Nejvyšší správní soud opět řešil územní plán jedné středočeské obce, se kterým nesouhlasili dotčení vlastníci. Obec totiž na jejich pozemcích vymezila plochy zeleně, plochy zemědělské a občanského vybavení. Vlastníci nesouhlasili ani se zadáním regulačního plánu, který se týká jiných jejich pozemků, a s podmíněním dalšího rozhodování v území jeho vydáním.

Krajský soud zrušil tu část územního plánu, která se týkala izolační zeleně a vymezení zemědělských ploch, ve zbytku byl návrh zamítnut. NS pak rozsudek krajského soudu na základě kasační stížnosti obce zrušil a věc mu vrátil k dalšímu projednání. Ve věci je několik zajímavých aspektů.

Nerespektování územního plánu sousední obce a plocha nadmístního významu

Nejprve se zastavme u ploch, které byly územním plánem zařazeny mezi zemědělské. Na nich bylo dočasně povoleno cyklokrosové hřiště, přičemž v územním plánu sousední obce je přilehlá část plochy sportoviště, která spadá do jejího katastru, zařazena do plochy občanského vybavení pro sport. Podle dotčených vlastníků je tak sportovní areál zasahující do území dvou obcí „rozseknut“ na dvě části, přičemž část náležející obci, jejíž územní plán byl napaden, znemožňuje de facto využití celého areálu ke svému stávajícímu sportovnímu účelu.

Soudy musely posoudit, zda jde o plochu nadmístního významu. NSS k tomu řekl: „Stavební zákon v § 2 odst. 1 písm. h) plochu nadmístního významu definuje jako plochu, která svým významem, rozsahem nebo využitím ovlivní území více obcí. Nejvyšší správní soud má za to, že na předmětné sportoviště je třeba nahlížet jako na plochu nadmístního významu ve smyslu výše uvedené definice, neboť se nachází (bylo povoleno a umístěno) zároveň na území stěžovatelky a sousední obce Hořešovice, tj. přinejmenším svým rozsahem ovlivňuje území více obcí. Areál přitom tvoří jediný celek, který nelze bez ztráty jeho podstaty a funkčnosti rozdělit pouze na části umístěné na území jedné či druhé obce.

Stěžovatelkou zmíněná skutečnost, že sportoviště není vymezeno v Zásadách územního rozvoje Středočeského kraje a krajský úřad se k němu nevyjadřoval ve svém stanovisku k územnímu plánu podle § 50 odst. 7 stavebního zákona, které mu, jak již výstižně konstatoval krajský soud, ukládá povinnost posoudit návrh územního plánu mimo jiné z hlediska zajištění koordinace využívání území s ohledem na širší územní vztahy, tj. včetně návaznosti stěžovatelkou navrhovaného řešení na územně plánovací dokumentaci sousedních obcí (včetně obce Hořešovice), nevyvrací závěr, že areál sportoviště má nadmístní význam.

Vymezení určité plochy jako nadmístního významu v zásadách územního rozvoje, popř. ve stanovisku krajského úřadu, totiž není konstitutivní, plochou nadmístního významu je plocha, která splňuje znaky uvedené v zákonné definici obsažené v § 2 odst. 1 písm. f) stavebního zákona. K neuvedení či neřešení tohoto areálu ve stanovisku krajského úřadu totiž nejspíše došlo opomenutím, čemuž ostatně nasvědčuje i to, že krajský úřad se o sportovišti a jeho místnímu/nadmístnímu významu vůbec nezmiňuje a ostatně z obsahu návrhu územního plánu, k němuž se krajský úřad vyjadřoval, existenci této plochy nadmístního významu nelze zjistit právě proto, že stěžovatelka ji opomenula.“

NSS proto uzavřel: „Neobstojí proto argumentace stěžovatelky ve vypořádání námitek, že jí nepřísluší se k územnímu plánu sousední obce vyjadřovat, a to i proto, že tento přístup stěžovatelky má za následek nenávaznost jejího územního plánu na územní plán sousední obce vymezujícího plochu nadmístního významu. Stěžovatelka měla na existenci sportoviště zasahujícího území dvou obcí krajský úřad upozornit (a to případně včetně svého nyní v kasační stížnosti vyjádřeného názoru o nezákonnosti vymezení příslušné plochy v územním plánu Hořešovic, respektive o nezákonnosti územního rozhodnutí, kterým bylo sportoviště povoleno) a vyžádat si stanovisko k řešení jím dotčené plochy. Nejvyšší správní soud se proto shoduje s krajským soudem, že pokud se tak nestalo, územní plán stěžovatelky je v části týkající se pozemku p. č. 888 v k. ú. Třebíz nepřezkoumatelný.“

