podílela osoba, která byla ve věci činná v I. stupni.

Tak např. Ústavní soud k zásadě dvojinstančnosti a vyloučení úředních osob v daňovém řízení ve svém nálezu ze dne 16. 5. 2007, sp. zn. IV. ÚS 493/06, č. 79/2007 Sb. ÚS, mimo jiné uvedl: „Zakotvil-li zákonodárce jako jednu ze zásad daňového řízení dvojinstančnost tím, že mimo jiné vyloučil pracovníky odvolacího orgánu z činnosti orgánu [prvního stupně], je legitimním očekáváním daňových subjektů nestranné posouzení jejich věci odvolacím orgánem. Případné nerespektování zásady dvojinstančnosti stanovené v zákoně [č. 337/1992 Sb.,] o správě daní a poplatků, spočívající např. v tom, že odvolací orgán dá v konkrétní věci orgánu prvního stupně pokyn, jak má být rozhodnuto, vedlo by k tomu, že by odvolání nemohlo dosáhnout zákonem sledovaného účelu dvojího posouzení věci ve správním řízení, což by ve svém důsledku podkopávalo důvěru občanů ve veřejnou správu, a tím i v demokratický právní stát samotný.“

Dále byl jako případ podjatosti ve smyslu § 77 odst. 1 písm. b) daňového řádu shledán i případ, kdy úředník finančního úřadu při rozhodování ve věci v prvním stupni konzultuje svůj postup či rozhodnutí s úředníkem nadřízeného finančního ředitelství, který by měl následně rozhodovat o odvolání v dané věci (srov. rozsudek NSS ze dne 13. 1. 2016, čj. 3 Afs 53/2015-117).

Konečně pak v rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 1. 8. 2016, čj. 15 Af 8/2014-62 bylo shledáno porušení zákona také v případě, kdy v rámci odvolacího řízení odvolací orgán pověřil k provádění úkonů podle § 115 odst. 1 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu úřední osoby, které byly činné v prvním stupni.

Odvolací orgán musí k provádění úkonů podle § 115 odst. 1 daňového řádu pověřit úřední osoby, které nebyly činné v prvním stupni

Krajský soud v tomto rozhodnutí (které bylo publikováno ve sbírce rozhodnutí NSS) uvedl:

„Uložením provedení určitého úkonu správci daně a jeho provedením se však věc nevrací zpět do řízení v prvním stupni, ale zůstává v rámci řízení odvolacího. Je tedy možno konstatovat, že úřední osoby správce daně v uvedeném případě provádí úkony v odvolacím řízení, tedy v téže věci v jiném stupni, než tak činily jako správce daně. Zákonodárce pak výslovně vyloučil úřední osoby z podílu na téže věci na řízení nebo jiném postupu na jiném stupni.

Pokud žalovaný uvedl, že zásada dvojinstančnosti nebyla porušena, neboť úřední osoby správce daně pouze prováděly jednotlivé úkony v rámci procesu dokazování, ale nepodílely se na hodnocení zjištěných skutečností ani nebyly jinak zapojeny do rozhodování odvolacího orgánu, pojímá vyloučení úředních osob podle § 77 odst. 1 písm. b) daňového řádu příliš úzce, neboť se vyloučení neomezuje jen na podíl na rozhodování, ale na veškeré úkony v odvolacím řízení. Uvedený zdánlivý rozpor mezi § 77 odst. 1 písm. b) a § 115 odst. 1 daňového řádu lze interpretovat tak, že správce daně v odvolacím řízení pověří k provádění úkonů uložených odvolacím orgánem správci daně jiné úřední osoby než ty, které byly činné v prvním stupni (obdobně i Lichnovský, O.; Ondrýsek, R. a kolektiv. Daňový řád. Komentář. 2. vyd. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 160).“

Nutno ovšem konstatovat, že v daném případě tento závěr krajský soud nevedl k tomu, že by rozhodování odvolacího orgánu bylo zatíženo takovou vadou, aby to vedlo k nezákonnosti napadeného rozhodnutí.

Více našich textů k problematice dotací najdete zde.