Nejvyšší soud se v rozsudku ze začátku dubna 2023 zabýval tím, zda odvolací soud správně posoudil (ne)důvodnost výpovědi úředníka obecního úřadu, který nedodržel lhůtu pro vydání rozhodnutí podle správního řádu a následně byl kolegyní v kanceláři přistižen, jak spí.

Čeho se věc týkala?

Dopisem ze dne 25. 3. 2020 žalovaný dal žalobci „výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm. g) zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce“. Výpověď odůvodnil tím, že žalobce se „i přes předchozí písemná upozornění na porušování pracovních povinností … dopustil dalších porušení pracovních povinností zaměstnance“. Tato další porušení pracovních povinností spočívají v tom, že:

a) dne 29. 1. 2020 po přidělení „Žádosti o provedení změny v registraci autoškoly“ podané dne 28. 1. 2020, „nekonal“, ačkoliv byl povinen „vydat ve správním řízení rozhodnutí bez zbytečného odkladu“ a až dne 6. 2. 2020 do spisu „připojil jako přílohu naskenovanou žádost“, v následujícím období od 7. 2. 2020 do 26. 2. 2020 „byl dále nečinný“ a až dne 27. 2. 2020 „oznámil vedoucímu svého odboru“, že z důvodu pracovní neschopnosti, kterou nastoupil téhož dne, „ve věci nevydá rozhodnutí“, čímž způsobil, že ve věci dnem 27. 2. 2020 marně uplynula zákonná třicetidenní lhůta ve smyslu „§ 71 správního řádu“ k vydání rozhodnutí;

b) dne 9. 3. 2020 v 10:55 hod referentka řidičských průkazů, po té co vstoupila do kanceláře žalobce, zjistila, že žalobce „nereaguje na její sdělení, protože spí v kancelářské židli u pracovního stolu“, a probudil se až po oslovení „z bezprostřední blízkosti“ slovy „Jirko, nespi“

Rozhodnutí obecných soudů

Žalobce podal u okresního soudu žalobu na určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru výpovědí. Tu Okresní soud v Bruntále rozsudkem ze dne 14. 10. 2020, č. j. 38 C 137/2020-103 zamítl. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobce „soustavně porušoval své povinnosti, a ačkoliv na to byl upozorňován, nesjednal ve svém chování nápravu“; „jedná se o méně závažné porušování povinností vyplývajících z právních předpisů, kdy zejména žalobce řádně nedodržoval pracovní dobu, tuto řádně nevyznačoval a snažil se systému zneužívat“, a „také se nechoval vhodně vůči své nadřízené osobě, vedoucímu oddělení, vůči kterému měl celou řadu vulgárních výtek, které sděloval i před třetími osobami“.

K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 19. 5. 2021, č. j. 16 Co 12/2021-153, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že se určuje, že výpověď z pracovního poměru daná žalobci přípisem ze dne 25. 3. 2020 je neplatná.

Odvolací soud dospěl k závěru, že „v nedodržení lhůty podle § 71 správního řádu pro vydání rozhodnutí ve věci žádosti o provedení změny registrace autoškoly … nelze spatřovat zaviněné porušení pracovních povinností ze strany žalobce“. Žalobce sice při jednání dne 14. 10. 2020 uvedl, „že dne 27. 2. 2020 prováděl zkoušky uchazečů o řidičské oprávnění, nicméně následně byl připraven ještě téhož dne příslušné správní rozhodnutí vydat, což se nestalo, protože z důvodu náhlého zhoršení zdravotního stavu byl nucen vyhledat lékařské ošetření a byl uznán dočasně práce neschopným“.

Povaha pracovního poměru žalobce a jeho povinnosti jako úředníka obecního úřadu

NS zrekapituloval, že žalobce byl zaměstnancem obce, zařazeným do jejího a vykonával správní činnosti ve smyslu ustanovení § 2 odst. 3 zákona o úřednících. Žalobce v pracovním poměru u obce tedy naplňoval znaky úředníka územního samosprávného celku ve smyslu ustanovení § 2 odst. 4 zákona o úřednících. Na jeho pracovní poměr se vztahoval zákoník práce.

NS k věci dodal: „K základním povinnostem úředníka územního samosprávného celku (dále také jen „úředníka“) patří – mimo jiné – povinnost dodržovat ústavní pořádek České republiky [§ 16 odst. 1 písm. a) zákona o úřednících] a právní předpisy vztahující se k práci jím vykonávané; dodržovat ostatní předpisy vztahující se k práci jím vykonávané, pokud s nimi byl řádně seznámen [§ 16 odst. 1 písm. b) zákona o úřednících]. Úředník má dále povinnost pracovat svědomitě a řádně podle svých sil, znalostí a schopností [§ 16 odst. 2 písm. a) zákona o úřednících] nebo povinnost plně využívat pracovní doby a pracovních prostředků k vykonávání svěřených prací, plnit kvalitně, hospodárně a včas pracovní úkoly [§ 16 odst. 2 písm. b) zákona o úřednících].“

Úředník samosprávného celku má povinnost dodržovat lhůty

Nejvyšší soud poukázal na povinnost úředníka respektovat lhůty podle správního řádu: „Úředník vykonávající činnosti správního orgánu ve správních řízeních, na něž dopadá právní úprava správního řádu, je proto povinen dodržovat procesní postupy stanovené správním řádem, k nimž náleží též lhůty stanovené k vydání rozhodnutí. Nedodržení těchto lhůt (které je nesprávným úředním postupem ve smyslu ustanovení § 13 odst. 1 věta druhá zák. č. 82/1998 Sb. – srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 1. 3. 2016, sp. zn. 30 Cdo 1018/2014) představuje porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci a jako takové může být výpovědním důvodem podle ustanovení § 52 písm. g) zák. práce, popř. důvodem k okamžitému zrušení pracovního poměru podle ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zák. práce, bylo-li úředníkem zaviněno (úmyslně nebo z nedbalosti).