Územní plán neodpovídal současnému stavu

K faktu, že na ploše zemědělské bylo dočasně povoleno cyklokrosové hřiště, s čímž byla nová regulace v rozporu, NSS uvedl: „Platnost tohoto územního rozhodnutí byla prodloužena rozhodnutím Městského úřadu S… až do roku 2033. O povolení (umístění) sportoviště tedy bylo rozhodnuto rozhodnutími vydanými před vydáním a nabytím účinnosti územního plánu a územní plán na existenci tohoto povolení nemůže nic změnit. Na základě těchto rozhodnutí je plocha pozemku parc. č. 888 v k. ú. T. využívána jako sportoviště, nikoli jako zemědělská plocha NZ, jak je vyznačena v územním plánu.

Územní plán stěžovatelky tudíž v případě tohoto pozemku neodpovídá skutečnému stavu a existenci sportoviště ani jeho přesah na území sousední obce vůbec neřeší. Nejvyšší správní soud se proto ztotožňuje s krajským soudem, že stěžovatelka se musela zabývat tím, zda by měla regulace funkční plochy na pozemku parc. č. 888 v k. ú. T. reflektovat také reálný, byť nikoli trvalý stav. Dočasná povaha sportoviště ani obecně dlouhodobá platnost územních plánů na tomto závěru nic nemění… Každá regulace území, zvláště pak její změna dotýkající se již realizovaných záměrů, však musí být řádně zdůvodněna, což ovšem v posuzované věci ve vztahu k pozemku p. č. 888 nebylo shledáno.

Stěžovatelka sice v rozhodnutí o námitkách poukázala na dočasnost povoleného sportoviště, stávající způsob využití tohoto pozemku uvedený v katastru nemovitostí a nutnost a způsob ochrany ZPF, vyplývající ze zákona č. 334/1992 o ochraně zemědělského půdního fondu, kdy část pozemku p. č. 888 k. ú. T. se nachází ve II. třídě ochrany ZPF. Nevypořádala se však s nadmístním významem posuzovaného sportoviště a ani si nevyžádala stanovisko krajského úřadu potřebné k rozhodnutí o této ploše.“

Vztah katastru nemovitostí a územního plánu

Pokud jde o vymezení plochy izolační zeleně, vlastník spatřoval diskriminaci v tom, že jeho pozemky nebyly zařazeny do zastavitelné plochy pro komerční podnikání, zatímco jiné pozemky zastavitelné jsou. NSS ale poukázal na to, že funkční využití těchto zastavitelných ploch směřuje k vybudování veřejné infrastruktury, nikoliv k realizaci záměrů pro soukromé podnikání.

NSS proto shrnul: „Závěry krajského soudu jsou sice podrobné, avšak neberou v úvahu to, že navrhovatel a) nebyl ve srovnatelné situaci jako vlastník pozemků zařazených do plochy Z2, funkční využití pozemků A stanovené územním plánem nedoznalo zásadní změny oproti dosavadnímu zařazení pozemků zapsanému v katastru nemovitostí (orná půda – což je ostatně i nadále přípustný způsob užívání dle regulativů pro plochu ZO), a tyto pozemky tak nejsou určeny k diametrálně odlišnému funkčnímu využití oproti stávajícímu stavu, a nedochází tudíž k závažnému či snad dokonce excesivnímu zásahu do práv navrhovatele a) a není ani relevantní úvaha o možném nerovném zacházení s ním. S přihlédnutím k tomu a rovněž k výše již zmíněné zásadě zdrženlivosti, má Nejvyšší správní soud za to, že požadavky krajského soudu na odůvodnění napadeného územního plánu, resp. rozhodnutí o námitkách navrhovatele a) ve vztahu k pozemkům A, jsou přemrštěné.“

Argumentace katastrem nemovitostí je poměrně zajímavá, protože jde o úplně jiný institut, než je územní plán. Mnoho zastavitelných ploch v řadě územních plánů je podle katastru ornou půdou, ale nebývá zvykem, že soudy toto hledisko řeší.

Ukazuje se ale, jak jsme již nesčetněkrát zdůrazňovali, že obce musí řešení přijaté v územních plánech hlavně dobře odůvodnit. Pokud navíc vycházejí z pravdivých a doložených údajů, je zde veká šance, že jejich plány u soudů obstojí.

Zpracováno podle rozsudku NSS čj. 4 As 118/2022-42 ze dne 18. 4. 2023. Dostupné na www.nssoud.cz.