Podle ustanovení § 71 odst. 1 správního řádu správní orgán je povinen vydat rozhodnutí bez zbytečného odkladu. Podle ustanovení § 71 odst. 3 správního řádu pokud nelze rozhodnutí vydat bezodkladně, je správní orgán povinen vydat rozhodnutí nejpozději do 30 dnů od zahájení řízení, k nimž se připočítává doba

a) až 30 dnů, jestliže je zapotřebí nařídit ústní jednání nebo místní šetření, je-li třeba někoho předvolat, někoho nechat předvést nebo doručovat veřejnou vyhláškou osobám, jimž se prokazatelně nedaří doručovat, nebo jde-li o zvlášť složitý případ,

b) nutná k provedení dožádání podle § 13 odst. 3, ke zpracování znaleckého posudku nebo k doručení písemnosti do ciziny.

Obecně je dána povinnost rozhodnout bez zbytečného odkladu

Z citovaných ustanovení § 71 odst. 1 a 3 správního řádu vyplývá, že správní orgán je v prvé řadě povinen rozhodnutí vydat „bez zbytečného odkladu“, resp. „bezodkladně“, tj. jakmile je to možné (co nejdříve); v každém individuálně posuzovaném případě je potom na odpovědném posouzení správního orgánu, aby s ohledem na konkrétní okolnosti případu rozhodnutí vydal ve lhůtě, která je tomuto zákonnému požadavku přiměřená.

Teprve pro případ „pokud nelze rozhodnutí vydat bezodkladně“, je pro vydání rozhodnutí stanovena lhůta 30 dnů, která je k základní lhůtě „bez zbytečného odkladu“ lhůtou podpůrnou (a kterou lze jen výjimečně za splnění přísně stanovených podmínek prodloužit). Nejvyšší správní soud proto formuloval závěr, že ustanovení § 71 správního řádu nelze vykládat právně nejasným způsobem tak, že obecná lhůta pro vydání rozhodnutí je stanovena na 30 dnů, přičemž tuto lhůtu lze považovat vždy za přiměřenou, a pokud je zachována, pak není nutno odůvodňovat, proč rozhodnutí nebylo vydáno bez zbytečného odkladu (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 8. 2010, sp. zn. 9 Afs 20/2010).

Nejvyšší soud na to navázal závěrem, podle kterého lhůta bez zbytečného odkladu přímo neurčuje, v jakém konkrétním časovém okamžiku je třeba konat. Nemusí nutně znamenat, že je třeba konat ihned, na druhou stranu u jakéhokoliv odkladu konání, který nastane, je třeba vždy v každém jednotlivém případě zjistit, zda se nejedná o odklad zbytečný, a to s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem daného případu (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2015, sp. zn. 30 Cdo 530/2014).“

NS: odvolací soud nezohlednil povinnost rozhodnout „bez zbytečného odkladu“

Nejvyšší soud tedy rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a k věci doplnil: „Z uvedeného pro poměry projednávané věci vyplývá, že odvolací soud – posuzoval-li, zda žalobce porušil povinnost vydat rozhodnutí podle § 5 odst. 2 věty první a § 59 zákona č. 247/2000 Sb. ve lhůtě stanovené ustanovením § 71 správního řádu – náležitě nevzal v úvahu rozdíl mezi základní lhůtou pro vydání správního rozhodnutí „bez zbytečného odkladu“ podle ustanovení § 71 odst. 1 správního řádu a podpůrnou lhůtou podle ustanovení § 71 odst. 3 správního řádu; ve výpovědi z pracovního poměru je ostatně žalobci vytýkáno, že byl nečinný, ač byl povinen „vydat ve správním řízení rozhodnutí bez zbytečného odkladu“.

Nepostupoval proto správně, nezabýval-li se tím, zda žalobce s ohledem na okolnosti případu mohl konat ihned, tj. rozhodnutí vydat „bezodkladně“ nebo v jiné přiměřené době předcházející poslednímu dni podpůrné lhůty 30 dnů od zahájení řízení.

Jestliže by totiž žalobce rozhodnutí mohl vydat „bezodkladně“ nebo v jiné přiměřené lhůtě kratší 30 dnů, neboť by mu v tom nic nebránilo, jednalo by se z jeho strany o zaviněné nedodržení lhůty podle ustanovení § 71 správního řádu. Za těchto okolností nelze považovat za správný závěr odvolacího soudu, že „náhlé (nepředvídatelné) zdravotní důvody“, které zabránily žalobci v dodržení lhůty pro vydání rozhodnutí, „lze považovat jednoznačně za objektivní překážku a omluvitelný důvod“, a žalobci tak „nelze důvodně vytýkat, že měl a mohl správní rozhodnutí vydat dříve“.

Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6. 4. 2023 č.j. 21 Cdo 3330/2021-189.

Věnujeme se problematice odškodnění za průtahy v soudních i správních řízeních. Více našich textů k tématu najdete zde.